Předmluva   autora

     Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou kniha pojednávající o mýtech, bájích a pověstech ze stříbrských dolů a jejich okolí. Publikace objevuje vše, co je spojeno s bájnou  i několik set let starou historií stříbrského podzemí . Autoři si určili cíl probudit ve čtenáři touhu poznat místa, která jsou v příbězích zmiňována a tím poznat krásy v okolí města Stříbra. I když jsou všechny příběhy smyšlené, přesto mají charakter pověstí nebo bájí.  Hlavními hrdiny jsou horníci, kteří si našli vztah ke své nelehké, velmi tvrdé  práci v tmavých prostorách hory Ronšperka a všech dalších míst od Kladrub, přes Milíkov až

po Kšice. Jejich protivníky jsou permoníci žijící v podzemí stříbrských dolů se svým králem Duchmausem. V této fázi si dovoluji upozornit, že plně navazujeme

 na toto jméno s výtiskem knihy ,, Zapomenutá vyprávění o městě Stříbře a jeho okolí „ od pana Miroslava Cvrka. Všechna tato vyprávění jsou vlastně lidovým vysvětlením těch přírodních jevů, které člověk v dřívějších dobách nedokázal pochopit. A tak jako všechny pověsti mají své historické jádro, tak je mají i pověsti našeho regionu. V jaké podobě se uchovaly až do dnešních dnů, to je již velmi spekulativní.

   S dobrým kamarádem Zdendou Eyerem jsme se domluvili, že podáme trochu svědectví o tom, jak byli lidé od dávných dob spojeni s hornickou minulostí města Stříbra.

   Zdeněk,  ač rodák od boskovické brázdy, zakotvil po vojně asi už definitivně po zbytek života na stříbrské pahorkatině. Během této dlouhé doby celý širý kraj prošel křížem krážem, a protože ho dějiny velmi zajímají,  dostal se od bájí bájí a mýtů z doby Keltů až k vyprávěním z doby nedávné. Tak , jak začal objevovat podél řeky temná zákoutí místních štol, začal se zajímat o hornickou minulost revíru. Dnes, když budete mít chvilku čas a poslechnete si jeho vyprávění, která umocňuje změnou hlasu a svým projevem, a plně se  ponoříte do děje vyprávění,  máte pocit, že jste se ocitli v dobách dávných, v dobách permoníků, skřítků a skřetů, kteří občas člověka pozlobili, ale většinou mu byli přátelsky nakloněni.

   Tento dar řeči a mysli nemá každý člověk, je to i dar naslouchání a posléze vyprávění. Zdeňku, jen tak dál.

   Závěrem bychom se  rádi  s Vámi,  milí čtenáři, podělili o své krédo, „Láska a hrdost k naší domovině, k místu a lidem,  kde žijeme“.

  V úplném  závěru této předmluvy bychom  chtěli poděkovat za jazykovou úpravu publikace paní  Mgr.Haně Kovářové , Nadaci Jakoubka ze Stříbra, Městskému úřadu ve Stříbře a všem sponzorům, kteří se podíleli velkou měrou na tom, aby se tato kniha objevila na knižních pultech.

  Doufáme, že si zde vyberete každý tu svou báji či pověst, která je Vám něčím povědomá nebo je Vám blízká..

                „   Zdař Bůh „

        O tom, jak vznikají z vyprávění pověsti

   Ovšech těch  neznámých, kteří od 12. století pracovali až do doby nedávné na mnoha kutiscích ve stříbrském rudním revíru a neustále obnovovali slávu stříbrského hornictví. I staré pověsti a vyprávění  zůstávají odleskem tohoto obdivu. Staří havíři se čas od času prokopávali  do slují, jejichž stěny se třpytí překrásnou výzdobou. Patří podzemnímu  království mocného skřítka Duchmause a jeho dalších bratří, důlních skřítků čili permoníků. Horníci si mnohá  nepochopitelná dění a různá tajemná místa vysvětlovali jako jednání tajemných podivně vypadajících bytůstek. Např. pověsti o „Důlní koze“ ,

 a  „O Duchmausovi“  a  jiné. Naši předci opravdu měli své zkušenosti s různými podzemními bytostmi, pravdou je že stejně a neodmyslitelně patřily k životu, ke skalám a štolám a k těžké práci v dolech. Tato stvoření byla většinou strašidelná a setkání horníka s nimi byla většinou velmi umocněná hlubinou a temnotou dolů. Tyto podzemní příšery obyčejně zvěstovaly těžké nehody, závaly, propady a úmrtí , dá se říci, že všem znepříjemňovali práci v šachtám a štolách. Sirní psi, kteří se ve stříbrských dolech občas objevovali ,otravovali důlní vzduch, zhasínali horníkům kahany, ba i horníka občas napadli a zle ho pokousali. V místech ve středu hory Ronšperka se objevovaly ropuchy létající vzduchem jako vystřelené kamenné šípy.Pokud horník potkal štěbetavé  bílé hady, radostí si vyskočil, protože ti mu ohlašovali přítomnost bohatého zrudnění. Po vyfárání z dolu, pokud horník měl během šichty takovouto příhodu,  vyprávěl o ní ostatním, kteří v tichu  se strachem v srdci a s otevřenou pusou sledovali jeho vyprávění o nenadálém  setkání s jedním z místních skřítků a ještě  hodně dlouho  si potom  s úctou a pokorou o tomto setkání vyprávěli. Tak ,jak to ve všech vyprávěních bývá, po dvacátém vyprávění se již od původního odklonili o stoosmdesát stupňů. Z horníka, který byl strachy zelený při setkání s některým z důlních strašidel, se stal hrdina, který se s nimi popral a nad nimi zvítězil.Lidé si tímto způsobem zpříjemňovali noční večery při svíčkách anebo parta horníků v hospůdce si vyprávěla své každodenní zkušenosti ze štol.

 A tak to jde po staletí až k dnešním dnům. Události, k nimž došlo před mnoha, mnoha staletími, se zachovaly v lidovém podání a přetrvaly ve strašidelné podobě až do dnešních dnů. Všechny pověsti,báje a mýty, na nichž je zřejmě jednou mnoho, podruhé málo, anebo snad vůbec nic. Někdy možná jen ten poklad. Někdy ani ten ne. Ale jsou přece jen pověsti, které čas prověřil, které lidská zkušenost a praxe stvrdily dobou času. Takže pověsti a báje a reálná skutečnost často nemají od sebe příliš daleko. To si uvědomíme následně při předčítání některých pověstí a bájí.

           O horníkovi, kterému se stříbra zachtělo

Na Dlouhém tahu , při cestě, která běží po pravém břehu řeky Mže od Červené lávky směrem k Vranovu a kde dnes nestojí jediné stavení, panoval kdysi ruch a čilý život. V domcích podél řeky přebývali havíři, dřevaři, tesaři, byla tu kovárna i dílna sedláře, projížděly povozy tažené koňmi, které vozily důlní dřevo a těžké truhly s nakutanou rudou. Hlaholily hlasy, bečely ovce, skřípaly rumpály a žentoury, zvonily sekery, kladiva, motyky, rachotily putny. V neděli vše utichlo, lidé se svátečně oblékli a šli do kostela. Když někdo umřel, pohřeb byl skromný, ale rozloučit se přišla celá osada. Společně slavili svatby a křtiny, společně se radili o důležitých věcech, které bylo potřeba rozhodnout. Rádi se scházeli, vyprávěli si, popíjeli medovinu, zpívali a byli veselí. Číst a psát neuměli. Každý věděl, že temné štoly, dutiny a pukliny obývají tajemné bytosti, které se někdy člověku zjevují. Byly přirozenou součástí života horníků. Některá zjevení byla nepříjemná a naháněla hrůzu. Proti všem těmto bytostem byl Duchmaus bytost složitá a nevypočitatelná, ale po všech stránkách člověku bližší. Duchmaus se ukazoval horníkům zřídka. Spíše se projevoval svými zlomyslnými kousky. Proháněl štolami syčivý průvan, zaplavoval chodby vodou, schovával horníkům nářadí, chystal nejrůznější nástrahy. Měl velikou lysou hlavu podobnou koňské, šedou tvář, drobné tělíčko, na rukou šest prstů, na zádech velký hrb. Býval zahalen plachetkou a nosil železnou hůl, kterou dokázal skály lámat. Duchmaus byl strážce pokladů země. Když začali horníci lámat štoly a pronikli hluboko do skal, skřet se začal projevovat, chtěl horníky zastavit, ale jeho síly na to nestačily. Cítil, že horníci mají jakési podivné právo část pokladů zemi odejmout. Postoupil některá ložiska horníkům a čekal, že se vetřelci nasytí. Někdy dokonce zatoužil i horníkům pomoci. Když ale horníci neustále postupovali, zatvrdil se……

Jednou se skřet na horníky  ale opravdu zle rozhněval. Nejhlubší štolu na Dlouhém tahu razili tehdy v samém křemeni. Den za dnem se chodba  sáh po sáhu prodlužovala, ale žíla zůstávala hluchá. Právě když chtěli smutní horníci štolu opustit, všiml si jeden z nich nápadné pukliny. Začali na tom místě křemen lámat a zanedlouho se před nimi objevila dutina podobná úzké chodbě. Jejího konce nemohli dohlédnout. Byl mezi nimi mladý štíhlý hoch.Vsoukal se dovnitř, aby zjistil, kam chodba vede. Dlouho byl pryč. Horníci volali, ale mládenec se neozýval.Dlouho trvalo, než se mladý odvážlivec vrátil. Jaké překvapení však na jeho přátele čekalo,když jim zvěstoval, že jeho výprava do temné chodby nebylazbytečná. V ruce svíral ohromný kus stříbrné rudy. Vyprávěl, že chodba ho zavedla do křemenné síně, kde se hory stříbra kupily až ke stropu. Horníci se zaradovali. Konečně je potkalo štěstí. Nejdříve ale bylo třeba chodbu rozšířit, aby měli do síně přístup i s nářadím a putnami.  Hned se dali do práce. Lámali a vynášeli kámen, rychle postupovali, ale síň byla ještě daleko a horníci věděli , že to potrvá několik dnů, než se jim podaří celou cestu uvolnit. Bohužel horníci začali být netrpěliví a poslali mladého havíře, aby nakutal stříbro a přinesl ho. Horník se vrátil s plným měchem, ale bylo jim to málo ,tak musel putovat znova. A protože jim to bylo zase málo musel, horník putovat i potřetí. Horník se opět vrátil se stříbrem a zároveň ukazoval ostatním, že něco našel. V ten okamžik se průrva s rachotem zavřela jako těžká vrata. Horníci uskočili a vytřeštili zrak. Z hladkého bílého kamene proti nim trčela ruka a svírala stříbrnou podkovu.

      Kdoví, jak to bylo doopravdy. Přešla staletí, zvítězila technika, hluk strojů a výbuchy náloží zahnaly Duchmause. Většina ložisek byla vyčerpána, doly uzavřeny a zavládl klid. Pokud skřet přežil do dnešních dnů, je jistě obezřetnější a skrývá se kdesi hluboko a  vylézá jen za nejtemnějších nocí. Stříbrští horníci ho již několik desetiletí neruší.

        O hornické osadě pod Ronšperkem

V místech, kde se dnes říká u Pičmana, na pravém břehu řeky Mže směrem k obci Vranov, kdysi stávalo několik stavení. Panoval zde čilý ruch a život. Zde v místech pod horou Ronšperk si zřídili místní horníci osadu. Všichni pracovali na štolách Dlouhý tah, Michal,  na protiklonném odžilku Michal, dolu Evangelista, dolu Kunsschacht a dolu Siegerschacht. Havíři měli postaveny své domky vlastně nedaleko dolů, dá se říci, co by kamenem dohodil. Kromě horníků v osadě žili dřevaři, kováři, tesaři, sedláři a i jiné profese hornictví napomáhající. Po cestě kolem řeky Mže dnem i nocí hrčely vozy naložené dřevem pro potřeby dolů nebo s vytěženou rudou pro další zpracování. Samozřejmě u každého domku kdákaly slepice, mečely kozy, možná ojediněle bučela kráva, pobíhali psi a mezi tím vším se motaly hornické děti. K tomu se přidávaly další zvuky rumpálů, žentourů a dalších různých nástrojů a strojů. Z temných otvorů ve skále (štol) dnem i nocí vytékala narezlá voda do řeky Mže. A kdesi hluboko v srdci hory Ronšperk dobývali horníci olověnou rudu.

      Všichni v osadě žili společně a družně, ale vyskytly se i případy nevraživosti a půtek, které si horníci obyčejně vyřizovali po svém. Občas padla nějaká ta rána nebo facka a spor  byl vyřešen. Lidé zde slavili společně svatby, narození dětí, nemoci a úmrtí. Společně se radili o důležitých věcech. Po namáhavé denní práci se rádi sešli ke společnému vyprávění v místní hospodě. Představte si, že zde opravdu u vchodu  do štoly Dlouhý tah stávala hospoda.Rádi si u piva vyprávěli o místních strašidlech, skřítcích a tom, zda narazili  na bohatou sloj anebo obráceně již několik dní kopají jen jalovinu. Přitom si rádi zazpívali, zatancovali si a byli veselí. S dnešní duševně vysilující prací to nemělo nic společného. Dovedli si i přes své chudé postavení ze života udělat příjemný požitek. V neděli veškerý ruch kolem šachet utichl a celá osada se vydala pěšky do Stříbra ve skromném svátečním oblečení do kostela na mši. Rodiče občas svým dětem zpříjemnili jejich skromný život koupí nějaké té sladkosti na jarmarku. Většina obyvatel této osady neuměla číst ani psát, děti do školy nechodily. V oněch dobách se opravdu lidé na svět dívali jinýma očima než dnes my.

V Příbrami mají mocného podzemního skřeta, který se jmenuje Permon. Je to dlouhovlasý mužík vysoký tak, že ani ve vysoké trávě by ho vidět nebylo, je oblečen jako každý lamač. Kolem boku má flek a v ruce nosí kahanec. Pokud si nasadí kápi, stává se neviditelným. Prochází skalami tak, jako my kráčíme vzduchem. Povídá se, že lenochy trestá ( zvláště ty , kteří ho provokují či si z něj utahují ). Ve své podstatě je pořád naštvaný a vzteklý. Má rád klid a pokud ho někdo ruší, hned si to s ním vyřídí. Příbramský permoník  dosáhl takové popularity mezi obyvateli, že ještě dnes se po něm pojmenovávají různá setkání a nebo vyznamenání pro horníky.

               Horník,  co stříbrné žíly hledal

Nejbohatší stříbrné žíly, jak to bývá zvykem, většinou objeví chudí horníci. Poté se o těchto nálezech  vyprávějí nejrůznější báchorky, pověsti či legendy.Většinou všechny notně přehánějí. V centrálním stříbrském revíru žil  jednou,  za doby panování krále Přemysla Otakara II.,  jeden horník, který stříbrné žíly vyhledával. Měl při tom hledání takové štěstí, že se říkalo, že mu sám Permoník k úspěchu dopomáhá.

Vydělal si docela slušné peníze, které se rozhodl investovat do svého důlního díla. Ale bohužel v tom mu štěstí nepřálo, jakoby se k němu vrtkavé štěstíčko při hledání stříbrných žil ve vlastním díle otočilo zády a celý majetek, za dlouhá léta nastřádaný, prodělal. Jeho  žena i děti  musely  i deset hodin denně tvrdě pracovati, aby alespoň všichni měli na nejnutnější skrovnou obživu. Žena jeho byla milá a pracovitá a ani kouskem slova mu nevyčetla, že všechen majetek ve štole promrhal. Jednoho dne,  když žena šla na zahrádku vyprané šatstvo vysušit,  zakopla  u úpatí skály o balvan,  až jí z nohy krev tekla. Muž chtěl balvan ze zahrádky odstranit, ale byl dosti velký, proto si přinesl želízko a mlátek. Když se mu balvan podařilo rozbít,  zjistil, že skoro celý balvan  je ryzí kus stříbra. Horníka po době velké bídy posedla velká pýcha a zpupnost,  až se to jeho ženě přestalo líbit a modlila se k Bohu, že raději by opět byla chudá,  než takovýto panský život  žíti.

Pán Bůh prosbu jeho ženy vyslyšel a milý horník během několika let zchudnul, přišel o své nejbližší, kteří s tak samolibým člověkem žít nechtěli a zemřel zcela opuštěný.

                    Stříbrští  permoníci

Stříbrští permoníci jsou osoby malého vzrůstu, ti nejstatnější dosahují 50 cm. Jsou to staří mužíčci s dlouhým bílým vousem, oblečeni jsou jako horníci do bílé košile s perkytlí a kolem pasu uvazují kůži. Na hlavě mají čepičku s bambulkou. V ruce drží jako horníci kahan a havířská kladívka. Většinou horníkům neprovádějí žádné škody.

I jeden permoník ve Stříbře byl a ten se Duchmaus jmenoval. Ten byl na horníky protivný, mrzutý, svárlivý, rozhněvaný a každou chvíli jim něco prováděl. Zjevil se hned tu, hned onde. Byl vzteklý, prskal a skákal až do výšky chodby. Bouli, co měl za uchem, si způsobil jednou, když na horníky zase nenávistně šlehal plameny. Horníci se nezalekli a vzteklý permoník vyskočil až ke stropu chodby a způsobil si ohromnou bouli, která mu na hlavě za trest na věčnost zůstala.

Permoníka nemůže vidět každý horník, jen ten, kterému se on sám ukáže. Obyčejně, když se permoník ukáže, najdou poté  horníci v chodbách nebo dobývkách žíly bohaté na rudu. Zjevení permoníka považují za dobré znamení, že se jim v jejich těžké a lopotné práci daří, jsou veselejší a práce jim hned jde lépe od ruky. Permoníci se po šachtě potulují od místa k místu, že to vypadá, jako by pilně pracovali. Ale opak je pravdou. Dělávají horníkům naschvály, podzemní vodu na ně pustí, kahan jim sfouknou, občas na ně hodí kus skály, chodbu před nimi rozpukat nechají, kameny občas po nich házejí, vozíky jim vysypávají. Někdy na ně volají tak silně, až mají horníci opravdu strach a jsou rádi, když na světlo boží se dostanou bez úhony. Permoníci, když se nudili, hrabali, hloubili, tloukli a další hornické práce prováděli. I stávalo se jednoho času, že horníci na šichtě jim dávali na určité místo jídlo a šálek čaje. Večer, když se vraceli, bylo vše snědeno a uklizeno. Velmi výjimečně se stávalo, že lidé je viděli, jak ve velkém proudu z hory vycházejí k řece Mži, aby se umyli, očistili, ustrojili do nových kabátků a zase zpět se vraceli.

To vše se udávalo vždy jednou v roce o půlnoci, na svatého Prokopa. To bývalo hlavně na žíle Dlouhý tah. Tam u řeky Mže.

                      Permoník   hospodář

V blízkosti  některých štol ve stříbrském revíru, kde horníci své stavení měli, se stávalo, že permoníci rádi horníkům vypomáhali. Všelijaké domácí práce obstarávali, do domu vodu nosili, nasekali dříví, kydali hnůj od koz a krav, občas i horníkovi pro pivo do města Stříbra došli. To pak bylo ve městě pozdvižení. Odkud že ti malí tvorové přišli, co chtějí? Hospodští stěžovat si ale nemohli,  vždy dostali zaplaceno více a ve stříbrňácích. Jak znenadání přišli, tak byli zase ihned pryč. Žádný horník se tím nechlubil, že má doma permoníky, ale byl velice rád,  pokud mu velkou měrou v hospodářství malém vypomáhali, aby žena jeho se nestrhala. V takové hornické rodině bývávalo pěkně veselo i deset dětí tu mívali a uživit tolik krků nebyla lehká věc. Říkávalo se: „Kde permoník je, tam se dobře daří a dobytek prospívá“. Kdo jednou však permoníka rozzlobí,  musí se mít již vždy na pozoru. Permoníci než se v nějakém obydlí usadili, horníka si vyzkoušeli. Když se jim vyhlídnutý horník nelíbil a zkouškou neprošel,  zkusili se hned usadit někde vedle. Obyčejně bývala hornická obydlí na severních svazích nebo stranách kopců, kam moc světla nepřišlo, byly zde totiž vstupy do štol. Sluníčko se sem dostávalo až někdy pozdě odpoledne,  takže si dovedete představit , že to nebyl žádný med,  být horníkem, být jeho ženou  a být hornickými  dětmi. Permoníkům však tento stav velmi vyhovoval. Do skal to měli kousek, bylo zde až  ticho, žádné teplo, žádné velké světlo,  až na ty děti, co si zde hrávaly, ječely, pištěly tak, že až permoníkům uši zaléhaly. Za všechnu tu pomoc dostávali permoníci denně na stále stejné místo misku jídla, bývávala kaše, chleba,buchty a jiné pamlsky, které chudá hornická chalupa poskytovala.Pokud ovšem hospodyně na výsluhu  zapomněla,  musela si druhý den všechno dělat sama.Permoníci trucovali.

