Oblečení horníků je předmětem této kapitoly. Pro historii hornického oblečení jako nezbytné součásti v utváření každodenního hornického života, patří k charakteristickým znakům způsobu života jednotlivých tříd a vrstev. Mužský hornický oděv bychom mohli rozdělit do tří kategorií: a to na a) sváteční, b) pracovní, c) všední. Nejprve se budu věnovat prvně zmiňovanému, a to svátečnímu oblečení. 5.1. Slavnostní oblečení Hornický kroj patřil ke slavnostnímu oblečení, které si horníci oblékali při různých slavnostních příležitostech, jenž charakterizoval hornické řemeslo. Nejdříve si uděláme malou odbočku do druhé poloviny 19. století, abychom měli představu, jak dřívější hornické kroje vypadaly a zdali se v něčem změnily. V roce 1848 byl vydán předpis o hornickém oblečení a oblečení ostatních zaměstnanců dolů. To znamenalo, že základní vzhled a střih hornických slavnostních krojů byl ve všech krajích podobný. V jednotlivých částech se lišil například v kvalitě látky, ze které byl kroj zhotoven, dále v náramenících, v krášlení rukávu, ozdob na hornické čepici a holi, dle kterých se odlišoval horník podle funkcí a profese, tedy zda šlo o řadového horníka, dozorce nebo naddozorce. Základní nařízený hornický kroj, který se musel oblékat při slavnostech, se skládal z kytle, kalhot, kůže-fleku, hornické čepice, bot, rukavic a švancary. Barva hornických kalhot byla většinou černá, výjimku tvořili příbramští a stříbrští horníci, kde lze zaznamenat i barvu kalhot bílou. Hornická čepice nebo klobouk v podobě čáky ze ztuženého černého sukna s černým filcovým dýnkem a koženým lemováním dole. Pro lepší nošení byl pod bradou černý lakový řemínek, který zabraňoval spadnutí pokrývky z hlavy. Na přední straně zdobila čáku kokarda „Kytle, jako typická součástka hornického oděvu, se šila z černého sukna, s černou podšívkou. Střihem odpovídala částečně střihu kabátu vojenských uniforem. Přednice byla hladká, zapínaná až ke krku na devět knoflíků ze zlatě lesklého kovu s vyraženým hornickým znakem- zkříženými kladívky. Na zádech byla nabraná do několika drobných faldů. Nízký stojací límec a nárameníky byly z černého sametu. Na rukávu byl uprostřed mezi ramenem a loktem široký pruh z černého sametu, dole zakulacený v rozích a lemovaný černou portou. Od toho sametového pruhu visely 8 cm dlouhé černé hedvábné třásně. Na této sametové rukávové výložce byl našit štítek se zlatě vyšitými kladívky. Přes kabát se připínala oválná sedací kůže, avšak nikoliv z pravé kůže, ale z černého sukna, s černou podšívkou. Flek byl upevněn na černém opasku, který se zapínal na čtyřhrannou pozlacenou sponu s emblémem hornických kladívek ve věnci spletených vavřínových a dubových listů s přichyceným hornický znakem. Součástí čáky byl i vysoký chochol tzv. federpuš, většinou z kohoutího peří. Barva peří odlišovala jednotlivé důlní společnosti. Typická součást hornického kroje byla i švancara, což byla hůl 75 cm až 95 cm dlouhá, záleželo na výšce majitele, zhotovené z černého pajcovaného dřeva s ocelovým bodcem. Železná rukojeť měla tvar sekerky, zdobená s hornickými motivy. Jako příklad hornického kroje pro region uvedu Kladensko, kde byly typické černé kalhoty, černé „perkytle“ s širokým límcem, s pasem, který držel soukenný flek. Na příkladu fleku můžeme spatřovat, kdy se mění jeho hlavní funkce z pracovní postupně na funkci okrasnou a stává se součástí