Těžební průmysl a ceny kovů
Podíváme-li se na hornické hospodářství v revíru Reichensegengottes od samého počátku, tedy na období zhruba dvou set let, dotkneme-li se stručně i vzdálenější minulosti a vezmeme-li v úvahu tektonické poměry, vidíme neustálý vzestup a pokles, věčné kolísání. Jedná se nepochybně o bohatě vybavenou rudní oblast s velkým množstvím částečně nízkohodnotných a částečně vysokohodnotných žil. Je to zároveň oblast s příznivými přírodními podmínkami, s hlubokými údolími, od nepaměti zde existuje dobře rozvinutá silniční síť a je zde příznivé železniční spojení. Přesto tato oblast procházela velmi nerovnoměrným vývojem. Střídala se zde období prosperity, po nichž následovala dlouhá období útlumu, která vlastně nikdy nedovolila, aby oblast dosáhla skutečného rozkvětu. A tento vývoj přetrval až do současnosti. Zatímco v jiných rudních revírech, které byly objeveny ve stejné době, můžeme dříve či později sledovat období skutečné prosperity, která trvala až do vyčerpání zásob – někdy to trvalo krátkou dobou, jindy dlouho – oblast Stříbra také zažívala své dobré časy, které však nikdy netrvaly dlouho. Optimističtí odborníci působící v sedmdesátých letech 19. století, jako byli pánové Pošepný, Beust, Peitner von Lichtenfels a další, jejichž názor byl až do doby po skončení války považován za nezpochybnitelný, to vnímali jako velkou výhodu pro budoucnost. Správně zdůrazňovali, že tato absence, řekněme období hospodářského „boomu“, zabránila nadměrnému vytěžení rudných žil a vyčerpání dolů. Příčiny spatřovali především v silné roztříštěnosti vlastnictví, v častých zvratech (husitské války, třicetiletá válka atd.) a „věštili“ oblasti Stříbra světlou budoucnost, a to i s ohledem na modernizaci hornictví. Naproti tomu Dr. K. Schmidt tvrdí, že po pečlivém prostudování starých firemních spisů, které zpracoval především z ekonomického hlediska, dospěl k závěru, že důvodem byly pouze výkyvy světového trhu, které řídily osud Stříbra výrazněji než v případě jiných dolů, protože hranice rentability je zde nastavena velmi vysoko. Kvůli nedostatku času mohl odebrat jen náhodné vzorky, ale i ty vrhají dostatek světla na minulost a pomáhají alespoň s určitou přesností vyhodnotit životaschopnost zdejších důlních provozů. Nemohu se plně přiklonit ani k jedné z těchto verzí, ačkoli obě považuji za plně opodstatněné a souhlasím s tím, že mají velký vliv na rozvoj těžebního průmyslu v okolí Stříbra. Nerovnoměrnost těžby byla pravděpodobně způsobena souhrou několika okolností. Pravděpodobně se jednalo především o následující skutečnosti: 1) Silná majetková roztříštěnost a nemožnost dosáhnout sjednocení jednotlivých cechů. Notář Funk, majitel podílů v obou svazech Langenzug a Frischglück-Keichesegem, si stěžuje na to, že si oba konkurenti, jejichž byl sám společníkem, spolu neustále soupeřili a vzájemně si stlačovali ceny rudy. Na jeho popud byla mezi oběma odbory uzavřena dohoda, která obsahuje zejména tyto body: spojení a sjednocení obou sousedících svazů v oblasti těžby, tavení a zpracování rud by přineslo mnoho výhod, které by se neměly podceňovat. Proto padlo rozhodnutí celý provoz od 1. ledna 1897 sjednotit. Sjednocení se vztahuje na veškerý majetek, důlní masiv, důlní identitu, zpracování, dílny, hutě a slévárnu šrotu, na celý nemovitý majetek, na prodej důlních a hutních výrobků a na veškerá horní práva, která budou teprve získána během desetiletého období. Těžební a katastrální vlastnické vztahy tím však zůstávají nedotčeny. Ředitele společnosti a úředníky jmenují oba ředitelé společnosti. Oba mu budou také udělovat pracovní pokyny. Stejně tak smlouvy na dodávku v hodnotě vyšší než 5000 zlatých jsou platné pouze tehdy, pokud jsou podepsány oběma stranami. Otvírky ložisek a těžba v důlních závodech musí probíhat co nejrovnoměrněji. Účetní závěrka se sestavuje společně a zahrnuje veškeré výdaje a příjmy, zisky a ztráty se dělí rovným dílem, ale každý svaz s nimi může nakládat podle svého uvážení. Nové investice se provádějí společně, ale jsou účtovány na vrub společnosti, která je vlastní. Investice se však během