                 Stříbrné doly u města Stříbra

Ve 12. a 13. století se v okolí města Stříbra a obce Kladruby těžila stříbrná ruda, kterou král potřeboval pro rozkvět království a svého dvora. Tehdá tu byl na dnes již neznámém díle ustanoven jeden důlní. Když jednou bylo dobře, uschoval pár kusů stříbra na stranu pro horší časy. Když byl výnos rudy malý, tak z ukrytých kusů zase do výnosu přidal a výnos byl stejný. Ač to v dobrém úmyslu činil, byl horníky, kteří to zjistili, zažalován jako zloděj

a městskou radou odsouzen k smrti stětím. Ač ujišťoval o své nevině, nikdo mu nevěřil. Na popravišti zvěstoval, že pokud bude sťat, je to vražda, protože je nevinný a stříbrné štoly se zasypou.

Nedlouho poté se opravdu doly zavalily a od té doby zde již nikdo nekutal. Všichni si uvědomili, že jejich důlní měl  pravdu a Pán Bůh je zatratí za zločin, který na nevinném spáchali.

Všichni horníci z tohoto díla museli odejít hledat si obživu do jiných dolů, protože u Kladrub jim již štěstí nepřálo.

                      Chudobná děvečka

Žila ve městě Stříbře jedna chudobná děvečka, Rozárka se jmenovala. Bylo to pilné, pracovité, čistotné a  hezké děvče. Pracovala za jídlo a nocleh u místního měšťana cechu pekařského. Jednoho dne při práci ve dvoře našla dopis, ale protože čísti neuměla, zanesla dopis svému pánovi. V dopise bylo pozvání od stříbrských permoníků za kmotru jejich právě narozenému permoníčkovi. Děvečka nevěděla, co má dělat, ale po dlouhém přemlouvání souhlasila. Oblékla se do nejhezčích šatů, které měla, vzala s sebou preclík a ošatku jako dar narozenému.

V určený den přišli pro ni permoníci, nedaleko od kostela vstoupili do podzemí a šli dlouhou dobu, než došli do dómu nového permoníčka. Jeho matka ležela na posteli ze samého stříbra a on ležel v kolébce z ebenového dřeva s přikrývkami vyšívanými stříbrem. Všude bylo plno podzemních pokladů, až Rozárce oči přecházely. Když byl malý permoníček pokřtěn, chtěla jít Rozárka domů, ale permoníci ji přemlouvali, aby ještě nechodila a po celou dobu slavností, které trvaly tři dny, zůstala. Nakonec svolila. 

 Po celou dobu se měla královsky, permoníci jí veškeré pomyšlení dělali. Když uplynul třetí den,pomýšlela na cestu domů. Permoníci jí naplnili tašku stříbrem a vyvedli ji zase nedaleko kostela z podzemí ven. Když děvečka do domu pekaře přišla a uviděla ten nepořádek, hned se do úklidu dala. Za chvíli přišli cizí lidé a ptali se jí, co že to tady dělá. Tu teprve pochopila, že ne tři dny, ale sedm let tady nahoře uběhlo, zatímco byla u permoníků a rodina pekařská zatím zemřela.

Rozhodla se za náměstím si malý domek koupiti, zanedlouho se i hezký              a pracovitý jinoch našel. Žila tady spokojeně dlouhá léta a vždy ráda vzpomínala na permoníky, kteří ji k dobrému žití pomohli.

   Jak si permoník na hornické svatbě zatancoval

Tato pověst již dávno v zapomnění přišla, ale nedávno jsem potkal jednoho staršího stříbrského horníka a on mi tuto pověst pověděl. V chalupách                 u Červené lávky , pod hradbami města Stříbra,  se zrovna ženil horník Gerhard. Zvečera,  když svatba byla v plném proudu,  přišel si na svatbu zatancovat permoník ze štoly Gottwil. Popřál novomanželům a že by si rád zatancoval s nevěstou. Tancování se mu tak zalíbilo, že poté prohnal po tanečním parketu všechny přítomné ženy. Tancoval s takovou lehkostí,  až ženy dostávaly závratě, protože jejich muži to většinou tančit moc neuměli. Po tanci každé ženě poděkoval   a daroval jí tři stříbrňáky. Při odchodu poděkoval novomanželům a  nabádal je, aby v míru a svornosti žili a ze svého blahobytu vždy svým sousedům pomáhali  a daroval jim tašku stříbrňáků. Požádal jednoho svatebčana, aby ho přes řeku na druhou stranu převezl. Ten ho na druhý břeh převezl. Za odměnu dostal tři stříbrňáky, ale jemu se to nezdálo,  protože viděl,  kolik dostali svatebčané. Permoník mu řekl, že pokud stříbrňáky bude dobře opatrovat,  nikdy nebude mít nedostatek. Navíc mu ještě podal kamínek ze zdejší hory Ronšperk  a pravil:,, Pokud budeš mít tento kamínek na krku, nikdy tě voda nepohltí.“ Ještě ten rok si na vlastní kůži  převozník vyzkoušel,  jakým darem ho permoník obdaroval, když pod mlýnem do náhonu spadl. Chtěl permoníkovi poděkovat, ale ten se již nikdy neobjevil.

                       Horníci z dolu Nového Prokopa

V Čechách,  kdesi nedaleko Plzně,  leží královské město Stříbro a nedaleko obec Kladruby se svým krásným klášterem, ale i s neméně důležitými stříbrnými doly.  Od nepaměti se zde dobývalo stříbro. Horníci zde v potu tváře dobývali rudu pro svoji obživu i obživu celé své rodiny. Každé ráno pravidelně odcházeli do hory za svojí prací. Brávali si s sebou modlitební knihu, kahan se zásobou oleje a něco k snědku, kousek chleba a sýr. Při vstupu do štoly se nejdříve pomodlili k Bohu,aby je v hoře ochránil a začali směle a s chutí pracovat. Jednoho dne,  na svatého Františka,  šli jako obvykle horníci na dílo. Již se schylovalo ke konci šichty, když se najednou hora  zachvěla a ústupová chodba se horníkům zavalila. Znalí své práce pochopili, že je zde hora uzavřela. Začali se modlit k Bohu, ale zjišťovali, že chleba jim ubývá a Bůh jim nějak nechce pomoci. Když už byli zoufalí,  začali nadávat a ani si to neuvědomili, že i čertovi by se byli schopni upsat,  jen aby se ven z hory dostali. Jakmile to dořekli, hora se otřásla, zadýmalo se  a kde se vzal,  tu se vzal,  sám pekelník. A cože si vlastně horníci přejí. Tak mu vypověděli,  co je potkalo a on jim na to, že to jde lehko zařídit,  jen se mu musí upsat vlastní krví. Že se na světě budou mít dobře,ale za pět let si pro ně a jejich rodiny přijde.Horníci byli radostí bez sebe,  ani si neuvědomili, k čemu se zavazují. Opět to zarachotilo horou a horníci stáli venku nedaleko svých domovů a nad hlavou měli již ztmavlou  oblohu. Když doma vyprávěli,  co se jim přihodilo,  tu teprve si uvědomili, že sice se zachránili, ale uvrhli do neštěstí celou rodinu.  Během celé pětileté  doby se  modlili k Bohu, aby je ochránil před pekelníkem. Pán Bůh jejich velké modlitby vyslyšel a jal se je pod svá ochranná křídla uschovat. Pět let uteklo jako voda a blížil se den,  kdy pekelník měl přijíti. Pekelník se dostavil přesně , jak slíbil. Sotva přišel,  viděl, že již zde Pán Bůh je. Zaklel a do země se propadl. Od té doby se těmto  místům  říká Pekelské štoly.

                                     Permoníci na Milíkově

Tu a tam potkávali horníci na Božím světle permoníky na svazích nad řekou Mží. Chodili se želízkem a poťukávali u kořenů stromů rostoucích ve stráních nad řekou. Jednou,  když se dva horníci vraceli v podvečer z práce domů, zastoupil jim cestu permoník a žádal je,  jestli by mu nepomohli tamhle tu břízu pokácet.  Ukázal na jeden strom, a že je to pro něho samotného těžká práce. Horníci nejdříve zaváhali, ale když je snažně prosil, tak si řekli, že mu pomohou. Dá se říci, že oba horníci měli dobré srdce. Jak začali řezat, permoník rychle sundal z hlavy čepičku  a strčil ji horníkům pod pilu. Ti se divili, co permoník provádí. Snad nechce chytat piliny ? Nu, piliny to nebyly. Z kmene stromu břízy začal téci pramínek zlatých zrníček a zakrátko byla čepice plná. Vezměte si každý za ochotu plnou hrst. To nemusel říkat dvakrát, horníci si nabrali hrst zlatých zrníček a než stačili permoníkovi poděkovat, byl fuč. Jinak se vedlo jiným horníkům, kteří byli rovněž požádáni o službu podříznout břízu na stráni. Sice permoníkovi pomohli, ale byli hamižní. A  protože jedna hrst jim nestačila, začali permoníkovi nadávat, že dostali za odvedenou práci málo zlatých zrníček. Permoník se rozčílil a než zmizel, řekl jim, že v okamžiku, kdy na zlato pohlédnou , za trest oslepnou. Horníci na permoníkovo varování nedbali a doma, když zlato z kapes vyndali,  nadobro oslepli.

                           Červená  lávka přes řeku Mži

Když byla začátkem 19. století postavena dřevěná lávka přes řeku Mži, aby horníci mohli chodit za prací do dolů na Ronšperku, nikdo tehdy netušil, jaké vzniknou problémy. V prvním případě lávku při povodních ohrožovala velká voda. Voda mohutně sílila, hučela,tmavla, brala s sebou vše živé i neživé. To obyvatelé kolem toku řeky museli  vydržet anebo se museli odstěhovat.

Tenkrát,  v době napoleonských válek,  bylo do Stříbra nasazeno velké množství cizích horníků z celého království. Ve štolách se pracovalo na směny a na mnoha dílech najednou. Denně se střílelo, těžila se rudnina, dovážely  se stromy na výdřevu a provádělo se mnoho dalších potřebných prací. Pro místní permoníky,  žijící hlavně na žíle Bohaté požehnání a ostatních odžilcích, to nebylo příjemné.  Stačilo, že se museli  smířit s prací místních horníků,  v hlubinách skal dobývali olověné rudy. Cizí horníci se k hoře a celému jejímu okolí nechovali jako dobří hospodáři. Protože se obvykle stávalo, že místní horníci museli pracovat s cizími horníky, permoníci se jim nemohli pomstít. Proto si svoji odplatu nechali,  až když horníci vyfárali na světlo Boží. Pokud to bylo možné,  místní horníci se ostatních horníků stranili. Permoníci si na cizí horníky počíhali u Červené lávky. Zapomněl jsem Vám říci ,že tehdá byla lávka celá dřevěná a nebylo z ní vidět. Vypadalo to,  jako byste šli chodbou a na druhém konci viděli  slabé světýlko. Jakmile cizí horníci vstoupili do lávky a ušli pár kroků,  pustili se do nich permoníci s takovou vervou, že na druhé straně byli k nepoznání.Horníci ale bohužel nezjistili, kdo jim to provedl. Když se situace několikrát opakovala, cizí horníci se začali lávce vyhýbat. Byli přesvědčeni, že jim to provedli místní. Cizí horníci sice neměli žádné důkazy, že místní horníci je mlátí, ale protože nevraživost zde byla otevřená, vyprovokovali jednoho dne po skončení šichty bitku, že až městský rychtář se svými pochopy musel zakročit. Několik horníků skončilo v místní šatlavě, ale většina si byla nucena utržené rány hojit doma, protože se styděli jít do krčmy, aby nebyly rány a modřiny vidět. Naštěstí napoleonské války se chýlily ke konci a takového množství horníků již nebylo ve Stříbře potřeba, tak byli odesláni domů.

Červenou lávku nakonec strhla později velká povodeň.

                          Permoník  a  vorař

Kdysi dávno,  když ještě nebyly na řece Mži jezy a splavy,  plavili voraři po řece ojediněle klády. Kousek pod městem, v místech pod štolami Barbora a Gottwil, si všiml jeden z vorařů , že na ostrohu skály stojí permoník a tahá z vody rybu. Zrovna asi chytil něco velkého. Vypadalo to,  že nemá  dost síly na vytažení ryby, a proto zasáhl nejmladší z vorařů Matěj. Skočil do vody a pomohl permoníkovi vytáhnout z vody velkého sumce. Permoník mu poděkovat pravil:  „Jsem ti vděčný, člověče! Jsem kuchtíkem našeho krále permoníků Duchmause. Už pěknou chvíli se tu snažím ulovit nějakou rybu a nic. Kdybych nestihl udělat dobrou večeři našemu králi,  to bych to schytal !“ Voraři přirazili ke břehu, aby svého kolegu vzali na vor. Permoník je ale pozval k ohníčku,  také proto, aby se vorař Matěj usušil. Všichni spolu vesele rozmlouvali a vůbec nezpozorovali, jak ten čas rychle utíká. Permoník se rychle vzpamatoval, že už musí běžet, aby stihl večeři udělat. Ještě jednou poděkoval Matějovi za pomoc a že když tu počká do rána a zaloví pod balvanem, najde překvapení.  Voraři si sice mysleli své, ale protože bylo již dosti pozdě,  rozhodli se na místě přenocovat. Ráno, jakmile se Matěj probudil, se zvědavostí zalovil pod balvanem a vylovil odtud hrst mušlí. Když mušle otevřel,  v každé našel velkou perlu. Od města Stříbra si zakoupil pole a louky a nad řekou si nechal postavit domek. To je ten dům, co na ostrohu nad skalami proti hradbám stojí. Brzo si našel šikovnou, hezkou a hodnou nevěstu a byla svatba. Na svatbu samozřejmě pozval své kamarády voraře. Do roka se mladým manželům narodila dvojčátka, synek a dcerka. Když takhle jeden večer seděli v sednici a  děti již spaly, někdo zaťukal na okno. Otevřeli okno a tam stál permoník, ten,  kterému Matěj pomohl. Rozbalil raneček a na stůl položil dárek pro chlapce, botičky a oblečení  a pro děvčátko stříbrný řetízek. Ještě jednou poděkoval, popřál dobrou noc a na rozloučenou mladým manželům zamával.

                          O hoře zvané Ronšperk

Promlouvá k vám tento název? V geografických  a geologických mapách je tento vrch umístěn na jihu od Stříbra a pyšně se vypíná nad královským horním městem a nad líně  plynoucí řekou Mží. Dříve tato dominanta okolí byla úplně holá. Z obranných důvodů nesměli  být dříve v okolí města žádné lesy. Hlásní na rotundách v městských hradbách ihned viděli ,blížil-li se někdo k městu.  Útroby vrchu Ronšperka jsou opředeny spoustou bájí, mýtů a pověstí.Přecházely z generace na generaci horníků a jejich rodin, kterým vrch dával obživu. Češi Němci zde společně po staletí kutali olověnou rudu, s přestávkami to bylo skoro 850 let. Hloubka důlních děl ve vrchu Ronšperku je až skoro 400 metrů. Během této dlouhé doby,  už od panování knížete Soběslava ,bylo ve zdejším revíru vytěženo mnoho tun olověné  rudy, bylo vyraženo sta a sta metrů jam, důlních chodeb, překopů, štol, dobývek, komínů či jiných důlních děl. Vrch Ronšperk byl ze všech stran obydlen hornickými domky roztroušenými od Prokopské štoly po Dlouhý tah, kolem Sieger šachty a štoly Michael,  až nahoru k dolu Evangelista na Svinné a ještě  dále. Usadili se zde horníci i se svými rodinami, tesaři, truhláři, vozkové, úpravníci, kováři a jiné profese, které jsou u dobývání potřeba. Dnes není již po hornictví a hornických domcích ani památky. Vše zarostlo křovím a stromy, jámy jsou zabetonovány, štoly zavaleny anebo zajištěny mřížemi. Již zde opravdu vyjma dvou domků u jámy Leo nikde nikdo nebydlí. Již se zde neozývá klepání kladívek, rachot koňských povozů, které přivážely dřevo do dolů anebo zase odvážely vytěženou rudu do horních  měst  Kutné Hory a do Horního Slavkova. Již zde není slyšet kvokání slepic, mečení koz či zvuky jiné domácí havěti a smích a brek malých havířských dětí.

Z vrchu Ronšperka je nádherný výhled na město Stříbro a jeho okolí. Určitě by bylo záhodno zde vystavět pěknou rozhlednu. Návštěvníkovi, který by se zatoulal do těchto míst, by se naskytla nádherná vyhlídka na širé okolí kopce. Pod sebou by měl horní město se starým pivovarem, na druhou stranu by měl obec Vranov a Vranovskou přehradu s osadou Butov. V dáli by se rýsovala vrchovina kolem Peterského potoka a Úterského potoka. Za pěkného počasí by byla vidět i Plzeň.

          O zlém králi  stříbrských permoníků                           

Podzemí stříbrských dolů je sídlem skřeta Duchmause, je vládcem celého zdejšího  revíru od Milíkova, přes Kladruby, Kšice,Butov až do Stříbra.

Sám Duchmaus je zvláštní tím, že je proti všem svým poddaným permoníkům znetvořen, je velmi zlý, nemá rád rachot a tudíž nemá rád lidi,zejména pak horníky. V dřívějších dobách se stávalo, že když jeho územím projížděli příliš hluční lidé, tak na ně hrozil a nebo jim nadával a když ho rozčílili do nepříčetnosti ,začal na ně házet kamení, ze svahů na ně valil větší balvany, kácel jim stromy přes cestu, čímž jim zahradil průjezd. Všímaví lidé vyprávěli, že viděli,  jak se celý vršek vrchu Ronšperka chvěje. To trvávalo celou dobu ,co Duchmaus zuřil. Postupem času si lidé uvědomili, že je zbytečné ho dráždit a snažili se chovat tak, aby vládce permoníků zbytečně nedráždili.. Stačilo, že v dolech bylo neustále slyšet ťukání kladívek, které  rovněž Duchmause velmi rozčilovalo. Nejhorší období bylo pro Duchmause počátkem 19. století, kdy do stříbrských dolů bylo naverbováno dalších 500 horníků z celého českého království. Tito horníci Duchmause vůbec nerespektovali a jejich činnost Duchmause přiváděla k neuvěřitelnému a nepříčetnému vzteku. Svým způsobem místním horníkům, kteří se ho snažili respektovat, dal pokoj a začal se mstít všem přivandrovalcům. Zaplavoval jim chodby a dobývky velkými přívaly vod, způsoboval jim závaly chodeb a štol, ničil jim výdřevu, bral jim nářadí, zhasínal kahany, metal proti nim kamení. Mnoho horníků již z dolu nikdy nevyšlo na zemský povrch , mnoho jich bylo těžce zraněno, někteří raději ze Stříbra utekli, aby nemuseli v místních dolech s tím místním skřetem neustále zápasit, protože věděli, že vždy prohrají. Objevil na  dobývce, prskal, vztekal se, proměňoval se v různé ohyzdné bytosti a zvířata, snažil se, aby horníci neobjevili bohatou žílu rudy, stávalo se , že i několik týdnů kutali jenom skálu a ruda nikde.

V dnešní době se již Duchmaus neukazuje,možná nechce být rušen, je rád, že stříbrské doly byly uzavřeny a on má konečně po tolika staletích klid. Proto asi zase vznikají pověry a báchorky, které by měly místní lidi upozornit, že Duchmaus buď stříbské podzemí již dávno potají opustil a jeho revírem je jiná oblast, anebo podřimuje a čeká, kdo ho zase po dlouhých letech z jeho letargie vyruší. V současnosti by se to možná mohlo povést místním horníkům, kteří otevírají pro veřejnost nejstarší místní důlní dílo, a to Prokopskou dědičnou štolu.

