1930 Město Stříbro a kovoprůmysl. Toto téma zahrnuji do svého textu pouze jako doplněk k ekonomické zprávě a s ohledem na poslední roky, kdy se revír Stříbra dostal do útlumu. Toto téma je vlastně mnohem bližší obchodníkovi s kovy než někomu, kdo se zabývá těžebním průmyslem. Já sám se tím pouštím do tématu, která je mi vlastně vzdálenější. Pokud nepočítáme válečné roky 1914-1918, tak bylo nejvyšších cen dosaženo v roce 1925, což je známkou poválečného rozmachu. To platí jak pro olovo, tak pro zinek. Stříbro chci v tomto případě ponechat zcela stranou, protože zde do jeho cenotvorby zasahovaly zcela jiné faktory než v případě výše uvedených dvou kovů. Od roku 1925 docházelo k trvalému poklesu cen na světové burze – až do let 1928-30, kdy se přiblížily průměrné úrovni výrobní a nákupní ceny za normálních podmínek, tj. bylo dosaženo poměrně vyrovnané nabídky a poptávky. Po roce 1928 došlo k rychlému poklesu cen, které nakonec dosáhly nejnižšího ročního průměru kurzu zlata 6,16,7 za dlouhou tunu olova a 8,10,4 za dlouhou tunu zinku. Přestože v této době již došlo k poměrně výraznému nárůstu světové poptávky ve porovnání s produkcí, nemohlo to ještě vést k žádnému nárůstu cen. Důvodem byla existence velkých světových zásob, které byly vytvořeny v krizových letech. Obecně se všechny společnosti snažily překonat období krize co nejlépe. Většina dolů na kovové rudy (včetně revíru v oblasti města Stříbra) se snažila, dokud byly ceny na světové burze pod výrobními náklady, udržet se na náklady dolu, resp. vytvořených zásob rudy.
Zinkové blejno jako provozní faktor v rudním revíru Stříbro. Téměř ve všech rudních žilách Mies se zinkové blejno vyskytuje jako průvodní jev galenitu. Ve většině případů, zejména ve vlastních zónách olověných rud, je však jen tak slabé, že jej lze jen stěží získat jako vedlejší produkt. Pouze ve kšické žíle se s ním setkáváme v částečně amorfní podobě jako s kolomorfním sfaleritem. Jinak však vykazuje stejnou krystalickou strukturu jako normální sfalerit. Vzhledem k tomu, že v revíru Stříbra rozlišujeme dva typy žil, a to, jak jsme již uvedli, severní a východní, je výskyt vlastního zinkového blejna v obou typech přirozeně odlišný. Jelikož východní žíly jsou vzhledem ke své výrazné menšině méně zajímavé a že podle dosavadních informací a poznatků o rudním revíru přichází v úvahu pro těžbu blejna pouze žíla Neu-Allerheiligen, budeme se stručně věnovat právě této žíle. Žíla Neu-Allerheiligen, která se táhne z východu na západ a má asi 75 stupňové zploštění směrem k jihu, vykazuje na východě převážně galenit, který je však při postupu k západu stále více vytlačován zinkovým blejnem, až postupně zůstane v žíle právě pouze toto blejno. Vykazuje také východní sklon, takže i v hloubkách žíly Neu-Allerheiligen lze očekávat vytěsnění galenitu sfaleritem. Co se týče východních žil je to zejména žíla Frischglück, která jižně od hlavní šachty na 4. chodbě po asi 160 m na 8. chodbě již na šachtě vstupuje do oblasti zinkových blejn. Protože naši předkové nezpřístupnili výše položenou oblast větrací šachty, a tak náhlý pokles rudy na této nejbohatší ze všech rudních žil v oblasti Stříbra nelze očekávat, lze příčinu hledat pouze v samotném zinkovém blejnu, jehož těžba byla v té době zanedbána, neboť bylo třeba kompenzovat cenu propadu, nebo nákladnou otvírku zcela zastavit. Přirozeným důsledkem toho bylo další zvyšování nabídky při stále rostoucí poptávce, až se cenová křivka vychýlila natolik dolů, že dosažené výnosy již nepokrývaly ani náklady na toto nadměrné využívání. Nezůstaly žádné rezervy, a proto musel být provoz zastaven. Přirozeným důsledkem období hospodářské krize byl rozpad mezivládních dohod o regulaci cen. Bylo to způsobeno vážnými ekonomickými problémy, které se nevyhnuly téměř žádné zemi produkující kovy: stála za tím snaha o dosažení soběstačnosti z vlastních zdrojů – zkušenost, že je třeba vytvářet bariéry, aby se alespoň částečně podařilo udržet světové hospodářství, které se dostalo do obrovského chaosu. Přirozeným důsledkem na úrovni jednotlivých států bylo právě toto uvědomění si nutnosti přijmout ekonomická opatření k ochraně národního hospodářství, k uspokojení vlastních potřeb i za ceny vyšší, než jaké nabízí světová ekonomika. Stejně jako téměř všechny evropské státy má i Československo poměrně silnou poptávku po dovozu olova i zinku, kterou bylo možno, pokud ne zcela pokrýt, tak alespoň výrazně snížit. Ačkoli nemám k dispozici žádné údaje o celkové poptávce po olovu, nemůže být pochyb o tom, že zkušenosti z nedávné doby posílí a musí posílit vědomí kovoobráběcího průmyslu, že i v dobrých, ale zejména ve špatných letech se bude snažit co nejvíce se zbavit závislosti na světovém trhu a zámořských dovozech. Dalším přirozeným důsledkem je rozvoj tavení a rafinace