kroje. Na límci u krku měli horníci připevněnou sponu a stejně jako u knoflíků byla zdobena hornickými motivy. Nechyběla ani na hlavě čáka, zdobená kohoutím peřím. Největší využití krojů lze zaznamenat u hornických kapel na Kladensku. Ve své knize paní Skalníková mluví o úpadku nošení hornického kroje jako jednoho z významných symbolů hornictva, kdy po velké hornické stávce v roce 1900 lze zaznamenat menší využití hornického kroje, než bylo v druhé polovině 19. století. Postupně končily hornické parády a byly rozpuštěny i některé oficiální hornické hudby nebo byl omezen počet hudebníků. Hornické kroje od té doby oblékali nadále jen horničtí provizianti, jako vzpomínku na staré časy. Podtržením zpátečnické úlohy kroje bylo jeho užívání na církevní bohoslužby a církevní slavnosti. Obvyklé ještě po dlouhou dobu bylo oblékání krojů na hornické pohřby. Někteří ze starých horníků si přáli být v hornickém kroji uloženi k poslednímu odpočinku. Ovšem některé hornické kapely přetrvaly ještě dlouho po celou první polovinu 20. století. Popis stejnokroje hudebníka havíře, lze spatřovat v pamětech Václava Malce, který zaznamenává vzpomínky z hornické zábavy: Jako prvá účinkovala úplná dechová hornická z Řisut, kapelník Frant. Zahradník. Hornické kroje ovšem nebyly zcela zapomenuty. Ve dvacátých a ve třicátých letech 20. století se s nimi můžeme setkat především v podobě vzpomínek a obrazových dokumentací, které zobrazovaly hornické kroje většinou o církevních slavnostech: na Velikonoce, na svátek Božího těla, o Vánocích v kostelech, případně při významných státníchslavnostech. Spatřovat to můžeme hlavně u starších vysloužilých horníků, kteří se snažili o udržení hornických zvyků a tradic. Hornické kroje, které se nosívaly ve dvacátých a třicátých letech, stagnovaly ve střihové podobě z konce 19. století. Vývoj lze zaznamenat však ve tvaru pokrývky hlavy. Typické čáky s chocholy se nosily nadále jen v některých kapelách na Kladensku a Karvinsku a pokud už horníci neměli čáky, využívali černé soukenné čepice lodičkovitého tvaru, s hornickým znakem, zkříženými kladívky, na levé straně. Pokud horník neměl hornický kroj, měl většinou alespoň jedny sváteční šaty, které si bral například na svatbu, pohřby, zábavy či jiné události. Šaty byly černé, městského typu, nosily se s vestou, barevnou košilí s bílou připínací polotuhou nebo tuhou náprsenkou a límec se zakulacenými rohy a manžety. Součástí obleku byla i tmavá vázanka a měkký černý klobouk. Sváteční šaty musely sloužit dlouho, proto se o ně pečlivě staralo a různě se uchovávaly ve skříni. Lepší šaty musely vydržet 10-20 roků. V kožených botách se chodilo jen ve svátek a to jen když se šlo dál od domova. Kupříkladu v hornické kolonii v Oseku u Duchcova nosili havíři před první světovou válkou, ale i po ní, v neděli či o svátcích, proužkovanou nebo bílou košili s kravatou, k tomu tmavý oblek s vestou a na hlavě klobouk. Šaty určené pro slavnostní příležitosti, věšely se v šatníku, který byl umístěný většinou ve světnici. Oblečení, jenž se používalo denně viselo na věšáku, který byl na dveřích v kuchyni nebo jen na hřebík ve zdi.