Uvidíme ……………

               Tajemství stříbrského piva

V podzemních prostorách stříbrského pivovaru, vysoko nad řekou Mží ,se svého času objevilo několik permoníků. Ze štol a jam protějšího břehu je vystrnadil rachot kladívek a želízek v rukách horníků, kterých zde bylo jednoho času nespočet.Bylo jich několik stovek a to už bylo na permoníky a jejich síly moc. Nejlepším řešením bylo pro ně přejít Červenou lávku a vlézt do podzemí štoly pod pivovarem. Jednoho dne je spatřil místní sládek, jak si libují ve spilce na sladu. Nejdříve se jich zalekl,ale posléze si dodal odvahy, protože to byl chlap jako hora a pro strach měl uděláno, a došel až k nim. Samozřejmě permoníci o něm už dávno věděli. A protože sládka již znali a věděli , že to není špatný chlap, chovali se, jako by se nic nedělo. Sládek zjistil, že poslední dobou se mu ztrácí slad a nemohl přijít na to, kdo z chasy pivovarské mu ho krade a než to oznámí městským  konšelům, protože oni pivovar vlastní, chtěl se ještě jednou přesvědčit o tom, proč  se slad ztrácí. A najednou ejhle, oni to permoníci. Než se stačil nadechnout a jim pěkně vynadat, nejstarší z nich hned začal:

,, Sládku, nech nás tady, my jsme sem utekli z druhého břehu, kde se nyní nedá klidně spát , vždyť víš co tam je teď horníků. My se Ti postaráme o všechno, co máš ve sklepeních. Pivo bude jako břitva a ty nám za to necháš něco málo každý den k snědku.“ Sládek  si nejdříve  drbal bradku, že to nejde , jak to zdůvodní konšelům, ale když permoníci nedali, tak jim řekl, že za zkoušku nic nedá a domluvili se.

   Výstav piva z pivovaru se zvýšil, pivo mělo říz. Hospodští si stříbrské pivo chválili široko daleko, že ani Plzeň na něj neměla. Sládek byl od městských konšelů chválen, samozřejmě proto, že do městské pokladny pěkně tekly stříbrňáky a do jejich kapes sem tam také něco spadlo. Spokojeni byli všichni a tak  sládek uzavřel s permoníky doživotní dohodu, že dokud bude stříbrským sládkem, oni budou mít každý den připraveno něco k snědku a permoníci za to budou pečovat o kvalitní výstav stříbrského piva.

                         O  faráři  Galenitovi

V 17. století se na nějaký čas stal pánem města Stříbra generál valdštejnovi armády Illow. Vydobyl si velké postavení díky válečným tažením s generalisimussem Valdštejnem. Mezi jeho záliby patřily lov zvěře a velké hostiny. Mimo dobrého jídla si potrpěl i na kvalitní pití. To nejkvalitnější pití sháněl všude, kde se dalo, až z daleké ciziny si ho nechával vozit. V té době nastoupil jako nový farář do kostela Máří Magdaleny Galenit, syn bývalého stříbrského horníka, kterého se místnímu faráři zželelo a přijal ho jako vlastního a nechal ho vystudovat ve Vídni církevní školu. Během krátké doby generál Illow zjistil, že Galenit má  velkou zálibu v dobrém pití a často jej zval k sobě na hostiny. V prvopočátku spolu popíjeli při hromadném stolování, posléze ochutnávali dobré pití spolu i v soukromí. Protože neměli nouzi, byli pořád opilí. Lidé na bohoslužbách nejdříve mladého faráře omlouvali, ale když to již trvalo dlouho a jeho stav se neustále zhoršoval, začali si stěžovat u opata v Kladrubech, u biskupa v Plzni a když to nepomáhalo,až u arcibiskupa v Praze. To ale bylo již na pováženou. Milý farář Galenit, tak jak do Stříbra přišel, tak z něj rychle odešel. Za trest dostal na starost malou farnost kdesi kdoví kde, říkalo se, že snad někde u Děčína.

                   Něco z  tajemna  hor

Všichni ti neznámí, kteří od 12. století pracovali až do doby nedávné na mnoha kutiscích ve stříbrském rudním revíru a neustále obnovovali slávu stříbrského hornictví,si zaslouží naši pozornost a úctu. I staré pověsti a vyprávění  zůstávají odleskem tohoto obdivu. Staří havíři se čas od času prokopávají do slují, jejichž stěny se třpytí překrásnou výzdobou. Patří podzemnímu království mocného skřítka Duchmause a jeho dalších bratří, důlních skřítků -permoníků. Horníci si mnohá  nepochopitelná dění a různá tajemná místa vysvětlovali jako jednání tajemných podivně vypadajících bytůstek. Toho jsou důkazem známé již pověsti „O důlní koze“,

„O Duchmausovi“ a jiné.

Naši předci opravdu měli své zkušenosti s různými podzemními bytostmi, pravdou je, že stejně a neodmyslitelně patřily k životu, ke skalám, štolám

a k těžké práci v dolech. Tato stvoření byla většinou strašidelná a setkání horníka s nimi bylo většinou velmi umocněno hloubkou a temnotou dolů. Tyto podzemní příšery obyčejně zvěstovaly těžké nehody, závaly, propady a úmrtí. Sirní psi, kteří se ve stříbrských dolech občas objevovali, otravovali důlní vzduch, zhasínali horníkům kahany ,ba i horníka občas napadli a zle ho pokousali. Ve středu hory Ronšperk se objevovaly ropuchy létající vzduchem jako vystřelené kamenné šípy. Pokud ale horník potkal štěbetavé  bílé hady, radostí si vyskočil, protože ti mu ohlašovali přítomnost bohatého zrudnění.

Po vyfárání z dolu, pokud horník měl během šichty takovouto příhodu, vyprávěl o ní ostatním, kteří v tichu, se strachem v srdci a s otevřenou pusou sledovali jeho vyprávění o nenadálém setkání s jedním z místních skřítků a ještě hodně dlouho s úctou a pokorou o tomto setkání vyprávěli. Tak, jak to ve všech vyprávěních bývá, po dvacátém opakování se již od původního odklonili o sto osmdesát stupňů. Z horníka, který byl strachy zelený při setkání s některým z důlních strašidel, se stal hrdina, který se s ním popral a zvítězil.

        O mladém horníkovi na Dlouhém tahu

Na Dlouhém tahu, při cestě, která běží po pravém břehu řeky Mže od Červené lávky směrem k Vranovu a kde dnes nestojí jediné stavení, panoval kdysi ruch a čilý život. V domcích podél řeky přebývali havíři, dřevaři, tesaři, byla tu kovárna i dílna sedláře, projížděly zde povozy tažené koňmi, které vozily důlní dřevo a těžké truhly s nakutanou rudou. Hlaholily hlasy, bečely ovce, skřípaly rumpály a žentoury, zvonily sekery, kladiva, motyky, rachotily putny.

V neděli vše utichlo, lidé se svátečně oblékli a šli do kostela. Když někdo umřel, pohřeb byl skromný, ale rozloučit se přišla celá osada. Společně slavili svatby a křtiny, společně se radili o důležitých věcech, které bylo potřeba rozhodnout. Rádi se scházeli, vyprávěli si, popíjeli medovinu, zpívali a byli veselí. Číst a psát neuměli.

Každý věděl, že temné štoly, dutiny a pukliny obývají tajemné bytosti, které se někdy člověku zjevují. Byly přirozenou součástí života horníků. Některá zjevení byla nepříjemná a naháněla hrůzu. Proti všem těmto bytostem byl Duchmaus bytost složitá a nevypočitatelná a po všech stránkách člověku bližší. Duchmaus se ukazoval horníkům zřídka. Spíše se projevoval svými zlomyslnými kousky. Proháněl štolami syčivý průvan, zaplavoval chodby vodou, schovával horníkům nářadí, chystal nejrůznější nástrahy. Měl velikou lysou hlavu podobnou koňské, šedou tvář, drobné tělíčko, na rukou šest prstů a na zádech velký hrb. Býval zahalen plachetkou a nosil železnou hůl, kterou dokázal skály lámat. Duchmaus byl strážce pokladů země. Když začali horníci lámat štoly a pronikli hluboko do skal, skřet se začal projevovat, chtěl horníky zastavit, ale jeho síly na to nestačily. Cítil, že horníci mají jakési podivné právo část pokladů zemi odejmout. Postoupil některá ložiska horníkům a čekal, že se vetřelci nasytí. Někdy dokonce zatoužil i horníkům pomoci. Když ale horníci neustále postupovali, docela se zatvrdil.……

Jednou se skřet na horníky opravdu zle rozhněval. Nejhlubší štolu na Dlouhém tahu razili tehdy v samém křemeni. Den za dnem, chodba se sáh po sáhu prodlužovala, ale žíla zůstávala hluchá. Ale právě když chtěli štolu opustit, všiml si jeden z nich nápadné pukliny. Začali na tom místě křemen lámat a zanedlouho se před nimi objevila dutina podobná úzké chodbě. Jejího konce nemohli dohlédnout. Byl mezi nimi mladý štíhlý horník. Vsoukal se dovnitř, aby zjistil kam chodba vede. Dlouho byl pryč. Horníci volali, ale mládenec se neozýval. Ale nakonec se horník vracel. Volal, že našel samé stříbro a ukazoval velký kus stříbrné rudy. Vyprávěl, že chodba ho zavedla do křemenné síně, kde se hory stříbra kupily až ke stropu. Horníci se zaradovali. Konečně je potkalo štěstí. Nejdříve ale musí chodbu rozšířit, aby měli do síně přístup s nářadím a putnami.  Hned se dali do práce. Lámali a vynášeli kámen, rychle postupovali, ale síň byla ještě daleko a horníci věděli , že to potrvá několik dnů, než se jim podaří celou cestu uvolnit. Bohužel, horníci začali být netrpěliví a poslali mladého havíře, aby nakutal stříbro a přinesl ho. Horník se vrátil s plným měchem, ale bylo jim to málo ,tak musel putovat znova. A protože jim to bylo zase málo, musel horník putovat i potřetí. Horník se opět vrátil se stříbrem a zároveň ukazoval ostatním, že něco našel. V ten okamžik se průrva s rachotem zavřela jako těžká vrata. Horníci uskočili

a vytřeštili zrak. Z hladkého bílého kamene proti nim trčela ruka a svírala stříbrnou podkovu.

      Kdoví, jak to bylo doopravdy. Přešla staletí, zvítězila technika, hluk strojů

a výbuchy náloží zahnaly Duchmause. Většina ložisek byla vyčerpána, doly uzavřeny a zavládl klid. Pokud skřet přežil do dnešních dnů, je jistě obezřetnější a skrývá se kdesi hluboko a vylézá jen za nejtemnějších nocí. Stříbrští horníci ho již několik desetiletí neruší.

                         Hornická osada

V místech, kde se dnes říká u Pičmana, na pravém břehu řeky Mže směrem k obci Vranov, kdysi stávalo několik stavení, panoval zde čilý ruch

a život. Zde v místech pod horou Ronšperk si zřídili místní horníci osadu. Všichni pracovali na štolách Dlouhý tah, Michal,  na protiklonném odžilku Michal, dolu Evangelista, dolu Kunsschacht a dolu Siegerschacht. Havíři měli postaveny své domky nedaleko dolů, jak se říká,co by kamenem dohodil. Kromě horníků žili v osadě dřevaři, kováři, tesaři, sedláři a i jiné hornické profese. Po cestě kolem řeky Mže dnem i nocí hrčely vozy naložené dřevem pro potřeby dolů nebo vytěženou rudou pro další zpracování. Samozřejmě u každého domku kdákaly slepice, mečely kozy, možná ojediněle bučela kráva, pobíhali psi a mezi tím vším se motaly děti horníků. K tomu se přidávaly další zvuky rumpálů, žentourů a dalších různých nástrojů nebo strojů. Z temných otvorů ve skále

( štol ) dnem i nocí vytékala narezlá voda do řeky Mže. A kdesi hluboko v srdci hory Ronšperk dobývali horníci olověnou rudu.

Všichni v osadě žili společně a družně, ale vyskytly se i případy nevraživosti a půtek, které si horníci obyčejně vyřizovali po svém. Občas padla nějaká ta rána nebo facka a spor nebo rozepře byla vyřešena. Lidé zde prožívali společně svatby, narození dětí, nemoci a úmrtí. Společně se radili o důležitých věcech. Po namáhavé denní práci se rádi sešli ke společnému vyprávění v místní hospodě. Představte si, že zde opravdu

u vchodu do štoly Dlouhý tah stávala hospoda. Rádi si u piva vyprávěli

o místních strašidlech, skřítcích a o tom, zda narazili bohatou sloj nebo již několik dní kopou jen jalovinu. Přitom si rádi zazpívali, zatancovali si a byli veselí.

S dnešní duševně vysilující prací to nemělo nic společného. Dovedli si

i přes své chudé postavení ze života udělat příjemný požitek. V neděli veškerý ruch kolem šachet utichl a celá osada se vydala pěšky do Stříbra ve skromném svátečním oblečení do kostela na mši. Rodiče občas svým dětem zpříjemnili jejich skromný život koupí nějaké té sladkosti na jarmarku. Většina obyvatel této osady neuměla číst ani psát, děti do školy nechodily. V oněch dobách se opravdu lidé na svět dívali jinýma očima než dnes my.

                      Permoník  léčitel

Půvabná dcera místního měšťana obuvnického Karlička těžce onemocněla. Přivolaní lékaři ji nebyli schopni svým uměním vyléčit a rodičům již nedávali žádnou naději. Otec, který měl svoji dceru velice rád se z toho nemohl vzpamatovat, že jeho jediná a milovaná dcera odejde z tohoto světa. Přestal se věnovat svému řemeslu a chodil a bloumal celé dny kolem řeky Mže. Až jednou ve večerních hodinách, když se pomalu vracel do města, uviděl ohníček. Ze zvědavosti přišel až k ohni. Zjistil, že zde nesedí havíři, ale permoníci si ohřívají večeři. Jindy by se permoníci na něho zle tvářili anebo by se rychle vytratili, ale když viděli zbědovaného a sešlého měšťana obuvnického, tak se jim ho  zželelo a pozvali ho k ohni. On se po chvíli rozpovídal o tom ,co ho trápí. Permoníci tiše poslouchali a po skončení příběhu se ozval nejstarší permoník:,, Mistře obuvnický ,zítra ti pošlu do města svého nejmladšího bratříčka a uvidíme, co se dá dělat. A teď již jdi s Pánem bohem.“

Druhý den k večeru někdo zaťuká na okno v domě mistra obuvnického a žádá, aby ho do domu vpustili. Nikoho oknem není vidět a přesto pořád někdo žádá o vpuštění. Mistr se jde tedy podívat ke vratům a až tam vidí malého permoníka, který se uklání a říká, že ho posílá nejstarší bratr, aby se na dceru podíval. Mistr obuvnický již na večerní setkání zapomněl. Po delším zdráhání pozval permoníka do domu a  zavedl ho do pokoje k nemocné dceři. Permoníček požádal mistra obuvnického, aby ho nechal s dcerou o samotě.Ten sice nerad, ale přeci odešel do předpokoje, kde vyčkával. Permoník se na nemocnou dceru podíval, poslechl si její dech a stanovil diagnózu.Dcera Karlička byla jako obrázek, nádherné děvče, jen pohledět. Kolik mladíků z měšťanských rodin si již na ni dělalo zálusk, ale Karlička nechtěla žádného, jen toho jednoho. A protože ten její vyhlédnutý, kterému své srdce již dala, byl chudý a pro jejího otce mistra obuvnického nízkého stavu, z toho se jí tak velice přitížilo. Permoník se na první pohled do Karličky zamiloval. Karlička se v okamžik, kdy se permoník nad ní skláněl, probudila a velice se lekla, až se jí skoro srdce zastavilo. Permoník jí naznačil, aby se nebála, že její otec ví, že je u ní v pokoji, a že má za úkol ji vyléčit. Že si již stačil nebohou Karličku prohlédnout a stanovil diagnózu. Bohužel to je tak těžká diagnóza, že neví, jestli je schopen ji vůbec uzdravit. Karlička se ho zeptala, jak ví, jakou má nemoc. A on jí povídá, že má nemoc srdce, a on, pokud rychle odtud neodejde, že bude asi mít také nemoc srdce. Karlička, ač unavená se velice začervenala a prosila permoníka, aby pokud to jde, jí pomohl. Prvního syna, kterého bude, mít pojmenuje z vděčnosti po něm.

Permoník povídá, že to vidí tak, že bude muset použít kouzel a čar, která smí použít jen jednou za 10 let. Pro ni  ale kouzlo použije.

Z kytle vyndal malý březový proutek a milou Karličku pěkně švihl přes ramena. Dívka, protože to nečekala, pěkně zakřičela. Mistr když to uslyšel, do pokoje okamžitě vpadl. Viděl svoji uzdravenou dceru ,tak se na nic ani neptal. Permoník jak šel kolem mistra obuvnického, švihl proutkem i jeho. Mistr se po permoníkovi ohnal ,ale protože si neuvědomil, že permoníček je malého vzrůstu máchl do prázdna, neudržel stabilitu a spadl na podlahu. Permoníček se zasmál, zastavil se na prahu dveří, zamával Karličce a řekl:,, Nezapomeň, co jsi slíbila, jmenuji se Cerusit.“

Do roka a do dne se v domě měšťana obuvnického slavilo narození vnoučka, který dostal jméno  Cerusit.

                                Keltové

Je to již dávno, kdy řekou Mží tekla křišťálově čistá voda  plná ryb a v hlubokých lesích lemujících řeku po obou březích, žilo plno zvěře. A právě v té době, před mnoha staletími ,se řekou brodila tlupa mužů oděných do prostých plátěných suknic, přepásaných širokým koženým opaskem, za kterým se leskly kovové sekery a nože. Šli tiše  a jejich zraky pozorně propátrávaly hustý lesní porost na březích řeky. Byli to Keltové, kteří byli vysláni, aby pro svůj rod našli nové místo k založení osady. Slunce již pomalu zapadalo , když se unavení muži dostali do míst, kde se do řeky vlévá potůček. Rozhodli se, že  na tomto místě přečkají noc. Unaveni celodenním pochodem usedli do měkkého mechu. Než se však mohli uložit k spánku ,museli rozdělat oheň, který je měl ochránit před divokou zvěří a zlými duchy. Proto se jeden z mužů odebral do lesa na dřevo, zatím co druhý muž šel do řeky na ryby, aby zajistil svým druhům večeři. Ostatní muži zatím připravovali ohniště, primitivní lože ze suchých větví a trávy přikryté zvěřinovými kožešinami. Muž, který sbíral v lese dřevo, zašel až do míst, kde se z řeky do výše zvedala skalní stěna ,na které se v několika místech leskl bílý kov. Nasbíral dříví a vrátil se do ležení, aby svým druhům řekl o svém objevu. Stařešina věděl, že se jedná o stříbro, za které se dá směnit jídlo, látky, zbraně a další potřebné věci. Jelikož byli znalí těžby stříbrné rudy, bylo po krátké poradě rozhodnuto , že na tomto místě zůstanou a postaví zde osadu. Budou těžit stříbrnou rudu a zabezpečí celému svému rodu potřeby pro přežití. Když začal den přebírat vládu nad nocí a slunce na východě vystrkovalo své první paprsky nad obzor, ptáci svým hlasitým zpěvem vítali ráno, počali se probouzet i naši spáči. Na ohništi bylo ještě několik žhavých uhlíků a muž, který se právě probudil, položil na uhlíky několik suchých větviček. Ihned vyskočily plamínky ohně.Mezi tím se začali probouzet i ostatní. Každý se chytil nějaké činnosti, tak, jak byli již od malinka  naučeni. Jeden připravoval snídani z ryb, které jim zbyly ze včerejška. Po krátké poradě se rozhodli, že do těchto míst přivedou celý kmen, postaví zde osadu a natrvalo se zde usadí. Dva členové skupiny byli vyslání pro ostatní členy rodu. Během týdne se vrátili, rod čítal asi 200 osob. Mezi tím mužové, kteří zůstali, začali stavět chatrče.  Od té doby se osada rozrůstala. V okolí bylo mnoho zvěře ,v řece Mži spousta ryb.  Někteří mužové těžili stříbrnou rudu, ostatní se zabývali zemědělskou činností, ženy se staraly o rodinu a o vaření. Vedle horníků, kteří těžili stříbrnou rudu, se zde vyskytovaly i další potřebné profese jako kováři, koláři, hrnčíři, keramici, pláteníci, dřevorubci a jiní. Když horníci vytěžili poslední žíly stříbra po obou březích Peterského potoka ,osada začala pomalu zanikat. Až s posledním osadníkem zanikla úplně. Rod se zase posunul po proudu řeky Mže dál do vnitrozemí, zase hledal vhodné místo pro založení osady, která již čítala přes 500 členů.

Jako němí svědci činností Keltů zůstaly na Stříbrsku jen opuštěné štoly kolem řeky Mže a jejich tmavé vchody vzhlíží do krajiny jako mrtvé oči našich předků.