společné práce odepisují podle předepsaných sazeb. V případě rozpuštění svazu se zbývající zůstatek rozdělí na polovinu. Smlouva je platná na dobu 10 let, do 31. prosince 1906, ale každá ze společností ji může každoročně vypovědět. Po zrušení smlouvy se zbývající majetek rozdělí napůl. Spory budou řešit dva rozhodci, z každého svazu jeden. V případě neshody rozhoduje rozhodčí zvolený oběma rozhodci. Dohoda nabývá platnosti na konferenci, kterou svolávají oba svazy, a které ji zde odsouhlasí. Tento souhlas však nebyl udělen a dohoda opět ztroskotala, jako se to stalo již mnohokrát předtím. Rok poté svaz Langenzug ukončil svou činnost. 2) Jak správně vysvětluje Dr. K. Schmidt, důležité je kolísání světové ceny olova. Do přiloženého grafu jsem pro přehlednost zakreslil výkyvy na burze (londýnská burza v librách šterlinků zlata, za dlouhou tunu 1016 kg) a otevření či uzavření jednotlivých dolů. 3) Nerovnoměrná rudonosnost žil. Není pochyb o tom, že kolísající rudonosnost žil v oblasti Stříbra, těžební zóny a poruchy žil měly a mají velký vliv na ekonomickou efektivnost rudního revíru Stříbra. Proto v důsledku nepříznivých okolností v dobách, kdy mohl podnik aktivně pracovat za relativně příznivé ceny, zvláště když poměrně často probíhaly práce na žilách s kolísavou výtěžností, ale i v narušených zónách, byla značná část úsilí a nákladů místo na těžbu vynakládána na otevírání neefektivních ložisek a poruchových zón. Když se horníkům konečně podařilo dostat se na místa s ušlechtilými žilami, došlo k tomu v době, kdy cena olova právě zaznamenala propad dolů. V těchto dobách umožnila těžba těchto ložisek podniku udržet se s obtížemi při životě, a na otevírání nových dolů neměl nikdo ani pomyšlení. Výsledkem bylo, že když se ceny olova začaly opět zvyšovat, musely se opět provádět otevírací práce, které obvykle trvaly tak dlouho, že se znovu nepodařilo dosáhnout zisku při těžbě v ekonomicky příznivém období. 4) Práce v rudném revíru Stříbro nikoli z pohledu horníka, ale obchodníka: Na závěr bych se zaměřil na tento bod, který – ač to zní nepravděpodobně – vedl častokrát k zastavení provozu dolu. Dnešní komerční svět je zaměřen na krátkodobé podnikání, tedy na co nejrychlejší návratnost investovaného kapitálu. Podobně tomu bývá i v jiných odvětvích, i když i ta, se stejně jako těžební průmysl, se ze své podstaty aktivně nebo dokonce pasivně uzavírají v cyklických podmínkách. Téměř stejné poměry panují v těžbě uhlí. Jinak je tomu však v případě rudních revírů a zejména takových žil, jaké se nacházejí v revíru Stříbra. Krátkodobé investování s očekáváním rychlé návratnosti vložených peněz zde nikdy nemůže vést k prosperitě. Uvedu pouze dva případy. Po více než 100 let se oba svazy Frischglück a Oberlangenzug dokázaly udržet a, jak ukazuje diagram vývoje cen olova, prošly nejednou těžkou krizí a pravděpodobně byly často schopny vyplácet celkem přijatelné čisté zisky. Je však třeba poznamenat, že Oberlangenzug dokázal po dobu celých 13 let fungovat pouze díky subvencím. Jak se v této době dařilo Frischglücku, není jisté. Zde však byla situace poněkud příznivější. Většina přípravných prací pro tyto dva důlní závody byla provedena na počátku jejich existence. V té době byli lidé ochotni pracovat s dlouhodobou perspektivou. A to je pravděpodobně jediný důvod dlouhé doby existence. Ostatně na nových otvírkách se už často šetřilo jen na úkor stávajících, což v každém případě uspíšilo konec. Jako opačný příklad mohu uvést dva důlní podniky, které fungovaly v posledních letech, Adalaberti-Wirbitzer Zink- und Bleierzbergbau, Gewerkschaft, (Haas) a Vereinigte Blei du Silber EBG Swina bei Mies.
V obou případech byly do povrchových zařízení investovány obrovské částky, které si v ničem nezadaly s důlními díly. To se však brzy vymstilo. Společnost Vereinigte Blei du Silber EBG byla vícekrát nucena zastavit provoz svého zpracovatelského závodu, aby bylo možné důl po určitou dobu opět zásobovat novými otvírkami. Kromě toho bylo stávající a také velmi znehodnocené důlní pole příliš malé na to, aby dokázalo zajistit stálý přísun bohatších rud.