kovů. Zatímco produkce rudy a její čištění až do okamžiku, kdy je připravena k expedici, je přirozeně vždy spojena se samotnými důlním provozy, v oblasti tavení a rafinace je situace odlišná. Pro oblast Stříbra byly v minulosti nejvíce využívány obzvláště dvě hutě: Příbram a státní saské hutě Mulden u Freibergu. V posledním provozním období byly z důvodů, které nechci podrobně rozebírat, upřednostněny hutě využívající kelímkové pece a byl zaveden tzv. rafinační provoz. Výstavba malé hutě, která by splňovala všechny moderní požadavky, by pro Stříbro samozřejmě přicházela v úvahu pouze v případě, že by se v dolech dosáhlo dostatečně vysoké produkce, za předpokladu, že by se upustilo od tavby za mzdu, což by opět muselo vyvolat konkurenční boj. To je však čistě obchodní otázka. Ve Stříbře existují alespoň základní podmínky pro výstavbu hutního a rafinérského závodu. Ve prospěch tohoto projektu hovoří blízkost plzeňské uhelné pánve i dostupnost dostatečně levné elektrické energie s dostatečnou poptávkou. Nemám ovšem informace o tom, zda jsou pro tyto účely, zejména pro zinkové pece, vhodné jíly, které se vyskytují v okolí (Wolfsberg, Dobřany a Oberbriž-Kazniau). Další samotnou otázkou je nábor kvalifikovaných hutních dělníků, který je ovšem naprosto nezbytný, pokud by si těžaři pro tyto účely nevyškolili vlastní lidi. Samozřejmě je třeba vzít v úvahu i situaci v oblasti prodeje. Je třeba počítat s tím, že může přijít doba, kdy bude dovoz kovů výrazně ztížen – naproti tomu vývozu rud se obecně nekladou žádné překážky, pokud jsou vyváženy do zahraničí za účelem tavení. V případě olova a také zinku je samozřejmě stále možná rafinace ve vlastní huti. V příloze uvádím porovnání hutní výroby v rámci těžebních závodů a spotřeby surového olova pro výrobu olova a zinku, které se mělo zkušebně realizovat, ale od pokusu bylo upuštěno. Důvodem bylo to, že směrem od jihu na sever docházelo k posunu zóny zjalovění ložiska ve spojení s velkým zhoršením kvality. Na nadložní žíle, která se zde těžila, bylo zjištěno, že je obzvláště bohatá na vápenec v nejrůznějších krystalických formách, které se na nejkratší vzdálenosti vícekrát měnily, na pseudomorfogeny z pyritu na kalcit a na injektované měděné rudy. Vyskytovaly se zde také cerusity a barevné olovnaté rudy. Nebyla zde však opravdu ušlechtilá ruda. Bohužel právě tyto otvírky v posledním období provozu zaznamenaly výrazný pokles, když se s klesajícími cenami, které postupně klesaly k hranici rentability a nakonec klesly pod ni, musel být provoz, který nemohl počítat s žádnými dotacemi od svazu, které by mu umožnily vyrovnat se s neobvykle nízkými cenami rudy, ukončen. I zde se negativně projevila chyba, kdy byly nad rámec denních prací realizovány rozsáhlé investice a těžební činnost byla odsunuta na druhou kolej: existoval zde velký zpracovatelský závod, který byl závislý na relativně malé, a navíc velmi málo výnosné těžební oblasti. Zde je třeba si položit oprávněnou otázku, proč nebyly využity zdroje zinkového blejna v revíru Frischglück. Je však třeba říci, že svaz měl větší zájem o olovo. Druhým hlavním důvodem byla pravděpodobně skutečnost, že málo výkonný přepravní systém Frischglücku sotva stačil na vytěžené olověné rudy. Navíc Frischglück dodával stále ještě více bohatší rubaniny z celin, které se zde zůstaly z dřívějších dob, než byla schopna zajistit šachta Leo-Haupt, která měla velmi slabé zásoby rudy. A Frischglück by byl schopen dodat ještě více rudy, nebýt chyby, že za dodanou rudu platil prémii za tunu, což údajně vedlo k problematickým manipulacím. V každém případě je třeba vzít v úvahu názor, že podle současných směrů poklesu a propadu, zinkové blejno, klesající od jihu, postupně s rostoucí hloubkou vytlačuje galenit a že přinejmenším v jižním revíru a na Gyrně lze úspěšnou těžbu v oblasti Stříbra založit pouze na sfaleritu. K tomu bych chtěl ještě uvést, že bohužel již dávno zesnulý vrchní hornický mistr Trötscher, s nímž jsem se velmi dobře znal, si o budoucností Frischglücku jako dodavatele olověné rudy nedělal vůbec žádné iluze. Důvodem byl právě fakt pronikání blejna. Jednou mi vysvětlil (bylo to někdy v roce 1913, krátce před válkou), že obzvláště ve velkých hloubkách se olověná ruda ve Frischglücku objevuje jen v ojedinělých úlomcích. Chci jen zmínit, že hornický mistr Trötscher patřil k nejlepším odborníkům v těžební oblasti Stříbra. Po absolvování hornické školy ve Schlaggenwaldu strávil více než padesát let ve většině dolů (Frischglück, Oberlangenzug, Unterlangenzug) jako úředník a stal se opravdovým znalcem této oblasti. Hornický mistr Trötscher byl navíc mimořádně inteligentní člověk. Budoucnost těžby olova v oblasti Stříbra viděl v Unterlangenzugu, protože podle jeho odhadu to bylo místo, kam by blejno mohlo dorazit nejpozději.