                             Doubrava

Před několika staletími , tehdy začíná náš příběh  o vesnici Doubravě, ve které spolu žili v sousedské shodě horníci vedle sedláků a řemeslníků. Všichni zde den co den si šli po své práci a večer si sedali pod starou lípou, aby si sdělili své starosti, aby pohovořili o tom, co je čeká v dalších dnech. A tak plynul den po dni. Jediná změna byla jen tehdy, když někdo z osady zemřel, nebo se oženil, nebo když se v osadě narodil nový člověk. Pak se celá osada sešla, aby společně tyto události oslavila. Tak plynul život v osadě den co den, rok co rok. Pak začaly českou zemí zmítat události různých válek. Po Čechách se potloukaly hordy cizích žoldáků pod vedením švédských generálů. Zvlčilí žoldáci plenili města i obce, znásilňovali, vraždili ženy, děti, starce i muže. Kam vstoupili ,šla jim v patách smrt a zkáza. Žoldnéři své hrůzné zločiny zahlazovali tím, že vyrabovaná města a vesnice zapalovali. Tak se i stalo v osadě Doubrava nedaleko města Stříbra, o které Vám vyprávím.

Ten den byl jako jiné dny. Než slunce vystoupilo nad obzor, kohouti ve vsi již vzbudili všechny spáče svým hlasitým kokrháním. Krávy se ve chlévě dožadovaly krmení a dojení. Vesnice se probudila ve vlahém letním ránu. Nejen sedláci, ale i horníci žijící v osadě se připravovali na celodenní práci v nedalekém dole, aby hluboko pod zemí za světla kahanu těžili stříbrnou a olověnou rudu. Nikdo z osady netušil, že pro mnohé z nich je toto ráno posledním ránem. Žádný z mužů, kteří ráno odcházeli za prací nevěděl, že již nikdy neuvidí své ženy a děti, že již nikdy neusednou ve své světnici ke stolu, že se již nikdy neuloží vedle své ženy na lože. Odcházeli s úsměvem, vraceli se s pláčem, vztekem a bezmocí.

A na mně teď je, abych Vám vyprávěl ,co se v době od odchodu mužů do práce až do jejich příchodu v osadě stalo.

Chýlilo se k polednímu, většina žen již stála ve světnici u kamen a vařila pro ostatní členy rodiny oběd. Starší dívky pomáhaly matkám, malé děti si hrály. Z komínů chalup stoupal k obloze sloupek bílého kouře. V celé osadě panoval mír a klid. V nedalekém lese se ozval varovný křik sojky oznamující cizí vetřelce. Ze stínu lesa na sluncem zalitou louku vjela skupina jezdců na koních. Byla to horda špinavých otrhaných žoldáků, vedených stejně otrhaným kapitánem. Jejich koně vypadali unaveně a bylo na nich vidět, že již dlouhou dobu nespali ve stájích. Muži na koních a se zbraněmi v ruce ucítili snadnou kořist. Dlouho se nerozpakovali. Po udělení pokynů dal jejich velitel povel k útoku. Horda žoldáků zaútočila na bezbrannou vesnici. Pro žoldáky byla vesnice Doubrava opravdu snadnou kořistí, vždyť zde zůstaly jen ženy a děti a pár starců. Za hurónského řevu vtrhli do vesnice. Hned začali prohledávat dům od domu. Vše co našli a mělo to nějakou cenu, skončilo v jejich tornách, co se dalo sníst, to snědli. Hezké ženy a dívky znásilnili, děti a starce zavraždili. Ze všech domů se ozýval hlasitý křik a pláč.  I slunce se schovalo, aby se nemuselo dívat na páchaná zvěrstva.. Když již nebylo co ukrást a z obyvatel osady nezůstal již nikdo na živu, začali zapalovat jednu střechu za druhou,aby oheň zahladil stopy jejich řádění. Suchá sláma na střechách ihned vzplála a dřevěná stavení jedno po druhém se měnilo v hromadu popela. V obrovském žáru shořela i těla obyvatel osady. Hrůzný pohled se naskytl mužům , kteří se v podvečer vraceli z práce. Vesnice byla jedno velké spáleniště. Neporušen zůstal jen malý románský kostelík za kamennou zdí, který jako jediný byl ušetřen zkázy. Zub času zahladil všechny stopy po vesničce, jen ten kostelík jako varovný prst vztyčený k nebi zůstal do dnešních dnů, jako věčný pomník, připomínající hrůzu těchto míst.

                                                  Rybáři

Byla noc, obloha byla obtěžkána černými mraky, z nichž se na zemi řinuly proudy vody. Černou oblohu čas od času osvítily mohutné blesky doprovázené rachotem hromů. Pod skalou u řeky Mže se krčil malý domek, postavený z kamene a hlíny se střechou pokrytou došky ze žitné slámy. Z malých oken probleskovalo do okolí slabé světlo, vydávané svící v malé chudě vybavené místnosti. V domku žil chudý starý rybář se svou ženou a dcerou. Žili skromně, rybář lovil v nedaleké řece Mži ryby a rybářka s dcerou je prodávaly na trhu ve Stříbře. Žili chudě, ale spokojeně. Noc se blížila k půlnoci. Oblohu zčista jasna pročísl mohutný blesk a ozvala se ohlušující rána. Blesk, který sjel z oblohy k zemi, se zastavil o mohutný dub stojící na skále jen několik metrů bokem od míst, kde stál rybářův domek. Dub nevydržel mohutný nápor blesku a s ohlušujícím rachotem se zřítil ze skály vedle rybářova domku. Rybář neměl odvahu se v noci podívat, co se stalo. Rybářka klečela pod obrazy svatých a modlila se , aby ochránili její domov.  K ránu vítr rozfoukal mraky a vysvitlo sluníčko. Ráno rybář vstal, vyšel z domku ven, aby se podíval ,co noční bouře způsobila. Loďka, kterou používal k lovu ryb, skončila na dně řeky. Mohutný dub ležel několik metrů od domku. Jeho kmen byl bleskem rozříznut po celé délce. Řekou Mží protékala hučící kalná voda, jak silný déšť strhl do řeky i značné množství hlíny ze svahů. Rybář byl nakonec rád, že hlavně domku se nic nestalo a dal se do práce. Bylo nutno odklidit vše, co voda v noci přinesla.Nabral na lopatu bahno a všiml si, že se na lopatě něco zalesklo. Hodil bahno stranou a rukou ho rychle prohlédl, až našel stříbrný peníz. Pak již  každou lopatu prohledával v  domnění, že těch stříbrňáků najde více. Ale ať se snažil sebevíc , druhý stříbrňák již nenašel. Ve dne i v noci přemýšlel, odkud asi voda ten stříbrný peníz přinesla. Ve volných chvílích se toulal po březích řeky Mže a pátral v bahně. Veškerá jeho snaha vyzněla naprázdno. Stříbrňák zůstával v hrníčku jenom jeden. Jednoho večera, když se vracel z hostince ve Stříbře, šel okolo otvoru ve skále, který byl vlastně vchodem do dávno již opuštěné štoly. U vchodu stál malý mužíček, držel v ruce  hornický kahanec a oči mu svítily jako dva uhlíky. Rybář si nesl z hostince ve džbánku pivo k večeři. Mužíček rybáře oslovil : „Rybáři ,dej mně napít toho piva, co máš ve džbánu, již dlouho jsem pivo nepil“. Rybář neváhal ani chvilku a podal mužíčkovi džbánek s pivem. Ten se dlouze napil, podal džbán zpět rybáři a poděkoval mu. Pak se na rybáře těma svýma očima podíval a řekl mu: „Jsi hodný rybáři, a proto ti prozradím, kde je ten poklad, z něhož jsi našel svůj jeden stříbrňák“. A počal rybáři vyprávět příběh o ukrytém pokladu. „Bylo to dávno, kdy se krajem potulovaly hordy zlodějů, kteří bezohledně okrádali pocestné, vykrádali stavení, která stála o samotě, kradli, vraždili a svůj lup si schovávali. Jedna taková zlodějská banda se skrývala právě v této opuštěné štole nedaleko Stříbra. Krádežemi nahromadili dosti velké bohatství. Zlaťáky a stříbrňáky hromadili ve velkém koženém vaku a ukryli jej pod kořeny tehdy ještě malého dubu, který ti před časem málem spadl na domek. Banda zlodějská byla za čas rozprášena a jejich velitel byl lapen a ve Stříbře popraven. Své tajemství, kam ukryl poklad si vzal sebou do hrobu. Poklad  byl  v zemi ukryt až do doby nedávné bouře a voda ti vyplavila jeden stříbrňák. Takže milý rybáři, poklad je ukryt tam, co dříve stával starý dub. Tak dořekl, sfoukl plamen kahance a zmizel ve staré štole. Rybář přišel domů, ale nemohl se dočkat rána . Byl tak nervózní, že vstal, vzal  si lucernu a šel se podívat tam, co dříve starý dob stával. A vskutku. Když dopadlo světlo lucerny do míst, kde měl dub kořeny, zaleskly se v hlíně zlaťáky, stříbrňáky, které se vysypaly ze ztrouchnivělého koženého vaku. Rybář vysbíral všechny peníze do vaku, který nosil na ryby a vydal se s úlovkem domů. Když to rybářka s dcerou viděly, nemohly uvěřit svým očím. Uvědomily si , že je konec bídy. Rybář koupil ve Stříbře blízko náměstí dům, a protože byli v rodině tři, počali časem stříbrští jejich domu říkat „U tří rybiček“. Rybář a jeho rodina již dávno nežijí, ale dům ve městě Stříbře stojí stále. Pověst praví, že rybář v domě ukryl zbytek pokladu, který tam dodnes spočívá.

Ale kdoví, říká se ovšem , že na každém šprochu je pravdy trochu.

                               Zase něco o Duchmausovi

Den co den chodili stříbrští horníci do nedalekých dolů, aby těžili olověné rudy a vydělali na obživu svých rodin. Den po dni vstupovali do tmavých chodeb vylámaných do nitra kopce Ronšperka. Cestu jim osvětlovaly jen blikající plamínky kahanců. Není proto divu, že se v takovém prostředí a ve fantazii horníků rodily pověsti o permonících a jiných démonech žijících v podzemí. Není divu, že za stálé tmy a přítmí z temných výklenků vystupovali permoníci střežící podzemní poklady, někdy ukazujíce, kde mají horníci hledat bohaté žíly rudy. Nejvíce horníky děsily kamenné žáry, které se oddělovaly od stropu štoly, létaly vzduchem a věštily blízkou katastrofu. V takovém případě horníci kvapem opouštěli svá díla.

Nejznámějším permoníkem stříbrského podzemí byl sám jeho král,  jemuž dali horníci jméno Duchmaus. Byla to velmi zajímavá postava. Na krátkém hrbatém těle seděla hlava bez krku s dlouhým nosem a malýma očkama. Jeho špičatá brada vystupovala daleko před obličej. Ústa neměla rty a v nich byly usazeny velké zažloutlé zuby. Ruce měl proti tělu neúměrně dlouhé, na druhé straně nohy neúměrně krátké s velkými chodidly. Takto Duchmaus bloudil temnými chodbami štol. Z dlouhé chvíle schovával horníkům nářadí, ujídal z chudé svačiny. Nejraději jim zhášel kahance. Přesto žil s horníky ve shodě, neboť za příkoří, které jim pro vlastní kratochvíli způsoboval, se jim odměňoval tím, že jim ukazoval místa, kde najdou bohatou žílu rudy a  varoval  je před neštěstími. Tak utíkaly dny a roky až do chvíle, kdy došlo ve štole Florián k závalu.  Na ten den horníci nikdy nezapomenou. Jako každý den šli  za ranního kuropění na šichtu. Světlo kahanců vytvářelo na stěnách štol různé stíny. Všichni horníci od samého rána žili v jakési předtuše. Někteří měli svrbění rukou, jiní svrbění nohou, někdo se drbal na hlavě a další nebyli ve své kůži, jakoby věděli, že se něco stane , ale na šichtu museli. Při prvním kopnutí do skály se odštípl od stropu chodby velký balvan. Dopadl na zem s takovou silou, že se celá chodba zachvěla. Než si horníci stačili uvědomit, co se stalo, už se za balvanem sypalo další velké množství menších kamenů a kamínků. Útěková cesta byla zasypána a horníci zůstali uvězněni v malém prostoru na předku štoly. Věděli, že sami se z toho nedostanou a než je začne někdo hledat, budou již mrtví. Pak se stalo něco, s čím nikdo ze zavalených horníků nepočítal. U závalu se objevil  sám velký Duchmaus. Stál v šeru olejových kahanců a jeho ústa bez rtů se šklebila v divném úsměvu na vyděšené horníky. Chvíli se na něho dívali, než Duchmaus zaskřehotal:,,Nikdy jste mně neublížili, i když jsem Vám pro svou kratochvíli prováděl různé nehezké kousky. Proto Vám dnes z téhle šlamastiky pomohu“.

Horníci tak poprvé a naposledy slyšeli jeho hlas. Duchmaus vylezl po závalu až ke stropu chodby a počal svýma dlouhýma rukama odhazovat ze závalu kameny. Když to horníci uviděli, přidali se k němu. Společně odhazovali kameny a Duchmaus jim ukazoval místo, odkud je mají brát. Pracovali usilovně velmi dlouho, olej do kahanců docházel. Kahance jeden po druhém zhasínaly, až se proměnila v plamen i poslední kapka oleje. V malém prostoru chodby začal docházet horníkům kyslík. Špatně se jim dýchalo a omdlévali. V cestě k životu horníkům odřízl veliký těžký kus kály, se kterou nemohli hnout. Mysleli si už , že jejich práce vyšla nadarmo a začali se smiřovat s tím, že zde zůstanou. Duchmaus však přistoupil k balvanu, jeho dlouhé ruce se o něj opřely a zatlačil. Balvan s velkým rachotem odsunul. Otvorem , který takto vznikl, se horníci protáhli do chodby a chodbou štoly se pomalu sunuli potmě na světlo denní. Po prolezení úzkým otvorem se sháněli po Duchmausovi, aby mu poděkovali, ale ten byl již bůhví kde. Ucítili čerstvý vzduch, šlo se jim lépe, ale pomalu. První pátral před sebou rukama a nohama a ostatní, kteří se drželi  jeden za druhým, postupovali za ním. Když se dostali k ústí štoly, bylo sluníčko již hodně nízko, byla skoro noc. Vyšli před štolu a zde si teprve pořádně oddechli, věděli, že se znovu narodili.

I takovéto neblahé zkušenosti provází horníky během života.

Řekl bych, že toto byl zrovna příběh se šťastným koncem. Mnoho jiných příběhů nekončí takto šťastně, ale spíše tragicky. Když hornicí ušli pár kroků slyšeli, jak  jde někdo proti nim. Samozřejmě, starý otec jednoho z horníků, také býval horníkem, se šel přesvědčit, proč ještě nedorazili domů. Během cesty domů slyšel tolik vyprávění, že mu z toho šla hlava kolem.

Šťastně došli domů, pozdravili se se ženami, děti již spaly, dosyta se najedli, protože byli velmi vyhládlí a uložili se ke spánku. Druhý den přece zase jdou na šichtu.

Od té doby již žádný horník ve Stříbře Duchmause nespatřil. Jen za dlouhých zimních večerů se u rozhřátých kamen v sednici sesednou sousedé horníci a vyprávějí si příběhy, které oživily vzpomínku na dobrého permoníka stříbrských dolů Duchmause.

                                         Čertův  mlýn

Jednoho letního dne roku 1553 se údolím říčky Úhlavky potuloval mladý muž. Podle oblečení bylo možné usuzovat, že se jedná o mlynáře. Ano, byl to mlynář Pavel z obce Žebráka a kronika Kladrubská o něm praví toto : „V roce 1553 mlynář Pavel z obce Žebráka se s konšeli  kladrubskými  sešel a jim zprávu podal, že by si chtěl na malé říčce Úhlavce mlýn postaviti“.

Konšelé mu povolení dali a mlynář za pomoci místních řemeslníků mlýn postavil. Když bylo hotovo, přivedl do mlýna i svou mladou ženu, najal mlynářskou chasu a počal provozovat mlynářské řemeslo, kterému se naučil u svého otce mlynáře.

Byl to dobrý hospodář a mlynář. Žádný mlynář v širokém okolí nedokázal umlít tak jemnou mouku, tak čisté kroupy. Proto k němu jezdili sedláci ze širokého okolí od Stříbra, Těchlovic, Holostřev, Staňkova, Stoda, Nýřan, ba i z Plzně. Mlýn prožíval období blahobytu. Mlynář se staral o mlýn, mlynářka o hospodářství. Po dvoře běhalo hejno slepic, v tůni nad jezem plavalo hejno husí a kachen, ze chlíva se ozývala kravka a prasátko. A mezi domácí havětí poletovala stále se usmívající mlynářka s písničkou na rtech. A tak to šlo rok za rokem. Štěstí se usídlilo nad mlýnem. Ale štěstí je vrtkavé, a tak jednoho dne mlýn opustilo. Na kraj dopadla období sucha. Žár slunce vytahoval z půdy poslední kapičky vody. Zaseté obilí nevzešlo, vysušená pole nedala úrodu.Nebylo co mlít. Tak jako na sedláky, tak i na mlýn dopadla bída. Mlynář nemohl platit chasu a ta v brzké době mlýn opustila a vydala se hledat lepší živobytí.

         Mlynář zůstal s mlynářkou na mlýně sám. Bída jim neklepala jen na dveře, ale pevně se usadila i ve světnici. Mlynářka přestala zpívat a mlynáři se na čele prohlubovaly vrásky hluboké jak čerstvě vyoraná brázda. Rozhodl se, že poprosí o pomoc čerta. Jedné tmavé noci odešel před půlnocí do mlýnice a volal čerta na pomoc. Úderem půlnoci se ve mlýnici objevil čert a řekl :„ Mlynáři, čeho že si žádáš, že samotného čerta voláš ?“Mlynář neměl co ztratit a řekl čertovi, co se stalo, a že si myslí, že už jenom on mu může pomoci. Čert se podrbal na bradě a řekl mu.: ,,Inu, pojď se mnou.“ Mlynář vyšel za čertem do tmavé noci. Došli až ke skalní stěně nad mlýnem. Čert řekl mlynáři :,,Tady kopej a zbohatneš“. Poté čert zmizel. Mlynář se nemohl dočkat rána. Hned jak ptáci začali svým zpěvem vítat nový den,mlynář vzal krumpáč a lopatu a šel ke skalní stěně nad mlýnem, jak mu v noci čert ukázal. Rozpřáhl se krumpáčem a hned při prvním kopnutí se ze stěny uvolnil velký kámen a obnažil bohatou stříbrnou žílu. Mlynář se zaradoval a den co den chodil ke skalní stěně dobývat stříbrnou rudu. Čím víc postupoval do nitra skal, tím byla žíla stříbrné rudy vydatnější a tím víc se stříbra hromadilo doma v truhlici. Už natolik zbohatl, že již nemusel kopat sám a najmul si horníky, aby dobývali stříbrnou  rudu za něj. Do mlýna se opět vrátilo štěstí a blahobyt. Mlynářka opět chodila po dvoře se zpěvem na rtech a mlynář hromadil stříbro. Byli bohatí. Každá stříbrná žíla však jednou skončí.

Mlynář věděl, že země již žádné další stříbro nevydá. Rozhodl se , že mlýn opustí a odstěhují se do Plzně. Stříbra měl tolik, že mohl spokojeně žít. V Plzni si koupil honosný měšťanský dům, kam se nastěhovali se svojí ženou.

         V opuštěném mlýně se usadili horníci, kteří stále doufali, že narazí na další stříbrnou žílu a také zbohatnou. Od večera dlouho do noci pak sedávali u ohňů, pili alkohol a chovali se velmi hlučně, až lidé chodící po cestě kolem mlýna žili v domnění, že ve mlýně se usadili čerti.

         Od té doby se tomuto mlýnu začalo říkat Čertův mlýn.

         Poutník, který jde dnes po břehu říčky Úhlavky, narazí pod soutokem Úhlavky a Žďárského potoka na zříceninu mlýna, to je právě ten náš již zmiňovaný  Čertův mlýn.

                          Čarodějnice

Pocestný, který zavítá až do míst, kde se do  Žďárského potoka vlévají vody z nedalekého pramene proudícího  z pod kořenů starého smrku, chvilku postojí a zaposlouchá se do šumění větví, uvolní se, uslyší příběh, který se stal.

V těchto místech stávala před mnoha lety hájovna. Patřila kladrubskému klášteru, tak jako lesy okolo. Na hájovně žil mladý hajný se svou mladou a krásnou ženou. Žili šťastně uprostřed panenské přírody daleko od lidí. Jejich štěstí však nemělo trvat věčně. Buď proklet den, kdy opat kladrubského kláštera poslal písaře se vzkazem do hájovny. Písař, již starší nerudný muž, oblečený v černém dlouhém plášti s černým kloboukem, člověk malých pichlavých očí,které se schovávaly za skly silných brýlí,se vydal vyřídit své poselství.

