Neuallerheiligen a Francisci
podobně jako většinu štol, vybudovali lidé v dávných dobách. Stejně jako v případě ostatních uvedených štol je dlouhá poklesová propadlina (600 m) na povrchu, kterou vidíme dodnes, zobrazena již na mapě z roku 1779. Ve vzdálenosti 400 m od štoly Allerheiligen se zdvojuje, což jasně svědčí o tom, že zde jsou dva úseky zasypané sutinami. Důl existoval od roku 1700. V roce 1810 dosáhla štola Allerheiligen délky 400 metrů. Otvírka štoly Francisci, která zřejmě navazuje na severní štolu, byla dlouhá 92 m. Není známo, zda se obě štoly někdy protínaly. 160 m západně od štoly Allerheiligen (Neuallerheiligen je východní štola) se nacházela stará povrchová šachta sahající až na dno štoly. O 29 m dále se nacházela přední nebo hluboká umělá šachta. Tím se také dosáhlo nejvýznamnější hloubkové otvírky. 90 m západně se nacházela zadní umělá šachta. První chodba se nachází 36 m, druhá chodba 62 m a třetí chodba 89 m pod patrem chodby. Podle údajů, které uvádí Pošepný, dosahuje na nejhlubším místě hloubka 195 m. Vzhledem k nadmořské výšce by to bylo více, než kdy dosáhly nejhlubší otvírky centrálního revíru. Zadní umělá šachta dosahovala pouze do druhé chodby. Voda se odváděla přední umělou šachtou pomocí umělého táhla o délce 136 m. Síla vodní energie dosahovala údajně výkonu 20 koní. Parní stroj zde nikdy v provozu nebyl. Dnes je celý důl neprůchodný. O rudních podmínkách je známo jen velmi málo. Významná hlubinná těžba však svědčí o tom, že jsou dobré. Také zde se však ukazuje, že galenit byl na západě vytlačen blejnem, čemuž rovněž nasvědčují hluboké otvírky na západě a zpráva společnosti Allerheiligen Blei- und Zinkbergbaugewerkschaft (Společnost pro těžbu olova a zinku Allerheiligen).
Johannes in der Wüste
V roce 1779 byl ještě Johannes otevřen v tehdejší výšce 105 m. Již v roce 1810 je však uváděn pod správným názvem. Otevírá se pomocí dvou štol. Spodní štola, která se nachází těsně nad Stříbrem, je dlouhá 190 m. Horní, o 9 m vyšší a o 35 m vzdálenější, je dlouhá 120 m. V zadní části se chodba výrazně rozděluje. Přibližně uprostřed se nachází příčná žíla, která, jak dokazují horní poklesové propadliny, byla vybudována až k trávníku. Jinak je rudonosná část většinou zasypaná. Těžilo se zde jen velmi málo.
Adalberti
Tento důl se stal známým až v polovině minulého století. Teprve v dobách, kdy působil Posepny, se důl začal rozvíjet štolou v údolí řeky Mže. Šachta Josefi byla otevřena až po dosažení prodloužení. Zpočátku se majitelé několikrát měnili, až v roce 1900 založil Šebek Vrbickou společnost na těžbu olova a zinku a v roce 1902 přešel celý majetek do rukou rodiny Haasů z Vídně. Až do války se v důlním závodě v podstatě prováděly pouze nezbytné práce předepsané báňskými úřady. Teprve v roce 1915 zasáhla vojenská správa, která štolu prohloubila o 70 m na více než 300 m a štola se tak dostala k řadě slušných ložisek. Vše, co bylo otevřeno, však bylo okamžitě vytěženo. V roce 1918 převzala provoz na základě šestileté nájemní smlouvy společnost Erzbergbau A-G, Budapešť, která byla vlastníkem dolu již v době vojenské těžby, ale v následujícím roce byla jako podnájemce jmenována společnost Metall- und Erz G.mb.H. ze Stříbra. Tato společnost převzala důlní závod od vojenských úřadů v dezolátním stavu. Nebyly zde žádné otvírky či ložiska ani těžební zařízení, zpočátku zde práce probíhaly ručně s použitím velmi špatného vybavení. Společnost Metall- und Erz G.mb.H. hloubila v roce 1920 hlavní šachtu Adalberti, která dosáhla štoly v