Dalším z charakteristických atributů profesní skupiny je specifická mluva. Hornická řeč má svou separátní jazykovou formu vyjádření, ve které lze najít prvky profesního jazyka horníků. Velká část slov je převzata z němčiny, kdy byla horníky různě zkomolena. Heraldická historie hornických symbolů se slova vytvářela dvojím způsobem, buď zkomolením odborného cizího obratu, anebo se slovo zformovalo z domácího základu. V dřívějších dobách do Čech přicházela velká část německé populace spolu s kvalifikovanými horníky, kteří přinesli jak své zvyky a obyčeje, tak i odbornou terminologii. Veškerá administrativa, řízení a správa závodu probíhala v německém jazyce, analogicky tomu tak bylo i u důlních odborníků, kteří se do první světové války výhradně vzdělávali v němčině. Každý hornický revír měl své specifické sociální nářečí. V hornickém slangu se objevují některé vazby místního nářečí, které jsou typické pro dané určité prostředí. V mém případě uvedu pár příkladů slovních spojení, jež jsou charakteristická v hornictví na Kladensku, ovšem některá jsou typická i v dalších hornických revírech například v Plzeňském či Příbramském kraji, kde hornická terminologie měla taktéž značný vliv. Slova hornického slangu jsou spojena zejména s životem na pracovišti. Jádro hornického povolání tvoří důl neboli šachta. Šachta je pro horníka druhým domovem, který mu umožňuje obživu a zabezpečení rodiny, vytváří specifický způsob chování, zvyků a obyčejů horníka. Havířina je pro horníky symbol veškerého hornického úsilí dosáhnout na havíře. Skrývá v sobě separovaný prostor, který je centrem pro hornické myšlenky a pramenem pro stavovské vzpomínky, zábavy i humor.251 Jedním z markantních symbolů hornické mluvy je pozdrav „Zdař Bůh!“. Pozdrav, který přímo symbolizoval vztah k hornickému řemeslu. Původní název je z německého hornického pozdravu „Glück auf!“, který se volně překládal jako „štěstí vzhůru“. Společně byl význam spojení ve smyslu přání zdařilého návratu ve zdraví z dolu. Vznik počeštění výrazu „Glück auf“ lze datovat do 18. století, kdy nejprve byl zkomolen na výraz klikauf a glikauf.252 Počeštění slovního obratu souviselo i s obdobím, kdy Dobrovský a Jungmann formulovali prostor k zužitkování českého jazyka. 253 Dle Stanislava Vopaska je pozdrav „Zdař Bůh“ více tradiční ve smyslu profesního než náboženského. 6.2.1. Analytická sonda formování hornického nářečí v
Když se havíř těžce zranil nebo zemřel… V době nemoci se někteří horníci podpořili sami. Antonín Vácha líčí průběh této podpory takto: „…při výplatě ženě nemocného byl nastavený klín, neb čepice a spolukamarádi házeli tam v drobných peníz na přilepšenou.“503 Avšak tento typ podpory platil jen pro úzký okruh přátel. Já se dále zaměřím na širší spektrum podpory. V případě, když si horník udělal těžký úraz, obvykle dostal nějakou náhradu, pokud byl registrován u bratrské pokladny. František Balík vypráví, že v dřívějších dobách tzn. před první světovou válkou. dostal horník: „…52 kr. nemocenský šichty a když byl v nemocnici, dostala žena polovic a když byl svobodný, nedostal nic. Až asi dva roky před válkou dostal havíř asi 90 kr. na marodní šichtu.“504 Do první světové války se týkalo úrazové pojištění hlavně dělníků, ovšem císařské nařízení č. 80. z roku 1914, rozšířilo i na horníky, to mělo partikulárně za následek to, že bánští podnikatelé byli povinni nést náklady pojišťovacích příspěvků.505 Roku 1915 byla ve Vídni zřízena Úrazová pojišťovna pro horníky. K nové úpravě úrazového pojištění se dostalo až v roce 1917 říšským zákonem č. 363. Byl odstraněn podíl dělníků na pojišťovacím příspěvku, který se týkal pouze zaměstnavatele. Dále se zvýšily nároky na úhradu za následky úrazu (bolestné, pohřebné atd.).506 Horníci byli většinou pojištěni u bratrských pokladen ponejvíce v místě bydliště. „V případě nemoci brali jsme pár krejcarů. V případě těžkého úrazu neb smrti, dostalo se jen jednorázového příspěvku, který býval spíše almužnou.