Když do hájovny dorazil, byla doma jen krásná žena hajného. Její zpěv bylo slyšet již z dálky. Písař otevřel branku a vstoupil do dvora. Proti němu vyběhla krásná mladá žena. Písař její krásou oněměl. Na první pohled  se do ní zamiloval. Když vykoktal vzkaz od opata, zůstal stát, jako by mu nohy zdřevěněly a nemohl se hnout. Nemohl z ženy spustit oči. Po chvíli se konečně odporoučel a odešel nazpět do Kladrub. Stále musel myslet na mladou paní, kterou tak nenadále spatřil.  V duchu si umínil, že se jí pomstí právě za to, že na ni musí neustále myslet. Chodil jako tělo bez duše, až si toho všiml kladrubský opat. Opatovi se zdálo chování písaře v poslední době vskutku divné a podezřelé. Naléhal proto na písaře, aby mu změnu svého chování vysvětlil. Písař se styděl přiznat, že se bezhlavě zamiloval, a proto obvinil mladou paní hajnou, že ho uhranula, neboť je čarodějnice. Opat ji nechal uvěznit a  mučením ji donutili , aby se přiznala, že je čarodějnice. Po přiznání ji odsoudili k smrti upálením. Hajný se z neštěstí zcela pominul na mysli. Bloudil po okolních lesích a hledal manželku. Jednoho deštivého dne, kdy se z nebes řinuly proudy vody, jako by se sama nebesa uplakala nad lidskou krutostí, si vzal hajný silný provaz a na dubu na lesním rozcestí se oběsil.

Co na to onen postarší písař, který vše způsobil ? I on neměl klidného života, pozdě si uvědomil, co zavinil. Také nemohl spát, zdávaly se mu hrůzné sny. Posléze z toho zešílel. 

Kdo se  zastaví v místech, kde hájovna stávala, uslyší za večerního šera ve stromech pláč mladé ženy nespravedlivě připravené krutým způsobem o mladý život.

                            Apoštolové

V sedmdesátých letech 18. století zrušil císař Josef II. jezuitský řád. Snad se obával jeho vlivu, snad zatoužil po obrovském bohatství, které řád za dobu svého působení nashromáždil.

Jednotlivé kláštery vlastnily města, vesnice, lesy, rybníky a desetitisíce poddaných. Kladrubský klášter pak i doly na stříbrnou rudu. Doly, které se rozkládaly po obou březích říčky Úhlavky, od Kladrub až k městu Stříbru. Bylo vidět, že klášter bídou netrpí. Ba naopak. Původní prostý klášter byl přestavěn na honosné sídlo zámeckého typu. Vedle kláštera byla postavena honosná katedrála, půdorys představuje tvar kříže a místo věže nechal opat na střechách vystavět kopuli v podobě královské koruny. Pýcha tohoto mnišského řádu přesahovala všechny meze. Když bylo rozhodnuto o zrušení řádu a císařští úředníci počali v Praze vyvlastňovat jeho majetek, poslal opat pražského kláštera jednoho z mnichů , aby opatovi kladrubského kláštera předal psaní a aby jej varoval a zároveň poučil, aby vše cenné uschoval a tím zabránil jeho zabavení. Mnich se vydal ihned na cestu. Nebyla to jeho první cesta z Prahy do Stříbra a pak ze Stříbra pěšky přes les do Kladrub. Než mnich dojel dostavníkem z Prahy do Stříbra, byl již večer. Vydal se ihned na další cestu ,neboť ji dobře znal. Vešel do stínu lesa. Všude bylo ticho, jen větve vysokých stromů nad jeho hlavou tiše šuměly, jak se mezi nimi proháněl lehký vánek. V dálce bylo slyšet tiché zahoukání sovy. Šel cestou v úvozu, nad hlavou klenbu z větví vysokých stromů a jen místy se mezi větvemi objevil kousek nebe posetého množstvím hvězd a hvězdiček. Šel sám a za celý den byl již docela unavený. Sedl si do měkkého mechu a ve vlahé letní noci tvrdě usnul. Probudilo jej až ranní sluníčko a hlasité prozpěvování ptačí havěti. Bez váhání vstal, umyl si v říčce ruce a obličej a vydal se na zbytek dlouhé cesty, aby splnil své poslání. Do kláštera došel právě k snídani. Bratři jej pozvali ke stolu, byl rád,neboť již začal pociťovat značný hlad. Napřed ale vyřídil opatovi pozdravení od svého opata a předal mu důležitý dopis. Po snídani pozval opat kladrubského kláštera pražského mnicha do své kanceláře, kde uprostřed místnosti vévodil mohutný dubový psací stůl. V pravém roku byl malý stolek a vedle něj dvě pohodlná křesla. Kladrubský opat  se posadil do jednoho z nich a vybídl mnicha, aby se usadil do druhého. Ještě ani pořádně nedosedli a již kladrubský opat zasypal mnicha množstvím otázek. Mnich mu vyprávěl, jak císařští úředníci odvážejí z klášterů vše, co má nějakou hodnotu. Hlavně předměty  ze zlata, stříbra, cenné knihy, peníze,obrazy a tak dále. Vše ostatní rozprodávají zájemcům včetně budov. Opat věděl, že v kladrubském klášteře a přilehlé katedrále je hodně předmětů ze stříbra. Stříbrné žíly v jejich dolech byly značně vydatné a klášter veškeré stříbro použil k vlastní potřebě. V katedrále se nacházely sochy dvanácti apoštolů z čistého stříbra, těžké stříbrné monstrance silně pozlacené, obřadní kalichy, cenné obrazy. Klášter sám vlastnil stříbrné příbory, talíře, konvice na víno a pivo a spoustu jiných cenných předmětů. Opat se zapřísahal, že žádný z těchto předmětů nesmí padnout do rukou císařských úředníků. Celý den bloudil  po klášterních chodbách a přemýšlel, kam všechny cenné věci uschová. Pak si vzpomněl na labyrint chodeb a sklepení pod klášterem a katedrálou. Některé chodby sloužily jako úniková cesta před nepřáteli, jiné jako sklep na víno a pivo, jiné pro uskladnění potravin. V dalších sklepních prostorách byla uschována zelenina nebo ovoce. Rozhodl se využít těchto chodeb a sklepů k uschování klášterních cenností. Večer ,když již  všichni mniši spali, probudil čtyři z těch nejspolehlivějších mnichů a s nimi pak veškeré cennosti včetně stříbrných  apoštolů odnesli do jedné dávno již zapomenuté podzemní chodby. Ráno na místo pokladu přivedli se zavázanýma očima mnicha znalého zednických prací a poručili mu, aby vchod do chodby zazdil tak, aby zdivo odpovídalo okolním skalám. Když mnich dílo dokončil, opět mnichovi zavázali oči, aby nemohl prozradit místo, kde je poklad ukryt. Druhý den se do kladrubského kláštera dostavili císařští úředníci. Po prohlídce zjistili, že vše cenné z kláštera i katedrály zmizelo. Ač vše prohledali, nic nenašli. Proto opata i ostatní mnichy podrobili výslechům, ale nikdo nic neprozradil. Své tajemství si vzali sebou do hrobu.

Dodnes je klášterní poklad ukryt někde ve spleti chodeb pod klášterem a čeká, až jej někdo objeví. Říká se, že je střežen duchem opata, který za tmavých nocí bloudí podzemními chodbami a střeží ukrytý poklad. Až poklad někdo objeví a vyzvedne, vysvobodí tím i duši opata, která již nebude muset bezcílně bloudit podzemními chodbami a střežit ukryté stříbro a zlato.

                                 Stříbro

Psal se rok 1138, kdy kníže Bedřich vjel se svojí družinou do lesů na lov zvěře. Nedaleko míst, kde stojí dnes město Stříbro, mu do cesty vběhl statný jelen. Kníže se pustil do jeho pronásledování a nevšiml si, že se vzdaluje od své družiny. Posléze zaběhl jelen do hustého lesa a tam se knížeti ztratil. Po opadnutí lovecké vášně kníže zjistil, že je sám a že zabloudil. Marně volal na svou družinu, marně hledal cestu zpátky z lesa ven. Když dojel k řece, pustil se jejím korytem v naději, že najde pomoc. Blížil se již večer. Do hlubokého údolí, kterým protéká řeka Mže, se pomalu ukládala tma. Kníže hledal místo, kde by mohl přečkat noc a  rozhodl se cestu domů najít až ráno. Jeho kůň klopýtal kamenitým korytem řeky. Tma houstla. Pojednou kníže uslyšel nedaleko zaštěkat psa. Rozjel se za hlasem a za zákrutou řeky uviděl matná světla vycházející z okýnek několika chalup. Byl rád, že nebude muset nocovat v lese, kde by byl vystaven na milost a nemilost divoké zvěři. Zaklepal na dveře první chalupy a čekal. Dveře se otevřely a v nich se objevila mladá žena oblečená v prostý lněný šat těsně obepínající její plné tělo. Kníže mlčky pozoroval to překrásné stvoření, které stálo v osvětleném obdélníku dveří  a připomínalo krásný obraz zasazený do rámu dveří. Když se vzpamatoval, představil se:„ Jsem kníže Bedřich, pán tohoto kraje a zabloudil jsem při lovu. Rád bych požádal ,zda bych mohl pod vaší střechou přenocovat“. Dívka odpověděla :,,Pane kníže, náš domov je chudý, přesto vám rádi poskytneme přístřeší na dnešní noc“.  Ustoupila do světnice a vybídla knížete, aby ji následoval. Vstoupil. Světnice byla velmi prostě zařízená. Uprostřed světnice stál stůl a na něm stál zapálený hornický kahanec- jediný zdroj světla. U stolu seděl starší muž. Byl to horník, který jako ostatní muži z hornické osady dobýval stříbrnou rudu v nedalekých štolách. Rozdělil se s knížetem o chudou večeři. Pak jej uložili jako hosta do lože a sami si lehli na houni rozprostřenou na podlaze. Kníže  ale nemohl usnout, stále viděl před očima krásnou horníkovu dceru.  Cítil, že se do ní zamiloval. Ráno se probudil, když již slunce stálo vysoko nad obzorem. Dívka mu přinesla chudou snídani, která se skládala z kozího mléka, černého chleba a kousíčku kozího sýra. Žádná jiná snídaně knížeti nechutnala, jako ta, kterou mu podala horníkova dcera. Když se s dívkou loučil, její otec byl již na šichtě, slíbil, že se vrátí. Naklonil se k ní a dlouze ji políbil. Žádný jiný polibek jej již nikdy tak na rtech nepálil, jako ten od krásné horníkovy dcery. Aby mohl být dívce i nadále na blízku, rozhodl se že v blízkosti hornické osady založí město. Město začal budovat nad skalním ostrohem nad osadou. Když dělníci počali kopat základy pro obranné hradby, kterými mělo být město obehnáno, narazili na vydatnou žílu stříbrné rudy. A stříbrná ruda se nacházela i při kopání základů pro  domy a vypadalo to, jako by celé město stálo na stříbře. Když to kníže Bedřich zjistil, rozhodl, že město stojící na stříbrných žilách se bude stejně jmenovat jako tento drahý kov. Od té doby se město jmenuje Stříbro.

Tak láska ke krásné hornické dceři zapříčinila, že kníže Bedřich postavil město a stříbro, které se pod ním nacházelo, mu dalo jméno.

A jak to asi dopadlo  s krásnou horníkovou dcerou? Byla  prý provdána za vysoce postaveného člena knížecí rodiny.

                                  Kříž

Mezi obcí  Vranov a městem Stříbrem uprostřed staletého dubového lesa stojí mohutný asi čtyři metry vysoký  železný kříž s plastikou železného Krista. Ke kříži nevede a snad ani nikdy nevedla žádná cesta. Náhodný poutník, nebo houbař, který se k tomuto kříži dostane, marně přemýšlí, kdo a případně kdy a proč tento kříž v tomto místě postavil. Za letního večera, kdy již noc přebírala vládu nad dnem a já seděl na kamenném podstavci pod křížem ,mně šumění listí staletých dubů vyprávělo tento příběh.

Kdysi dávno žil v obci Vranov bohatý sedlák a ten měl hezkou dceru. V téže obci žila chudá chalupnice -vdova, která měla syna. Chlapec vyrostl ve statného hezkého mladého muže. Dívka bohatého sedláka vyrostla v mladou hezkou ženu. Jak to již v životě chodí, syn chalupářky se zamiloval do sedlákovy dcery. Scházeli se tajně za vsí a spřádali si plány na společný život. Syn chalupářky hledal obživu v nedalekých olověných dolech. Nikdo ve vsi nevěděl o lásce těchto dvou mladých lidí, neboť ji před všemi tajili. Jenže sedlák měl se svou dcerou jiné úmysly. Ve vedlejším městě Stříbře žil bohatý kupec, starší vdovec, kterému se sedlákova dcera také velmi líbila. Sedlákovi učarovalo kupcovo bohatství, a tak  mu dceru slíbil. Svůj záměr dceři řekl a vyslovil přání,aby až kupec přijede na námluvy, byla k němu milá. Dcera se bála otci odporovat, neboť sedlák nešel pro ránu daleko. V srdci se jí usadila bolest a strach. Večer jako obvykle odešla na schůzku  se svým milovaným, aby se mu se vším svěřila. V pláči mu vylíčila i jiné tajemství a to, že jejich láska nezůstala bez následků, neboť již tři měsíce nosí pod srdcem plod jejich lásky. Nešťastní milenci nevěděli, co si počít. Předpokládali, že sedlák nikdy nedá svolení k jejich svatbě. V bolestném zoufalství je napadla jediná myšlenka – smrt. Rozhodli se , že spolu zemřou a vezmou sebou i jejich doposud nenarozené dítě. Naposled se milovali, vzali si provaz a odešli do dubového lesa. Syn chalupnice přehodil provaz přes silnou větev a udělal na obou koncích smyčku. Ty si pak navlékli na krk. Objali  se a s těsným objetím přišla i smrt.

Když je vesničané hledali, našli je právě na místě, kde nyní stojí kříž. Tento kříž nechal na místě jejich smrti postavit bohatý sedlák. Pozdě litoval, že svou dceru nutil do sňatku se starým vdovcem. Pozdě litoval, že dal přednost penězům před štěstím své dcery.

Vítr došuměl svůj příběh, pohlédl jsem na temný kříž, zvedl se a v zadumání pomaloučku došel domů do Stříbra.

                               Jeptiška

Kladrubský klášter nahromadil veliké bohatství, a to nejen z výtěžku dobývání stříbrných žil, ale i z nekřesťansky vydřených desátků od poddaných z okolních vesnic, které klášteru patřily. Zatím co poddaní měli bídu a hlad, mniši si žili v blahobytu. Jejich stoly se prohýbaly pod tíhou vybraných pokrmů, že jim v rozmanitosti a množství mohl závidět i král. Dostatek dobrého jídla a zahálčivý život byl důvodem k jejich rozmařilosti. Jak praví přísloví :,,Zahálka je matkou neřesti“.V celách kláštera se neřest opravdu usadila. Někteří starší mniši vyhledávali ke svým radovánkám mladší bratry a novice. Ti ,co byli zaměřeni na ženy, sváděli k rozmařilostem jeptišky  posluhující v kladrubském klášteře. Jeptišky pocházely z nedalekého kláštera ve Stříbře.  Měly za úkol v kladrubském klášteře mnichům uklízet a vařit. Mniši mnohé z nich přesvědčovali, že jim mohou být po vůli i jinak. I mladý mnich Ignác se zamiloval do mladé jeptišky Marty. Scházeli se tajně v komoře u kuchyně. Jejich vášnivá láska však nezůstala bez následků. Při jednom takovém setkání oznámila jeptiška Marta mnichu Ignácovi, že s ním čeká dítě. Ignác vyloučil, že by dítě mohlo být jeho a poradil Martě, aby to udělala tak, jak to dělávali jiné jeptišky v podobném případě. Dítě tajně porodily a zakopaly ho v nejzadnější části klášterní zahrady. Marta takový návrh rezolutně odmítla.S bolesti v srdci odešla z kláštera a celý den bloudila po okolních lesích. Přes slzy ani neviděla, kudy bloudí. K večeru se dostala až na vysokou skálu, ze které bylo vidět  nedaleký klášter. Naposledy se pomodlila a skočila ze skály. Její tělo dopadlo na tvrdou zem a nehybně zůstalo ležet – byla mrtvá. Lidé, co ji tam ráno našli, ji odnesli na kladrubskou faru. Farář ji nechal pohřbít na kladrubském hřbitově. Lidé z Kladrub pak nechali na skále postavit vysoký bílý kříž. Mnich Ignác na Martu brzy zapomněl, neboť v jeho případě se nejednalo o lásku, ale jen o povyražení v nudném mnišském životě. Zanedlouho na to již sváděl jinou jeptišku, kterou si vybral za svou novou milenku.

Jeptiška Marta však nenalezla po smrti klid. Její duše byla zatížena nejen hříchem sebevraždy, ale i vraždy neboť svou smrtí zavinila i smrt nenarozeného dítěte.

Lidé, co za tmavých nocí procházejí po cestě z Kladrub na Pozorku, vídají vedle bílého kříže na skále sedět bíle oděnou jeptišku plačící nad svým osudem. Vysvobodit ji může jen dívka, kterou potkal podobný osud. Osud svobodné dívky, která otěhotněla a její milenec se k ní ani  k nenarozenému dítěti nehlásí. Dívka tak silná, že nejen sobě zachová život, ale dá  život i svému dítěti. Vysvobodit ducha jeptišky může tak, že se svým narozeným dítětem vystoupí o půlnoci ke kříži a své dítě vloží jeptišce do náručí a dovolí, aby jej duch jeptišky v pochoval. Pak teprve duch jeptišky najde svůj klid a již nikdy se na skále neobjeví.

                                          Poklad ve zdi

Když se v roce 1953 začal stavět nový most přes řeku Mži a nová silnice musela ustoupit i část městských hradeb,byl zdemolován domek č.p. 255. který stál přilepený těsně k hradbám.  Když dělníci bourali zeď domku přilepenou k hradbám ,našli ve zdi zazděný prostor a v něm kamenný džbánek.  Ve džbánku pak byl ukrytý poklad sestávající se z tisíce a pěti sta kusů stříbrných mincí ze 13. století.Dělníci poklad odevzdali a nyní se nachází v městském muzeu. Vyvstaly otázky, kdo a kdy a proč toto na tehdejší dobu velké jmění v domku ukryl.

Šel jsem jednou kolem půlnoci domů a cestu jsem si zkracoval přes hřbitov, na kterém vedle sebe leží nejen křesťané, ale i židé. Vedle křížů u hrobu křesťanů stály i kamenné náhrobky s šesticípou hvězdou. I na vratech kostelíka stojícím uprostřed hřbitova je umístěna šesticípá hvězda. Na jednom hrobu jsem si záři měsíce všimnul sedící mužské postavy. Starý muž, jakoby byl vytvořen z jemné mlhy. Stín muže na mne zamával a rukou naznačil abych přišel k němu. Poslechl jsem a jako očarovaný a ač i  trochu znavený z několika piv jsem k němu došel a posadil se proti němu na vedlejší náhrobek. Stín muže mi počal slabým hlasem vyprávět tento zajímavý příběh.

Bylo to již hodně dávno, když se do města Stříbra přistěhoval mladý chudý žid. Nikoho ve městě neznal a nikdo také nevěděl, odkud přišel. Již tenkrát stála u  hradební zdi malá  zchátralá chaloupka. Žid neměl kde bydlet, a tak se do malého opuštěného domku nastěhoval. Přes den chodil po městě a okolních vsích s tornou přes rameno a nabízel chalupu od chalupy, dům od domu svoje zboží. V torně měl jehly, nitě, hřebeny a jiné drobné zboží každodenní spotřeby. Obchody byly slabé, ale přesto stačily na obživu a ještě nějaký ten stříbrňák zbyl. Zbylé stříbrňáky ukládal do džbánku na horší časy. Žil sám, rodinu neměl. I když byl velmi pracovitý a hodný, nemohl si k sobě najít ženu. Žádná dívka ve městě jej za muže nechtěla, protože byl žid a dcery ostatních židů ve městě byly již zadané. Rok co rok, den co den chodil se svojí tornou přes rameno  po okolních vsích a nabízel své zboží, všude ho již znali a tak už měl i své stálé zákazníky. Každý večer přicházel do své chaloupky unaven, povečeřel skromně a než se uložil ke spánku ,vždy nezapomněl uložit do džbánku stříbrňáky, které vydělal.