hloubce 60 m. V roce 1922 bylo otevřeno druhé hlubinné patro o délce 169 m. V polovině roku 1919 byla navíc štola Adalberti vyhloubena do 440 m. Podnik zakoupil strojní vybavení a byla vybudována úpravna rudy, byť po částech. Odvodňování bylo zajišťováno pomocí parního čerpadla, které bylo nainstalováno na dně štoly a mělo výkon 200 l/m. Později bylo instalováno odstředivé čerpadlo s elektrickým pohonem. Elektrickou energii vyráběl generátor umístěný na povrchu. V dubnu 1924 (nikoliv, jak uvádí Dr. Schmidt, v říjnu 1922) přenechala společnost Metall und Erz kvůli vysokým pohledávkám důlní závod společnosti Haas. V té době totiž vypršela nájemní smlouva a důl byl vrácen zpět pronajímateli. Mezitím firma převzala některé společnosti a od Societe de plomb et de Zink de Boheme, která byla v likvidaci, zakoupila centrální důlní revír Stříbro pod názvem: „Vereinigte Blei- und Silber-Erzbergbaugewerkschaft Swina bei Mies. (viz: Langenzug-Frischglück). V důsledku tehdejších vysokých cen olova se společnost Haas nechala strhnout k příliš velkým investicím, které se omezily na povrchová zařízení, zatímco investice do samotného dolu, z něhož bylo v posledním období provozu vytěžen téměř veškerý kov a ruda, stále více zaostávaly. Nejprve byla postavena nevyhovující úpravna rudy o kapacitě 5 tun za hodinu, ve které zcela chybělo topeniště. Krátce nato byla opět zbourána a byl postaven nový závod se stroji od firmy Krupp-Essen o výkonu 10 tun za hodinu. Za zmínku stojí Dorrův zahušťovač o průměru 10 m pro čištění vratné vody a instalace pro provoz v noci bez nutnosti zaměstnávání žen. (Kvůli levné noční elektřině). Dodávku elektrické energie zajišťoval Elektrárenský svaz severošumavského okresu Tachov ve Stříbře. V každém případě fungovala těžba pod firmou Haas pasivně, což je vzhledem k poklesu cen olova a vysoké dluhové službě celkem pochopitelné. V roce 1928 Haas uprchl s milionovými dluhy. Důl převzal druhý zástavní věřitel, společnost Mieser Sparkasse (Spořitelna ve Stříbře), která se vyrovnala s prvním věřitelem. Ostatní věřitelé se svými pohledávkami neuspěli. Strojní zařízení dolu bylo prodáno krušnohorské cínové huti Frühbuss a začíná se s jeho demontáží.
Otvírky Adalberti byly následující: hlavní šachta Adalberti dosahuje střední chodby v hloubce 40 m, štoly v hloubce 50 m, první chodby v hloubce 70 m, druhé chodby v hloubce 83 m a třetí chodby v hloubce 95 m. 95 m jižně od hlavní šachty se nachází větrací šachta, která však zasahuje pouze ke dnu štoly. S první šachtou je spojena svahem (jílovitým). První chodba vede 100 m jižním směrem, druhá chodba 70 m a třetí chodba 30 m. Směrem na sever jsou všechny chodby asi 80 m dlouhé. Asi 30 m severně od hlavní šachty se žíla Adalbertigang kříží s Josefi. Na třetí chodbě se setkávají v šachtě. Josefi u štoly směřuje 160 m západně a 120 m východně od štoly. Na třetí chodbě 25 m východně se s Adalberti setkává další příčná chodba, pojmenovaná Johannes. Jižní pokračování Adalberti je Johannes in der Wüste.
Ignazi im Isabellental:
Kdysi to byl státní důl. Dnes je zde pouze otvor v ústí tunelu a 75 m severně otevřená šachta. V roce 1836 byl důl uzavřen. Informace o kvalitě a množství rudy nemáme. Heinrich Köhler postavil na bývalé haldě střelnou věž, který později přešela do vlastnictví Josefa Grafa. Na počátku tohoto století zde byla také huť a továrna na olovnatou bělobu. Slévárna šrotu byla později převedena na společnost Simon Hofmann z Plzně, která ji po uzavření žíly Reichensegen přemístila na šachtu Göppel.