“507 Účelem bratrské pokladny bylo umožňovat finanční podporu v době nemoci, invalidní rentu a penze vdovám. Před první 502 STOČES, Bohuslav. Důlní prach a silikóza. str. 60. 503 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, 16/150/1957, F. J. Rež: Antonín Vácha. str. 11. 504 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, MO 500/1947, Paměti horníka Františka Balíka z Vinařic. str. 12. 505 SULDOVSKÝ, Josef. Kronika hornictví zemí Koruny české. str. 261. 506 KURIAL, Jan. ed. Dobývání uhlí na Kladensku: historie kladensko-slánsko-rakovnické pánve. str. 642. 507 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, MO-III-494/1952, Hornické vzpomínky, str. 10. 134 světovou válkou „…rentu dostával horník pouze tehdy, byl-li úplně neschopen práce. Za takového byl však jen zřídka kdy uznán.“508 Ovšem s pokladnami to bylo tak, že byly pro jednotlivé doly nebo skupiny dolů, zkrátka byly v Čechách roztříštěné a nejednotné. To se však změnilo rokem 1924, kdy začal platit zákon č. 242 Sb. o tzv. zaopatřovacím pojištění horníků. Stávající (celkem jich bylo 80) bratrské pokladny se spojily do osmi revírních bratrských pokladem v hornických centrech, z toho sedm jich bylo v českých zemích. Ústřední bratrská pokladna sídlila v Praze. Pokladny krom provizí horníků měly na starost též nemocenské pojištění horníků.509 Havířská činnost byla životu nebezpečným povoláním, v předešlých řádcích jsme si vysvětlili, jaké nebezpečí mohlo havíře potkat. V následujících řádcích si řekneme něco o tom, co se dělo, když havíř zemřel. Ať už byla jakákoliv příčina, kdy havíř zemřel, většinou se poté konal pohřeb. „Při pohřbech zabitých bývala hornická hudba, řeč nad hrobem byla taky, prapory sice byly, ale na pohřeb se s nimi nesmělo!“510 V den pohřbu mohli horníci, kteří hráli v kapele, vyjet ze šachty o několik minut dříve. Hornická kapela většinou hrála v den pohřbu zdarma. Na některých závodech zemřelý havíř dostal bezplatně pohřební vůz. Pozůstalí obvykle dostávali provizi, „…žena dostala polovinu mužovi provise, asi tři neb 4 zlaté měsíčně, rodiče po svobodných nedostali nic.“ 511 A co děti, když horník měl? Na ty se myslelo hlavně o Vánocích. „Děti po zabitých havířích dostávali na vánoční svátky šatstvo, obuv a vánočky.“512 Horník Kalivoda ve svých pamětech vzpomínal, kdy po nešťastném utonutí několika horníků v dolech v roce 1937 byl pro mrtvé havíře postaven společný katafalk a po stranách plály ohně. „Dne 3. prosince shromáždili se obyvatelé z celého okolí, aby je doprovodili na společné poslední cestě do neznáma. Byl to nejsmutnější den pro celý kraj.“513 V podobném duchu vypráví Václav Malec ve svých vzpomínkách, kdy zažil smrt dvou havířů, které přejely dva utrhnuté vozíky a „…z dělníků zbyla strašně potlučená těla. Jeden to se pamatuju byl 508 SÝKORA, Vojtěch. Mostecká stávka v roce 1906 a první volby podle všeobecného hlasovacího práva. Praha, 1971. str. 44. 509 SULDOVSKÝ, Josef. Kronika hornictví zemí Koruny české. str. 280. 