Džbánek se pomalu plnil a žid za dlouhých večerů snil  svůj sen o klidném stáří. Věděl, že přijde den, kdy ho již unavené nohy neunesou a nebude moci chodit po kraji jako za mlada. Vysnil si, že až přijde čas, koupí si za našetřené peníze na vsi malé hospodářství, usadí se a v klidu dožije svůj život. Své sny však nikdy neměl uskutečnit. Po městě se rozšířila zvěst, že ač vypadá chudě a ušuměle, má doma schované velké množství peněz. Někteří obyvatelé města mu peníze záviděli, jiní přemýšleli, jak by jej mohli o peníze připravit. Čím více se o židově bohatství mluvilo, tím více se zvěst a pomluva šířila. Mnoho lidí bylo ochotno se peněz zmocnit i za cenu zločinu. Když se starý žid dověděl o nebezpečí, které mu hrozí, rozhodl se džbán se stříbrňáky urychleně ukrýt. Jednoho dne zvečera se dal do práce a ve zdi přilepené k městským hradbám vysekal otvor, kam uložil  džbán plný  peněz  a otvor zazdil. Všechny práce provedl tak, aby nebylo nic poznat.

Po nějaké době když se jednoho dne večer ukládal ke spánku, vtrhli do jeho chaloupky dva statní muži odhodlaní židovi peníze ukrást i za cenu násilí. Když žid nechtěl dobrovolně peníze vydat, počali jej mučiti v domnění , že se něco dozvědí. Starý žid mučení nevydržel a aniž by promluvil, umřel. Své tajemství si vzal s  sebou do hrobu. Zloději prohledali pečlivě celou chaloupku, ale nenašli nic, z toho, pro co sem přišli. Jen v torně zbyly dva stříbrňáky z dnešního dne, které žid již nestačil ukrýt.

Nebohý žid nenašel klid ani po smrti. Jeho duše bloudí po nocích a hlídá svůj poklad. Vlastně již nehlídá. Hlídal jen do doby, než jej dělníci při demolici chaloupky objevili. Tím jeho úkol strážit svůj poklad skončil.

Dovyprávěl mi svůj příběh a jeho postava se začala pomalu rozplývat, jako když vánek pomalu rozfoukává mlžný opar nad vodou. V zápětí se ztratil úplně.

V ten moment jsem si uvědomil , že jsem poslouchal vyprávění člověka alespoň sedm set let starého.

Ač si cestu domů z hospůdky U kalicha krátím často a hlavně v noci, již jsem židova ducha nikdy nespatřil.

                      Poklad  na poli u Sytna

Když v roce 197X  traktorista ze Státního statku Tachov oral pole mezi Stříbrem a Sytnem, všiml si, že se v čerstvě vyorané brázdě něco leskne. Zastaví traktor a jde se podívat, o co se jedná. Nechtěl ani věřit svým očím.  V brázdě na něj z hlíny vykukovaly zlaté a stříbrné mince. Poznal, že se jedná o peníze staré nejméně několik staletí. Proto věc oznámil. Cestou se o nálezu ale svěřil několika známým, kteří nelenili a řekli to každému, koho potkali. Než se na místo dostavili pracovníci muzea, na poli se již pohybovalo několik desítek hledačů pokladů. Někteří z nich si již nalezené mince odnesli domů. Dalo hodně práce, než se podařilo  od lidí shromáždit ukradené peníze z pole a uložit je do expozic muzea. Při pečlivém ohledání pole byly nalezeny i zbytky režného zpuchřelého pytlíku, ve kterém byly mince původně do země uloženy.

Kdy se mince do země dostaly?Je to hodně dávno, myslím tím dobu , kdy se po české zemi potloukaly hordy cizích žoldáků plenících města a vesnice. Žoldáckým vojskům v patách šla hrůza, děs a smrt.

Jedna takováto horda žoldnérského vojska obléhala i město Stříbro.  Jenže stříbrští nehodlali svůj majetek vydat v plen jen tak zadarmo. Všichni muži z města se postavili na hradbách k obraně města. Ubránit město proti hrstce útočníků bylo snadné. Několik útočníků zůstalo mrtvo ležet pod hradbami města. Leckterý útočník si z půtky odnesl nejeden šrám. Nejhůře na tom byl jejich velitel. Pravou ruku měl prostřelenou a v hrudi mu uvízla olověná kulka. Nemohl dýchat a každé jeho nadechnutí bylo jako zvuk varhan.Zbylí vojáci jej naložili narychlo vyrobená nosítka a odnesli  ho co nejrychleji od městských hradeb. Ustupovali směrem ke vsi Sytno.Cestou se domluvili, že těžce umírajícího velitele dále neponesou. Nechali jej ležet uprostřed pšeničného pole, obrali jej o všechno cenné a opustili ho. Ve spěchu si nevšimli, že má na krku kožený řemínek na jehož konci pečlivě pod šaty ukryt se nachází pytlík plný stříbrných a zlatých peněz.  Opuštěný velitel cítil, že se blíží konec, z posledních sil holýma rukama a pomocí nože vyhrabal jamku a do vložil do ní veškerý svůj majetek. Plátěný pytlík s nakradenými zlaťáky a stříbrňáky. Naposledy se ještě podíval na slunce a zemřel. Nad hlavou mu místo hudby zpíval pohřební píseň skřivánek. Nikdo jej nepochoval, jen divoká zvěř roznesla jeho ostatky po poli.

Jen ten poklad zůstal uschovaný až do dnešní doby, než jej traktorista vyoral a chamtiví lidé rozebrali. Tak se možná peníze dostaly zpět do rukou prapotomkům těch, které žoldácký velitel před staletími okradl.

                                Dráteník

V hlubokém lese mezi obcemi Svinnou a Sulislaví se nachází rybník, kterému se od pradávna říká Křivý. Křivý proto, že díky jeho zakřivení není vidět z jedné strany na druhou. Okolo břehů roste rákosí a jiné podobné rostliny. Přes den, kdy je jeho hladina ozářena sluncem, působí sice romanticky, ale přesto obyčejně. Zato v noci, kdy hladinu osvítí stříbrný měsíc a od vody stoupá mlžný opar, promění se voda v rybníku v lesknoucí se stříbro. V tu dobu z rybníka vystoupí mužíček, jehož kůže je zelená jako kůže žáby rosničky kuňkající nedaleko. Jeho vlasy připomínají vodní řasy a mezi prsty má plovoucí blány jako vodní ptactvo. Mužíček vylezl na strom naklánějící se nad hladinou rybníka a usadil se v jeho koruně. Tiše pozoroval měsíc plující po obloze a byl  šťastný. Posvátné ticho bylo vždy jen krátce přerušeno zahoukáním sovy nebo prasknutím větvičky přelomené srnou nebo divokými prasaty toulajícími se lesem.

Náš příběh se odehrál v době, kdy po české zemi chodili slovenští dráteníci. Jejich hlas zněl po vsích od rána do večera. „Drátovat,letovat !“ Selky jim nosily rozbité kameninové nádoby, děravé hrnce, kupovaly od nich drátěné pastičky na myši Jak putovali od východu k západu, došel jeden dráteník až do Sulislavi. Selky jej zahrnuly prací, dráteník opravoval a  ani si nevšiml, že je již večer. Sedlák, u kterého opravoval naposledy, mu nabízel nocleh, ale dráteník odmítl. Vydal se ještě přes les do Svinné, kde chtěl přenocovat, aby brzo ráno mohl začít s prací.

Na kraj se již položila tma, když vešel do lesa. Nad hlavou měl hvězdnou oblohu, pod nohama rovnou vyježděnou cestu. Zdálo se, že nemůže zabloudit. Ale ouha. Černý mrak zakryl měsíc a černá tma svedla dráteníka z cesty. Když opět měsíční svit se rozlil po krajině, dráteník poznal, že zabloudil. Bloudil nočním lesem ,až se octnul u Křivého rybníka. Rozhodl se, že zde přenocuje a brzy ráno najde správnou cestu. Ještě se nestačil ani uložit, když zaslechl nad hlavou hlas podobný žabímu kuňkání. „Buď zdráv dráteníku“. Oslovil jej hastrman a pokračoval: „Mám pro tebe práci, když ji  dobře vykonáš, bohatě tě zaplatím“. Když se dráteník vzpamatoval z leknutí, slušně odpověděl na pozdrav a otázal se:,, Bůh s tebou, o jakou práci se jedná?“

„Vichřice vyvrátila na břehu starý strom a ten padl do rybníka, přitom mně rozbil nádobí, které bylo památkou na mé rodiče,“ řekl vodník.

Dráteník souhlasil, že hned ráno se pustí do práce a rozbité nádobí opraví. Ráno mu vodník z rybníka vynosil střepy a dráteník poctivě pracoval a všechny ty střepy byly opět byly hrníčky, konvicemi a ostatními druhy nádobí.

„Slíbil jsem ti, že tě bohatě zaplatím a svůj slib splním“. Když všechno opravené nádobí odnosil vodník zpět do rybníka, vrátil se k dráteníkovi a pod paží nesl starou dřevěnou truhlici. Když ji otevřel, byly v ní samé zlaťáky. ,,Tyto zlaťáky patřily hamižnému rytíři z hradu Buben u Plešnic. Když prchal před královskými vojáky, chtěl jim uprchnout přes rybník a utopil se. Jen ty zlaťáky a kosti v bahně po něm zůstaly“.Když to vodník řekl, rozloučil se s dráteníkem a zmizel pod hladinou.

Dráteníkovi zůstala truhlička se zlaťáky. A dráteník ? Ten se vrátil na Slovensko. Tam si za vydělané peníze žil v dostatku se svojí ženou a dětmi až do smrti.

                                          O mrtvém horníkovi

Již od nepamněti se v okolí města Stříbra dobývaly stříbrné rudy a posléze olověné rudy. U vsi Vranov se dobývalo černé uhlí, u obce Kladruby stříbrné rudy, u vsi Milíkova olověné rudy a tak bychom mohli pokračovat až do nekonečna.Bohatství země umožňovalo zbohatnout českému králi, městské pokladně, stříbrským měšťanům a někdy i samotným horníkům. Jak se zvětšovaly majetky bohatých lidí, tak  rychle se rozvíjel počet měst a obcí, které patřily v Českých zemích k nejbohatším a nejvýznamnějším. Město Stříbro bývalo v Plzeňském kraji jedním z nejvýznamnějších královských měst.

Mnoho horníků pracovalo v podzemí za velmi těžkých, namáhavých,  v té době primitivních podmínek, jen za pomoci želízka a mlátku, za mlhavého jasu olejového kahance. Jednou přišla do stříbrského revíru patra horníků z obce Rudolfova. Byli přiděleni k práci ve štole Barbora. Jejich práce probíhala každý den stejně a jednotvárně. Až jednoho dne ke konci šichty se utrhl ze stropu štoly velký kus horniny a jednoho z jejich kamarádů zavalil. Okolní stěny v místě chodby byly silně popraskané a hrozilo jejich sesutí. Ostatní horníci okamžitě utekli ze štoly ven z obavy o svůj život. Jejich zavalený kamarád tam zůstal sám, nebyl mrtev, stále ještě žil. Sám se ale z pod velkého kusu horniny nemohl dostat. Volal na své kamarády. Ti ho velmi dobře slyšeli ,ale vstoupit nazpátek do štoly se nikdo z nich neodvážil. Teprve po několika dnech se vrátili do míst, kde se stalo neštěstí, horninu odklidili a kamaráda vyhrabali, poté ho pohřbili. Po nějakém čase přibrali mezi sebe nového horníka. S jeho příchodem se začalo dít spousty nejrůznějších neštěstí. Než si to horníci uvědomili, bylo několik kamarádů mrtvo anebo nadobro zmrzačeno. Protože ve stříbrských dolech v té době pracovalo velké množství horníků z různých končin království a i z ciziny, nemohli se samozřejmě všichni znát. Během krátké doby si horníci vypěstovali smysl, jak poznat nového horníka. Světlo jejich olejového kahance  kahanci, vydávalo jen matné světlo, zato karbidka nového horníka blížícího se k čelbě, svítila pronikavě.S obavami a strachem hleděli na blížící se jasné světlo. Nic se ale nezměnilo na tom, že kam nový horník přišel, stalo se neštěstí. Staří horníci si to vysvětlovali po svém. Jedná se o zavaleného horníka, který patřil do party horníků z Rudolfova a který zůstal uvězněný pod balvanem ,kde ho přátelé nechali. On teď hledá všechny viníky svého osudu. Aby našel pravé viníky, nosí karbidku s pronikavým světlem. Druzí zase říkali, že je to Duchmaus  v hornickém přestrojení a kontroluje, jak se v místních dolech chovají a mstí se za to, že  ruší jeho poklidné dny. Jak to ale bylo doopravdy,to se asi již nikdy nedozvíme.

                                 O  milíkovském sedlákovi

Byl jednou jeden chudý sedlák ve vsi Milíkov u Stříbra. Měl políčko dále od vsi směrem na Stříbro, po pravé straně směrem k řece nad jejím úpatím. Jednoho léta , byl už skoro konec žní, měl už až na poslední dílek půdy všechno obilí posekané a sklizené a rád by už i ten zbytek měl pod střechou. Pracoval od brzkého rána a k polednímu byl už pěkně unavený. Netrpělivě čekal ,kdy mu žena donese něco k snědku. Odešel proto do stínu na kraj lesa, že si trochu odpočine. Jak tak odpočívá a kouká po přírodě, všimne si, jak nedaleko od něj stoupá sloupec kouře. Léto bylo docela suché a kdyby náhodou něco chytlo, lehlo by vše popelem. Proto se zvedl a šel se tím směrem podívat. Když došel k místu kouře, překvapeně zůstal stát. Kolem rozdělaného ohý nku sedělo dvanáct permoníků a připravovali si svačinku. Místo toho, aby se na mužíčky rozzlobil za to, že okolí požárem ohrožují, hlady se mu  z hrdla ozvalo :,,Halo, dáte něco k snědku, zbylo –li co ?“ Permoníci si ho ale vůbec nevšímali a dál se cpali tou troškou jídla, kterou by sedlák strčil do úst na jeden ráz. Co sedlákovi zbylo,mávl rukou ,otočil se a odcházel zpět. Vzpomněl si, že oheň od permoníků nic nezpůsobí. Když došel nazpět k místu, kde odpočíval ve stínu na kraji lesa, ležel v trávě bochník chleba. Sedlák ho sebral, prohlížel si ho, čichnul k němu, okouknul ho ze všech stran a zdál se mu dobrý. Protože mu již v žaludku hlady kručelo, neváhal a ulomil si křupavou kůrku. Pak s chutí snědl další kousek až  bochník skoro celý skončil v jeho žaludku. Takto posilněn se chystal do další práce, když v tom se mu za zády ozvalo: „Chutnalo,chutnalo ?“. Když se otočil, aby se přesvědčil, kdo k němu hovoří, spatřil dvanáct permoníků , které potkal u ohníčku. Nejstarší permoník k sedlákovi pronesl :,,Kdybys neochutnal, špatně by se ti vedlo“. Sedlák mávl rukou a šel pracovat.

Jak se říká, permoníky z blízkých olověných štol potká člověk jen jednou za život, ať už v dobrém či špatném. Sedlák již na příhodu s permoníky zapomněl, když se opět dostal do těchto míst.Po práci našel na stejném místě zase bochník chleba, ještě pěkně teplý. A tak se to stávalo pokaždé, když přišel na pole do  míst nad řekou Mží blízko u štol.

                         Císařský rada

 Císař Leopold II. vyslal v roce 1695 na inspekční cestu do horního královského města Stříbra císařského radu,, aby se na místě přesvědčil o stavu věcí při olověných dolech a podal císaři zprávu. Císařský rada měl informovat hlavně o situaci při těžbě olova a jeho následné úpravě. Stříbrské doly prožívaly údobí slávy i úpadku. Podle poprávky po olovu se ve stříbrských dolech těžilo více či méně.Na několika dolech a štolách zde pracovalo v tom čase asi dvě stě horníků. Při inspekční prohlídce  byl  radovi k ruce přidělen i úředník z Horního úřadu v Horním Slavkově. Podrobně sepisoval zprávu o stavu štol a jam, o jednání městských úředníků  a měšťanů včetně purkmistra města Stříbra i o chování báňských úředníků dozorujících místní doly. Hovořil  i s obyčejnými horníky, hutníky, tesaři,kováři, ba i s povozníky. Občas býval hostem u horníků v jejich chalupách a byl účasten vyprávění starých horníků o králi permoníků stříbrského podzemí Duchmausovi, který se pohybuje ve všech štolách, prochází skalami jako jehla máslem. Duchmaus ze všeho nejvíce nesnáší rámus a hluk. Horníci se naučili ho co nejméně vyrušovat, aby si ho nerozhněvali. Když už tu samou pohádku slyšel po sté, rozhodl se , že musí Duchmause slyšet a vidět. Nechal se horníky zavést do štoly , kde se dalo očekávat, že by se mohli potkat. Císařský rada začal nadávat, řvát, křičet, tlouci na železo, až se vám hlava mohla rozkročit. Horníci, kteří ho doprovázeli ,snažně ho prosili, ať toho nechá. Rada si nedal říci, až vysílen a unaven si musel odpočinout. Duchmaus se neukázal. Podle horníků, kteří císařského radu  doprovázeli, se Duchmaus neukázal proto, že se s tímto kratochvilným a pošetilým člověkem nechtěl setkat. Třeba byl tak daleko, že ho ani neslyšel, si všichni namlouvali. Bohužel ani horníci si neuměli vysvětlit, proč při takovém rachotu a křiku se Duchmaus neukázal. Císařský rada psal ve zprávě císaři  i o Duchmausovi, není divu , že na horníky v podzemí čekají mnohá neštěstí, jsou pošetile pověrčiví a nedovedou si všechna neštěstí nebo nehody rozumně vysvětlit.Když po dvou měsících své inspekční cesty ze Stříbra odcestoval, všichni si oddechli. Nyní jen čekali na výrok císaře, v jakém stavu jsou místní doly. Věděli, že vše není v pořádku, že státní pokladna je od rána do večera a od večera do rána o nějaký ten stříbrňák chudší.

Proto si počkáme na další inspekční cestu dalšího dvořana od císařského dvora, která jistě nedá dlouho na sebe čekat.

                      O pošmistrovi a ztraceném pokladu

Ve Stříbře měli jednou jednoho poštmistra, který byl starý mládenec a ve volných chvílích hledal po okolí ztracené poklady. V dětství mu dědeček občas vyprávěl báchorky o ztracených pokladech a pokud si ještě pamatuje, ani jeden z dědečkových příběhů se neopakoval. Poklady se dají hledat na různých místech, více či méně skoro všude.  Nejčastěji jsou poklady v úkrytech ve starých domech, zámcích, ve zbořeništích, ve štolách a ve starých sklepeních. Ani si už nepamatoval kolik těch pohádek bylo, ale za tu dlouhou dobu, co poklady hledá, zatím nenašel ani jeden.

Jednou v pozdních večerních hodinách, když se vracel z hospody, kde seděl u stolu s panem lékárníkem a panem řídícím, se jen tak tak únavou dobelhal do svého domu za náměstím. Jak si odemkl vrata a jak je zavřel,to si už nepamatoval. Za vraty totiž upadl a už nevstal a na místě usnul. Zdál se mu divný sen, že hledá ztracený poklad v kostelíku za městem. Vleze do kostelíka hlavními dveřmi, jde k oltáři, kde před oltářem na zemi nadzvedne silnou žulovou desku a vejde do podzemí. Tam chodí kolem dokola, až přijde k jedné slepé chodbě, kde najde džbán plný stříbrných mincí. Vzbudí se ze snu úplně zpocený. Ráno na sen zapomněl. Sen se mu ale pořád vracel, až toho měl dost a řekl si, že se půjde do kostelíka podívat. Jednou v podvečer, aby ho nikdo neviděl, si vzal lopatu, krumpáč, klín a provaz a vydal se hledat poklad. Vyšel nejdříve na Těchlovice a za městem, když ho nikdo již nemohl vidět, prudce uhnul doprava a vydal se směrem na Únehle ke kostelíku sv. Petra. Když přicházel  ke kostelíku,  zdáli si ho prohlížel, nic zajímavého na něm neviděl. A říkal si sám pro sebe: „Proč zrovna tady by měl být ukrytý poklad, když už jsem obešel tolik jiných lokalit a nikde jsem nic nenašel“. Otevřel vrata, zjistil, že nejsou uzavřená, zapálil si hornický kahanec a vešel dovnitř. Už byla skoro tma. Došel před oltář, našel i kamennou desku, o které se mu zdálo. Aby s deskou pohnul, musel vynaložit hodně sil a umu. Odsunul ji  tak, aby se do prostoru pod ní mohl protáhnout. Sestoupil do chodby pod kostelíkem a procházel celý labyrint chodeb. Schylovalo se již k půlnoci a poklad  nikde. Vlezl do jedné slepé chodby, kde to vypadá také marně.Vzteky kopl do zapomenutého kamenného hrnce. Ale ouha, hrnec se ani nepohnul a poštmistr si málem ukopl palec. Nahlas si ulevil :,,Že se na to můžu….“ a zkoprněl úžasem. Při tom kopnutí přece jenom jedna zlatka z hrnce vypadla. Sehnul se odhrnul všechny pavučiny a prach a otevřel víko  hrnce. Nemohl uvěřit svým očím. Oslnil ho třpyt stříbrných mincí. Když si peníze prohlížel, zjistil, že nejsou ledajaké, že jsou pěkných pár století staré. Kostelík zde již stával ve dvanáctém století, ještě před založením města. Býval centrem hornické osady Doubrava. Poštmistr vylezl z podzemních chodeb, všechno upravil do původního stavu, zavřel za sebou vrata a vydal se se svým pokladem domů.

Rozhodl se, že si koupí lepší dům, než má nyní a to přímo na stříbrském rynku. Jak si usmyslel, tak také udělal. Časem se stal váženým měšťanem města. Chcete-li vědět ,oženil-li se,tak odpověď zní  -neoženil. Uvědomil si totiž,že pokud by mladou ženu za manželku pojal, brzo by ho o jeho jmění připravila, ba i možná o život by mu mohla usilovat, aby mladého muže si k sobě zvolila. A tak milý poštmistr, nyní již měšťan, si užíval života, za ztracenými poklady již tak často nechodil, protože si říkal, že jeden už našel a co by s dalším dělal.

                                                     Štola  Prokop

Když byly všechny žíly stříbrné rudy, které vystupovaly až na povrch skalních stěn vytěženy, poslal český král své prospektory, aby pátrali po dalších žilách stříbrné rudy, která se zde ještě určitě někde nalézají. Při průzkumech v dávno opuštěných štolách našli prospektoři místo stříbrné rudy rudu olověnou. Rozhodl se král tedy pro těžbu olova.

Byli najati horníci, kteří přicházeli z okolí i z daleka, ba i z ciziny. S německými horníky přišel do Stříbra i německý štajgr. Ten měl dohlížet na práci horníků. Jenže ouha. Štajgr byl člověk neurvalý a zvláště k českým horníkům se choval hrubě a nepřátelsky. Myslel si, že tím české horníky odradí a na jejich místo poté budou přijati jeho krajané. Jeho neurvalost se ale nelíbila permoníkům, kteří odpradávna žili s českými horníky v dobré shodě. Proto se sešli permoníci ze stříbrského revíru a radili se, jak štajgrovi napravit hlavu. Rozhodli se , že to zkusí tím, že na něj připraví různé nástrahy a pasti. A tak se i stalo.

Jednou, když šel štajgr na kontrolu, položil mu permoník do cesty velký kámen. Štajgr o kámen zakopl, upadl a poranil si hlavu. Jeho hněv se neobrátil na permoníka, který mu kámen do cesty nastražil, ale svůj hněv obrátil proti horníkům. I poznal permoník, že takto to asi nepůjde. Počal přemýšlet, jak za všechno příkoří štajgra potrestá. Bloudil nejopuštěnějšími podzemními chodbami a usilovně přemýšlel. Mohl jej připravit o život, stačilo ho zasypat závalem, ale tuto myšlenku rychle zapudil. Po jeho smrti by mohl přijít nový štajgr z ciziny a utiskování českých horníků by opět pokračovalo. Proto si permoník usmyslel, že štajgra musí napravit.

Když druhý den přišel štajgr zase na kontrolu ,svedl ho z cesty a zavedl ho do upuštěné chodby. Když došel štajgr na samý konec, zjistil, že se zmýlil. V ten moment se strop zachvěl a na pošvu chodby začaly padat kameny a vršily se až ke stropu. Štajgr zůstal uvězněn v malém prostoru. Bylo mu jasné, že se ze závalu bez cizí pomoci nedostane. Začal ztrácet naději. Horníci ve štole cítili dunění a věděli, že se někde něco stalo. Němečtí horníci ze štoly pro záchranu svého života rychle utekli. Čeští horníci zůstali, jak jim velela hornická čest. Šli se podívat do mít, kde předpokládali, že došlo k závalu. Divili se, že by se v těchto místech vůbec někdo nacházel, protože to bylo v místech, která byla již dávno opuštěná a hrozilo zde opravdu zřízení stropů chodeb. V tu chvíli uslyšeli slabé ťukání. To je utvrdilo v tom, že za závalem se nachází člověk. Pustili se opatrně do odstraňování závalu. Pracovali usilovně, neboť věděli, že chudákovi moc času nezbývá, pokud nebude včas vysvobozen. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem.

 V kamení se po namáhavém úsilí vytvořil otvor, kterým se mohl ze závalu člověk protáhnout. Až když vylezl, zjistili, že se jedná o jejich štajgra. Velmi děkoval horníkům za záchranu života. Od té doby se jeho chování k českým horníkům úplně změnilo. Vážil si jich pro  odborné znalosti i pro jejich vysokou hornickou čest.Sám poznal,že by nikdy nenechali druha na holičkách.  Začal se k horníků chovat  s respektem a ohleduplně. Od té doby na štole Prokop vládla mezi horníky a štajgrem shoda a porozumění.

                            Dlouhá žíla

Chalupník z Vranova brzy ráno přivede na jarmark ve Stříbře dvě odrostlé mladé kozy, aby je tam prodal. Byly to hezké kozy a tak nebylo divu, že je chalupník prodal brzo a dobře.  Utržené peníze ho pálily v kapse, a proto si zašel do hospody, původně s dobrým úmyslem něco pojíst.  Ve veselé společnosti a při dobrém stříbrském pivu čas rychle utíkal. Než se chalupník nadál, byla venku tma. Hostinský vybízel hosty k odchodu, neboť se již blížila zavírací hodina. Chalupník vstával velmi nerad, vždyť se mu tak pěkně sedělo, a teď do té nepříjemné tmavé noci. Měl před sebou dlouhou cestu domů. Vedla od městské brány, okolo řeky a  hlubokým údolím. Po obou březích řeky byly otvory mnoha štol, které havíři dávno opustili.

Chalupník posílen pivem klopýtal kamenitou cestou k Vranovu. Aby mu cesta lépe utíkala, začal si prozpěvovat. Údolím řeky se nesl jeho blekotavý zpěv a odrážel se od skalních stěn.  Když došel do míst, kde se nachází štola s příznačným názvem „Dlouhá žíla“, uslyšel v křoví slabý hlásek.  Zastavil se a upřel oči do míst, odkud slyšel hlásek. Ať si namáhal zrak jak chtěl, nikoho neviděl. Chtěl pokračovat v cestě, ale než stačil udělat krok vpřed, rozsvítila se v křoví  malá lampička.  Lekl se a chtěl utéci, ale uslyšel tichý zakřiknutý hlásek: „Dobrý člověče pomoz mi.“  Chalupník se lépe podívat, ještě roztřesený strachy  ve slabém svitu lampičky uviděl na spodní větvi ve křoví viset za kabátec malého mužíčka. Byl to jeden z permoníků, kteří hlídají stříbrské doly a veškeré bohatství uvnitř hory. ,,Jak ses do té šlamastyky dostal?“ optal se chalupník a pomalu se přibližoval k permoníkovi. Kdyby chalupník neměl dost upito, určitě by utekl, lidé se dřív jakéhokoliv nadpřirozena báli.  ,,Šel jsem po spodní větvi nad křovím a uklouzla mi noha a zůstal jsem viset, jak vidíš, nad trním,“pravil permoník. „ Člověče, pomoz mi a bohatě se ti odměním. Když mi nepomůžeš, sluneční paprsky mě zahubí,“ opět pravil permoník. Chalupář byl v podstatě dobrá duše a nedbaje toho, že ho trny roští pěkně škrábaly na rukou a na obličeji, se snažil permoníka vyprostit.Když se mu to podařilo, vynesl jej na cestu a chtěl se s ním rozloučit. „Kam jdeš, slíbil jsem ti přece, že se ti odměním,“ Chalupník řekl, že za tak malinkou službičku žádnou odměnu nežádá. Permoník ale nedal a žádal chalupníka, aby ho následoval. Permoník malou lucerničkou svítil na cestu a chalupník kráčel pomalu za ním. Tak spolu došli až ke skalní stěně. Permoník  ukázal na stěnu a řekl chalupníkovi: „Zde začni kopat a najdeš vydatnou stříbrnou žílu.  To máš ode mne jako odměnu za to, že jsi mi pomohl“. Jen to řekl, zmizel.

Chalupník zůstal stál uprostřed tmavé noci opět sám.  Aby si místo, které mu permoník ukázal, zapamatoval a zítra zase našel, musel si ho označit. Vzal kus kamene a do skály si vyryl znamení. Když přišel k ránu domů ,žena mu zle vyčinila, kde tak dlouho byl a co mu vůbec z peněz  za prodej koz zbylo. Chlácholil ženu, že to nevadí, že ho potkalo jinačí štěstí a začal jí vypravovat, co se po cestě domů událo.

Ráno vzal lopatu, kladivo, krumpáč a šel hledat označené místo na skále. Když je našel, pustil se bez otálení do práce. A ejhle, při prvním kopnutí se objevila silní žíla čistého stříbra. Denně chalupník přinášel domů plný plátěný pytlík stříbrných drátků. Truhlice, kam stříbro ukládal, se pomalu začala plnit. A chalupník kutal a kutal. Žíla se zdála být nekonečná. Chalupník velmi zbohatl.Všude se chlubil ,jakou vydatnou a dlouhou žilou ho permoník obdaroval. Proto po čase jí lidé začali říkat Dlouhá žíla. A tak je tomu až dodnes. Ale stříbro byste tam již hledali marně.

                               Drvoštěp

Cestou ze stříbrského náměstí kolem místního pivovaru k městské bráně kdysi dávno chodíval jeden chudý drvoštěp. A to bylo jednou na Zelený čtvrtek, když si to zase v podvečer ještě před zavřením městských bran štrádoval domů. Vrtalo mu v hlavě, o čem si horníci v hospodě povídali. Říkali, že v tento den se otevírají podzemní chodby kolem hory Ronšperka a jen spravedlivý a poctivý člověk si může v těchto chodbách vzít něco z pokladů, které místní permoníci po celá staletí hlídají. Jak tak šel pod městskými hradbami, pořád mu ty poklady ležely v hlavě.

Žil se ženou a pěti dětmi pod hradbami. Žádné velké štěstí ho zatím nepotkalo a tak se protloukali , jak  se dalo. Samozřejmě získání nějakého toho pokladu by jim hodně pomohlo do dalšího života. Děti byly kost a kůže, jejich plátěné košilky už dávno neměly bílou barvu , přestože se žena snažila ,aby děti chodily v čistém oblečení. Kalhoty jim byly již krátké a v létě i na podzim běhaly pěkně    naboso,takže o nějaké ty kopance, škrábance, odřená chodidla a jiné nebyla nikdy nouze. Došel domů, slabě povečeřel a s večerem ihned ulehl do postele. Žena vedle něho krátce oddychovala. Nespal. Přemýšlel.

Kolem půlnoci pomalu vstal, aby ženu a děti neprobudil a potají se vykradl z chalupy.Přešel přes řeku Mži a pomalu se loudal kolem skal. Všude na něho koukala tmavá ústí štol. Měsíc krásně svítil na cestu. A tak došel až k Dlouhému tahu. Chvilku postával, něž si dodal odvahy a vešel do štoly. Neměl s sebou žádný kahanec. Ani si to neuvědomil, že do štoly bez světla nemůže, ale přesto šel pomalu dál, jakoby mu měsíc na cestu svítil. Došel k prvnímu křížení chodeb, nevěděl najednou kudy kam, než se pomalu rozsvítilo mihotavé světlo v pravé chodbě. Postupoval pomalu, všude kapala ze stropů voda, na počvě chodby byla hlušina, že musel dávat pozor, aby neuklouzl. Postupoval ještě chvilku a pomalu  si začal uvědomovat, kam že to vůbec jde, vždyť netrefí nazpátek. Dostal strach. Už se chtěl otočit a utéci ze štoly ven, když se tu ozval hlas: „Drvoštěpe ,co tě přivádí do těchto míst ?“ Drvoštěp se velice polekal. Vždyť nikoho neviděl. Věděl, že podzemí patří permoníkům, ale žádného nikdy nespatřil. „Tady jsem za tebou“, ozval se permoník. Drvoštěp se otočil nazpět do chodby a uviděl menšího mužíčka oblečeného do pestrého oblečení. V mihotavém světle více neviděl. „ Přiznávám  se,  poslouchal jsem dneska v hospodě horníky, jak si vypráví, že na Zelený čtvrtek se otevírají štoly a je zde možno najít poklad permoníků,“ řekl roztřeseně drvoštěp. „ Před půlnocí jsem vstal, ženě ani dětem nic neřekl a tak jsem tady,“smutně již dovyprávěl.  „ Za to, že jsi mluvil pravdu a nesnažil se mi vyprávět nějaké báchorky a za to, jaký vedeš s celou rodinou skromný život, a přesto jsi poctivý a pracovitý chlap, ti opravdu na cestu něco dám, abys na nás mohl  vzpomínat v dobrém“, řekl permoník.

„My, permoníci, máme krále Duchmause, který nemá Vás lidi moc rád a spíše se snažíme Vám nějak ublížit, či nějakou tu rošťárnu provést.

Ale protože vím, že jsi spravedlivý člověk, vezmi  si zde něco z našeho bohatství, abys se svojí rodinou na tom vašem světě lépe žít mohl.“

Permoník se dotkl hůlkou skály, která se otevřela a na zemi ležela spousta stříbra a stříbrných peněz. „ Vezmi si rychle, co pro svoji potřebu potřebuješ a okamžitě se vrať ,neboť se skály zavřou.“  Drvoštěp si nabral  do kapes u kalhot a u kabátu. „ Běž,  už čas vypršel,“ nabádal ho permoník k odchodu.  Drvoštěp chtěl poděkovat, ale děkoval jenom do prázdna, permoník již zmizel. Chodba se s rachotem začala zavírat. Drvoštěp chvatně pospíchal ze štoly ven. Když vyšel na čerstvý vzduch, musel se štípnout do tváře, jestli se mu to náhodou nezdálo. Štípnutí ho zabolelo, až si musel tvář trochu hladit, aby bolest přestala. Vsunul ruku do kapes kabátu a nabral plnou hrst stříbrňáků, aby se podíval, jestli opravdu ho zrak neklame. Opravdu ,byly to stříbrňáky.

Samou radostí začal tancovat. Když se unavil, vydal se k domovu. Vstoupil do chalupy tiše, ale žena se probudila a hned na něj spustila, kde že to po nocích chodí. „Milá ženo, pojď se podívat a nebuď děti, když spí,“řekl drvoštěp.

Zapálil louč a začal z kapes na stůl vytahovat stříbrňáky.Žena úžasem oněměla.  Drvoštěp ji ještě chvilku nechal a pak jí začal vyprávět všechno od řečnění horníků v hospodě až po setkání s permoníkem ve štole na Dlouhém tahu.

Drvoštěp si koupil novou chalupu, žena děti lépe oblékala a v domě již nebyla bída. Děti se dosyta najedly a po čase již nebyly kost a kůže. Ve zdraví a pohodě všichni žili ještě dlouhá léta.

A tím končí moje vyprávění, jak drvoštěp ke štěstí přišel.

                      Jak  jsem potkal permoníka

To bylo v době, kterou si dneska pamatuje již jen málokdo. Byl jsem v jinošském věku, nebylo se mnou k vydržení a rodiče mne strašili permoníky a jejich králem Duchmausem. Takže jsem se raději zdržoval doma, protože se musím přiznat, bál jsem se. Častokrát jsem se plížil z nějakého důvodu kolem hory Ronšperk, koukal na horníky, jak jdou na šichtu nebo ze šichty domů, aniž bych byl tušil, že právě to jsou ta místa, kde se permoník může občas objevit. Zřejmě jsem musel být docela hodný klučina, protože jsem žádného permoníka dosud nepotkal. Až jednou …

Pantáta  mne vzal s sebou, že jede do Svinné na šachtu. Statní valaši pofrkávali a překládali těžká kopyta z místa na místo, jejich pach byl cítit na půl míle daleko. Cestou jsme potkali pár starších horníků, usedli si bokem na vůz a pokuřovali faječku. Horníci si začali vyprávět, co bylo na šichtě, vyprávěli o štajgrovi, o panu písaři a jiných mně neznámých lidech. Šplhali jsme se pomalu po svinské silnici k cíli naší cesty. Nejednou jsem ji zahlédl mezi stromy. Věž dolu se vypínala majestátně k nebi a já se zeptal pantáty, jak se důl jmenuje. Pantáta  mezi zuby jen zadrmolil, že „……….. „Když jsme uhýbali k dolu, pantátové horníci sesedli ,poděkovali a kráčeli dál po svých. Cesta nebyla zrovna příjemná,  vůz nadskakoval, až jsem necítil žádnou část těla a byl jsem docela rád, když jsme na šachtě zastavili. Pantáta mi povídá, ať netropím hlouposti a že do hodiny zase odjíždíme. Nemohlo být pochyb, pomáhat jsem nemusel, a tak jsem se rychle rozhodl, že okolí prozkoumám. Koukám, zdá se mi to či ne, za jednou budovou na mě vyplazuje jazyk malý mužíček. Dělal jsem , že ho nevidím, přecházím nádvořím dolu k jiné budově a na rohu budovy zase na mě plazí jazyk malý mužíček. Předpokládal jsem, že je to nějaký kluk, kterého si vzal s  sebou na šichtu jakýsi horník. Uhnul jsem kolem komína, sehnul se pro pár kamínků a byl připraven, pokud se zase objeví a bude na mně vyplazovat jazyk, že ho trefím. Svíral jsem v ruce kamínky. Než bys řekl švec, už tu byl zas. Zase se chichotal a ukazoval mi velké uši. Nečekal jsem na nic, máchl rukou, kamínek vylétl z ruky a co čert nechtěl, trefil jsem človíčka přímo do čela. Mužíček zaskřehotal a padl jak dlouhý ,tak široký. Protože jsem se lekl, co jsem to udělal, byl jsem ihned fuč. Pantáta vyložil vůz a začal mě shánět. Hledal mě po všech koutech šachty. Já byl přitom schován za naším vozem a ani nedutal, protože jsem očekával minimálně pár pohlavků a pár ran řemenem na cestu domů. Pantáta se přiblížil k vozu z druhé strany, kde jsem ho nečekal. Pevně mě sevřel a řekl:,,S pravdou ven, co jsi zase ztropil .“ Nechtělo se mi přiznat. Ale v momentě, kdy pantáta sundal opasek, už to ze mě lezlo. Že za každým rohem se mi smál malý mužíček,a že jsem se tedy naštval a praštil ho kamínkem přímo do čela. Pantáta ihned chtěl vědět, kde se to stalo. Došli jsme na místo. Po mužíčkovi ani stopa, nikde ani kapka krve. Místo jsme prohledali, ale nikde nic nenašli. Pantáta si bručel pod vousy a pak rozhodl, že jedeme domů. Nasedli jsme na vůz. Cosi mi říkalo, otoč se. Za rohem budovy stál malý mužíček, sledoval mně a posléze mi zamával. Když jsme vyjížděli z areálu šachty, cosi žuchlo na vůz. Oba jsme se s pantátou otočili. Seskočil jsem ze sedátka a šel se podívat, co to bylo. Zdálo se mi, že vidím kožený pytlík na plachtě vozu. Sebral jsem ho a podal pantátovi. Pantáta pytlík potěžkal a  rozbalil.  Do ruky se mu skutálel kamen o velikosti perníku. Nebyl to ledajaký kámen,  bylo to ryzí stříbro. Na kůži bylo napsáno „Byl jsi rychlejší, mám mezi očima bouli jako zvon  a to máš ode mě na památku“.

Teď teprve pantáta pochopil, že jsem si nevymýšlel. Nebylo to dítě, koho jsem trefil, ale byl to sám permoník.

Kámen stříbra pantáta uložil na bezpečném místě a když jsem dospěl,  mohl jsem  za peníze z jeho prodeje studovat.

V dobrém jsem po zbytek života vzpomínal na setkání s permoníkem. Vyprávěl jsem to i svým dětem a oni zase svým dětem, a tak to šlo dokola, a vypráví se to i dnes.