510 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, MO-III- 536/1952, ex. č. 22/445, Životní osudy havíře Josefa Klaina, str. 8. 511 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, MO 500/1947, Paměti horníka Františka Balíka z Vinařic, str. 5. 512 Archiv NTM, Sbírka vzpomínek a rukopisů k dějinám techniky a průmyslu, NAD 791, Kleplova sbírka, inv. č. 712, Tón, Josef: Hornické vzpomínky, str. 7. 513 Archiv NTM, Sbírka vzpomínek a rukopisů k dějinám techniky a průmyslu, NAD 791, Kleplova sbírka, inv. č. 747, Kalivoda, V.: Mé vzpomínky na havířinu, str. 9. 135 přiražen k parní pumpě přímo obličejem a ucházející párou za živa uvařen.“514 Za nedlouho se konal pohřeb dvou havířů, který navštívilo mnoho místních občanů, aby si s horníky přišly naposled rozloučit. „Průvod byl dlouhý asi 1 km. 2 hornické kapely na pohřbu hrály, ale kamarády jsme tím nevzkřísili. Dlouho jsem nemohl já i celá široká veřejnost zapomenout.“515 Další z možností, kdy nemocný horník či pozůstalí po zemřelém horníkovi, dostali podporu ve formě finančního příspěvku, bylo například při hornických spolcích, kteří si většinou horníci sami zakládali. Například v roce 1896 si horníci na Nučicích založili hornických spolek „Kovkop“. „Spolek „Kovkop“ měl své stanovy. Jeho účelem bylo podporovati své členy v nemoci a poskytovati pozůstalým pohřebné. Za tím účelem platili členové měsíční příspěvek 30 krejcarů. V nemoci byla poskytována členům denní podpora 40 krejcarů: v případě úmrtí byl stanoven pohřební příspěvek 20 zlatých. Pohřebné za zemřelou manželku člena spolku bylo poskytováno v poloviční výši, tj. 10. zlatých.“516 V začátcích spolku bylo ve spolku zapsáno kolem 300 členů, ovšem později jejich počet klesal a příspěvky už členové ani neplatili. Na závěr si ještě ukážeme, jak to vypadalo po smrtelné katastrofě několika havířů. Katastrofa byla již v dřívějších řádcích zmiňována. Jednalo se o explozi důlních plynů roku 1900 v dole Svěží štěstí na Mostecku. Při této tragédii zemřelo 55 horníků a dalších pět jich bylo těžce zraněno. Následující úryvek pochází z knihy Doly Bílina517 a poskytuje ukázku, jak vypadal pohřeb za účasti několika set lidí. „Důlní společnost nechala každou rakev opatřiv věncem a stuhou s nápisem „Zdar k poslednímu fárání“. Církevní obřad začali trubači, na závěr přítomní třikrát provolali „Zdař Bůh“. Po obřadu šel dlouhý průvod na tři strany. V čele průvodu šli horníci ve stejnokrojích s vlastní hudbou, za nimi spolky za doprovodu svých kapel. V Duchcově bylo 27 horníků pohřbeno do hromadného hrobu. Odhaduje se, že pohřbu se zúčastnilo 40 000 lidí.“518 V důsledku katastrofy zůstalo po obětech 37 vdov a 86 sirotků. „Od 514 SOkA Kladno, Rež František 1936-1960, MO-III- 536/1952, ex. č. 22/445, Životní osudy havíře Josefa Klaina, str. 8. 515 Tamtéž. 516 Archiv NTM, Sbírka vzpomínek a rukopisů k dějinám techniky a průmyslu, NAD 791, Kleplova sbírka, inv. č. 631, Koníček, Josef: Z pamětí pensionovaného horníka Josefa Koníčka, str. 5. 517 LUXA, Jan. Doly Bílina: z historie hornictví k současnosti dolování na Bílinsku. Teplice, 1997. 518 LUXA, Jan. Doly Bílina: z historie hornictví k současnosti dolování na Bílinsku. str. 103. 136 bratské pokladny obdržela každá vdova jednorázově 200 zl. a každé dítě 40 zl., z úrazové pojišťovny každá vdova 600 zl. a dítka 200
Příloha č. 2: Průměrné ceny potravin v Čechách v letech 1903-1914.520 Potravina Průměrná cena v Čechách v letech v korunách