                      Počátky dolování u města Stříbra

Za dávných věků, kdy byly ještě kopce a hory pusté a porostlé mohutnými lesy, procházel jimi lovec. Doba byla zlá, různé kmeny mezi sebou válčily kvůli malichernostem. Lovec byl příslušníkem jednoho ze slovanských kmenů, dokonce byl synem náčelníka. Ode dne, kdy přišel o své rodiče a své rodiště, které nepřátelé jedné noci oblehli a vypálili, chodil po světě úplně sám. Občas, když narazil na osady, nechával se najmout za chudý žold. Jediné, co bylo jeho vlastnictvím,  byl kůň a meč. Jednou bloudil v hlubokých lesích a hledaje cestu, přišel pod nevysoký kopec, který se mírně zvedal nad krajinu a pod ním líně tekla řeka. Lovec  se rozhodl, že na kopec vystoupí, aby zjistil, kde se nalézá, nebo aby našel cestu, která ho vyvede z lesů. Tma jej zastihla už skoro na temeni kopce, proto začal urychleně hledat místo, kde by mohl v bezpečí před dravou zvěří přečkat noc. Už nedoufal, a přece se na něj usmálo štěstí. Pod vrcholem kopce se objevila malá jeskyně. Místa tam bylo akorát pro něho i jeho koně. Rozdělal oheň, něco málo pojedl a zapil vodou a usnul. Spal neklidně, zdál se mu sen…

Ze zadní části jeskyně vystoupilo několik mužíčků a svítili si na cestu. Ten ,co šel první, lovce uviděl a řekl : „Pozor, je tady člověk, co tady dělá, už jsme člověka neviděli ani si nevzpomínám.“ „Víš jací lidé jsou  a král Duchmaus nám zakázal se s nimi vybavovat,“ řekl druhý  mužíček. „Nemusí být všichni stejní. Stará pravda praví, že pokud se najde poctivý člověk, otevřou se mu poklady této hory samy od sebe,“ oponoval zase první mužíček. „ Mně se tenhle člověk líbí, já ho vyzkouším,“ přidal ještě a ostatní s ním souhlasili. Dotkl se dlaní lovcova meče a v jeskyni se najednou udělalo světlo jako ve dne. Lovec se probral z neklidného spánku, promnul si oči a co nevidí – jeho meč byl celý ze stříbra. Říkal si, co je to za čáry, které proměnily jeho obyčejný meč. Když se ohlédl, viděl, že  kůň spokojeně odfrkuje. V případě nebezpečí by ho upozornil. Ale přesto se mu zdálo, že tu není sám. Ohlédl se k ohni a uviděl tam sedět skupinu mužíčků.  Spustil na ně zhurta:,, To jste mi provedli vy? Copak já si počnu v tomto kraji se stříbrným mečem, vždyť mně okradou anebo zabijí?“,, Za ten stříbrný meč si můžeš koupit co chceš, tak co se ti nelíbí?“podivovali se mužíčci.,, Tak to zase ne. Já chci nazpátek svůj meč.“ Mužíčkové se zamračili, ale dál promlouvali k pocestnému:,, Pokud by ses tedy neurazil, ukážeme ti poklady, které lidé mohou vidět jen jednou za sto let. Vezmeš si kolik uneseš a koupíš si nový meč.“ ,,Nechci jiný meč, nechci poklady, ale chci spát, abych se zítra mohl vydat na další cestu,“vzdoroval pocestný.

 Mužíčci, místní permoníci, se po těchto slovech doopravdy rozzlobili, popadli lovce ohromnou silou a donesli až na vrchol hory. Udeřili kladívky do skály a ta se rozestoupila. Vešli dovnitř i s lovcem.Jak to učinili, skála se za nimi zavřela. ,,Teď ses ocitl v naší říši, a to říši krále Duchmause. Ať se ti to líbí nebo ne, musíš jít s námi dále, protože my jsme tě pozvali, jinak zkameníš.“ Postavili ho na zem, aby se s ním netahali, ne že by ho neunesli, ale zbytečně by se kvůli člověku vysilovali. Šli chodbami dál a dál.Lovci už se nechtělo jít, bolely ho nohy a chtělo se mu spát. Došli hodně daleko, až vešli do velkého sálu, který byl celý vyložen křemenem a dalšími nerosty,vše se třpytilo, až oko přecházelo. Uprostřed sálu na trůnu seděl sám velký král Duchmaus. Všude kolem se povalovalo velké množství zlata, stříbra a drahých kamenů. Duchmaus na permoníky spustil zhurta: „Koho to sem zase vedete?Nezakázal jsem Vám to snad !“První permoník  se  ale nedal a pořád tvrdil, že tento člověk je jiný ,než ostatní.Vždyť nechtěl zlato ani poklady.

„Proč bych měl chtít od Vás poklady, které mi nabízíte, vždyť sotva si uhájím svůj život, rodnou ves mi vypálili, členy rodu pobili, k čemu mi jsou všechny poklady ,“řekl lovec.Král Duchmaus  ještě takovou řeč od smrtelníka neslyšel. Všichni vždycky si toho odnesli tolik, že to ani unést nemohli.Dlouho mlčel a pak pronesl vážným hlasem:,, Zde se svými permoníky chráním místní poklady. Tys ,člověče, první z lidí  poctivý, a proto se ti skály samy otevřely. Známe povahu smrtelníků, víme, kolik zla, nenávisti, závisti, zášti a vražd bychom mezi vámi nechtěně způsobili. Pro vás můžeme ponechat jen to, co si v horách samy najdete a vydobudete ze skály vlastními silami . Tys zatím jediný , který pohrdl zlatem a stříbrem, dokázal jsi , že jsi člověk dobrý a spravedlivý. Dobře si zapamatuj tento kámen ,“a ukázal na stěnu za ním. ,,Dosud jsi byl chudý, teď se před tebou otevřely poklady Ronšperka. Přijde čas, kdy do těchto končin přijdou lidé a budou zde dobývat ze země stříbro. Již dávno před tvým narozením stará věštba rozhodla, že ty budeš první. Neodmítej svůj osud, ale pamatuj, že tě nesmí omámit pýcha a chamtivost, nebo špatně skončíš.“ V tom se ozval podzemím strašlivý hrom. Zmizel král Duchmaus a zmizeli i  ostatní permoníci.Lovec se probral v jeskyni, když už svítalo. Uhasil oheň, osedlal koně, připjal si meč a v tom si všimnul, že meč je celý ze stříbra. Vzal koně za uzdu a pomalu stoupali k vrcholu hory. Najednou koni po rozmáčené trávě ujely nohy a zřítil se ze skály .Lovec se vrátil  dolů pod skálu, aby věrného koně pochoval. Zrak mu padl na vyvrácený strom u řeky. Zašel se tam podívat. Do očí mu zasvítil kámen mezi kořeny stromu. Lovec jej vzal do dlaní a zjistil, že drží v ruce kus ryzího stříbra. Poklekl, hrábl pod kořeny stromu a zjistil, že našel stříbrnou žílu. Nyní si uvědomil co mu říkal Duchmaus: „O tobě již před narozením dávno rozhodla stará věštba“. Teprve nyní si uvědomil, že to nebyl obyčejný sen. Ano, už věděl co udělá … Místo nálezu přikryl chvojím , pohřbil věrného koně, aby ho dravé šelmy nerozsápaly. Sesbíral několik kousků stříbra do mošny. Vrátil se po týdnech do míst, odkud pocházel. Prodal kusy stříbra, co měl u sebe. Najal si několik horníků, kteří hledali práci a zavedl je do míst, kde našel stříbrnou žílu. Tam otevřel první štolu.

Lovec si dovedl vážit práce a také ji ocenit. Nechal pro své horníky postavit vesnici, dobrou hospodu, aby po práci si měli kam zajít a nedaleko na skále nechal postavit nové město s pevnými hradbami, aby se v případě nebezpečí mohli bránit. V momentě, když mu vše bylo podle jeho představ, rozhodl se, že si najde nevěstu. Nevěděl jakou nevěstu si má najít, ale starý horský král Duchmaus ohlídal i toho jeho osobní štěstí. Dívka, kterou si vybral, byla dcerou sedláka. Byla krásná, pracovitá, pilná, hodná a uměla se postarat i o domácnost a hospodářství. O takové ženě se mu vždy zdálo.

Ani se dlouho nerozpakovala a ráda se mu zaslíbila. Sedlák nic nenamítal,dal mladým své požehnání, a tak svatbě již nic nebránilo.Lovec, syn náčelníka rodu, si ve městě nechal postavit nový dům, kam si přivedl novou nevěstu. Nestal se pyšným pánem. Často chodil mezi své horníky, často i do štol fáral, aby se přesvědčil , jak se stříbrná ruda dobývá. V srdci zůstal čestným a skromným lovcem až do smrti. Tak, podle jedné z pověstí, asi byla objevena stříbrná ložiska na řece Mži pod městem Stříbrem.

                          A  jak to bylo doopravdy ?

O začátcích dolování v okolí královského horního města Stříbra se nám nedochovaly žádné písemné ani jiné archeologické zprávy. Lze jen předpokládat, že dobývání stříbrných rud je spojeno časově se začátkem osidlování okolního území. Nelze ani vyloučit, že již i samotní Keltové zde prováděli těžbu stříbrných rud. Přítomnost Keltů v okolí města Stříbra se dá předpokládat. Za velmi pravděpodobné se dá označit za prvopočátek dobývání časový úsek od roku 1100 do roku 1200 před naším letopočtem.

Proč se město Stříbro nazývá tak, jak se nazývá ? Byla  důvodem pro název  města „Stříbro“ opravdu těžba stříbra v takovém rozsahu ,aby si město název zasloužilo ?Nikde se nedochovaly  žádné písemné zprávy o velikosti těžby v místních dolech. Důlní chodby, které v 70. a 80. létech 20. století prozkoumali členové speleologické společnosti ,nevypovídají také nic o počátcích dobývání v místním revíru, odhadem se dostaneme maximálně do počátku 17. století, ne dříve.

Jak to bylo s dobýváním stříbra pod samotným centrem města ? Také nic nevíme, můžeme jen předpokládat, že jámy a štoly se v centru nacházely a nachází  doposud. Bohužel při realizaci  kanalizace v 80. letech 20. století pod centrem města, byly jakékoliv  případné poznatky o prováděné středověké těžbě  těmito pracemi zničeny.

První doložené písemné zprávy o těžbě, ale  již jen olověných rud, obsahuje osm městských knih z let 1500 – 1527. Poté již následují více či méně zprávy o těžbě na jednotlivých dolech s postupem let a s dobou, která protíná celý středověk,   doba válečná a nepokoje.  Tehdy a i v dobách následujících až po současnost se v revíru střídala údobí obnovy dolů a následně období jejich úpadku. Nejintenzivnější práce vždy probíhaly vždy při zvládnutí lepších těžebních nebo úpravnických metod.

                          Dívčí  skok

Po cestě Jirenským lesem kolem zdejších Pekelských štol vedla obchodnická stezka. Jednou touto cestou jel se svým zbožím velmi bohatý obchodník. Protože byl velmi lakomý,neměl s sebou doprovod, který by mu zaručil nerušenou cestu z Plzně do Norinberka. Již bylo takhle k večeru, když projížděl kolem opuštěných štol. Zničehonic stál před soumarem loupežník. Protože koně si šli svým tempem, mohl se obchodník věnovat pozorování okolních lesů a být připraven na případné nebezpečí.

Přepadení přišlo tak rychle a tak nečekaně, že nestačil zareagovat. Koně se splašili a začali uhánět po špatné cestě již zešeřelým lesem. Cesta samozřejmě netrvala dlouho, vůz najel na kámen a převrátil se. Loupežníci mezi tím stačili k vozu doběhnout. Obchodník nebyl sám. Ve voze s ním cestovala jeho  jediná  mladá a půvabná dcera. V momentě, kdy se vůz naklonil, byla dívčina vymrštěna z vozu. Dopadla do nedalekého mlází. Naštěstí byla jenom poškrábána na rukou i nohou a její šaty byly jeden cár hadrů. Když zjistila, že se jí nic nestalo a může se pohybovat, rychle se snažila v šeru lesa skrýt, aby ji loupežníci nenašli. Věděla, že svému otci nemůže pomoci a bude ráda, když sama unikne. Obchodník nárazem vozu také vypadl, ale neměl takové štěstí jako jeho dcera. Vážně se zranil. Loupežníci, aby neměli svědka ,obchodníka usmrtili. Při obhlídce místa jeden z loupežníků zjistil, že na trní se zachytily kusy šatů a předpokládal, že obchodník ve voze nebyl sám. Dal se do hledání. Dívka byla celá rozedřená od trní, kterým statečně unikala hlouběji do lesů. Pronásledovatel ji neviděl pro tmu, ale slyšel, kterým směrem uniká. Postupoval pomalu a věřil, že dotyčnou osobu polapí. Dívka se dostala až na skálu, kde zjistila, že je v pasti a nemá kam uniknout. Loupežník při pronásledování zjistil, že se jedná skutečně o ženu podle zbytků šatů, které zůstávaly zachyceny na stromech. Úplně udýchán přišel také ke skalisku. Viděl, že dívka nemá úniku. Dívka proti svitu měsíce vypadala úžasně. Dlouhé blond vlasy ji splývaly až na záda, měla krásnou postavu, loupežník již viděl, jak získá krásnou dívku pro sebe. Dívka nechtěla loupežníkovi padnout do zajetí, věděla, co by se s ní asi stalo. Tehdy bývala pod skalou rozlehlá vodní tůň. Dívka se ještě stačila pomodlit a poprosit Pannu Marii o pomoc a  skočila. Plně se odevzdala osudu. Její  zbytek šatů se za letu rozprostřel a dívka dopadla na vodní hladinu velmi jemně, čímž si zachránila život. Loupežník se jen opatrně ze skaliska díval, kam ta bláznivá dívka skočila. Když viděl tu hloubku, otočil se a vrátil se ke kumpánům, aby se s nimi podělil o  uloupenou kořist. Když jim vyprávěl, co se stalo, tak se mu všichni pěkně vysmáli.

 A jak to dopadlo s onou dcerou obchodníka? Dívka z tůně vyplavala a vypravila se směrem , kde předpokládala, že se nalézá obec Kladruby. První, co uviděla, když se dostala z lesa ven, byl kladrubský klášter. Zamířila proto přímo k němu.

Vyprávěla,  co se po cestě stalo. Ráno poslal  opat vojáky do míst včerejšího neštěstí. Našli tam už jen rozbitý povoz a  mrtvého obchodníka, kterého na místě ihned pohřbili. Mniši ji rádi přijali mezi sebe. Za to, že jí Panna Maria zachránila život, se rozhodla plně oddat službě bohu, stejně na tom světě již nikoho blízkého neměla.

                     O zazděné paní ševcové

 Stříbrské doly nejsou od města daleko. Říkávalo se, že vede z města úniková cesta do jednoho nedalekého dolu. Dnes již určitě tato chodba, pokud vůbec existovala, je zasypaná a z velké části je pod vodou.

Ne všichni stříbrští měšťané byli vždy věrni desateru přikázání. A pokud mohli a zatoužili, nic jim v porušení přikázání nemohlo zabránit. Samozřejmě, nejlépe bylo odjet do  města, kde je nikdo neznal,aby nevznikaly klepy a pomluvy. V tehdejší době se mimomanželský poměr trestal i smrtí. Jedna mladá místní panička nenechala žádného pěkného mládence na pokoji. Její již dosti starý muž, vážený to občan města, věděl, že to se ženou nebude mít jednoduché, ale čeho je moc, toho je příliš. Když už to trvalo nějaký ten rok a všichni si už neskrývaně povídali o avantýrách milé paní ševcové, manžel se naštval. Jednoho večera své ženě řekl: „Budeš –li mě nadále podvádět, vyhodím tě z domu a nechám tě vymrskat z města. Jestli tě nachytám, víš co tě čeká.“ Žena se velice ulekla  vážně to míněných hrozeb. Nějaký čas dala pokoj a když se ubezpečila, že manžel již ji nehlídá, zase  se začala věnovat hezkým mládencům. Netušila však, že její muž všechno sleduje bedlivě a čeká na příležitost, jak se konečně nevěrné manželky zbavit. Do toho všeho paní ševcová zjistila, že bude chovat. V ten moment zpanikařila, protože věděla ,co ji čeká a že trest ji nemine. Věděla, že z města vede úniková cesta do nedalekého dolu. Městskými branami z města vyjít nemohla, protože manžel by hned věděl, že opustila město. Musela to udělat potají, aby nikdo nevěděl, kde přebývá.

Nechala si za město tajně dopravit koně s povozem. Sebrala doma z truhlice polovinu peněz a ve večerních hodinách, kdy její manžel již usnul, sebrala se a vstoupila do podzemní chodby. Chodba byla dosti úzká, musela jít i přikrčená, občas i po kolenou lézti, protože chodbu již dlouho nikdo neopravoval a pomalu se zavalovala.. V nejspodnější části chodby byla nucena i vodou do výše prsou se prodírati. Netušila, že se dostala do podzemní říše permona  Duchmause. Když se dostala z vody ven a stoupala chodbou vzhůru, zastoupili jí cestu dva permoníci. Velmi se jich ulekla. Permoníci se jí zeptali :„ Co tady pohledáváš sama a v noci.“ Žena se na ně utrhla, co že jim je do toho a ať ji ustoupí z cesty, že pospíchá. Permoníci mladé ženě ale ustoupit nehodlali.

Protože o jejích skutcích věděli mnoho, tak ji hned upozornili, že za její špatné a zvrhlé jednání následuje přísný trest. Protože byla mnoho let manželovi nevěrná a nakonec chodí s outěžkem, ba dokonce, že doma sebrala polovinu peněz, musí za své jednání nést následky. Permoník vytáhl z kalhot proutek ,dotkl se jím skály, která mladou ženu zaživa uvěznila.

Od té doby, pokud by se někdo pokoušel tajnou chodbou z města utéci, již nedojde na její konec.

Ráno švec zjistil, že žena doma není a  polovina peněz je pryč. Vyptával se strážných na baštách, ale nikdo ji neviděl. A tak se po čase milý švec smířil s tím, že ztratil sice mladou ženu, ale na stará kolena se mu velmi ulevilo.

                                                     Velký pátek

Mezi lidmi je velmi rozšířená pověra, že vždy na Velký pátek, v době zpěvů pašijí, otevírá se země a vydává náhodnému chodci ukryté poklady. Bylo již hodně těch, kteří pověře uvěřili a vydali se na Velký pátek k jeskyním a slujím s vidinou velkého zbohatnutí. Nenašel se však dosud nikdo, kdo by poklad našel. Pověře uvěřil i stříbrský občan Pozl. Na Velký pátek, hned po obědě, se vypravil na kopec Ronšperk, protože bylo všeobecně známo, že se uvnitř kopce nalézají stříbrné žíly. Pozl doufal, že se země otevře a jednu takovou bohatou žílu mu ukáže. Než odešel z domu, žena jej varovala, že jej může stihnout neštěstí. Chamtivost milého Pozla však přehlušila varovné hlasy a Pozl pod vidinou brzkého zbohatnutí se vydal na Ronšperk. Z kostela  ve Stříbře se ozýval hlasitý zpěv pašijí. Pozl chodil po Ronšperku a hledal poklad.

Náhle ucítil  pod nohama, jak se země zachvěla.Zachvění země přisuzoval tomu, že se již zanedlouho začne země otevírat a vydá své poklady. Zůstal stát a čekal co se bude dít. Země se opět zachvěla a Pozl uslyšel i slabé zvuky sypajícího se kamení někde uvnitř země. Místo toho, aby vzal nohy na ramena,   stál a čekal. Touha po bohatství jej zbavila soudnosti. Země se jako varování zachvěla potřetí. Rachot padajícího kamení bylo slyšet již zřetelně a silně až do Stříbra. Ani toto nepřimělo Pozla k útěku. Stále doufal, že již brzy se země otevře a vydá poklady.

Pak se to stalo. Země se opravdu otevřela a pohltila pokladu chtivého Pozla. Ten vůbec netušil, že se propadl do starého opuštěného dolu. Touhu  po bohatství zaplatil životem. Dodnes jeho kosti leží na dně propadliště. Příroda a milosrdný čas vrší na jeho hrob stále větší vrstvu zvětralého kamení a hlíny. Dlouhý čas zavál jakoukoliv vzpomínku na hledače pokladů Pozla. Z hluboké jámy je dnes jen hlubší prohlubeň, na jejímž dně pod velkou vrstvou kamení sní svůj věčný sen o pokladu, který nikdy nenajde.

Každým rokem o Velikonocích, vždy na Velký pátek, zní v kostele pašijové písně. A každý rok se najde někdo, kdo uvěří pověrám a vydá se hledat poklady země. Zatím ale vždy bezvýsledně.

                                      Stříbrští konšelé

V roce 1747 si stěžují stříbrští konšelé zabývající se horním podnikáním na úředníky horního úřadu k vrchnímu hornímu úřadu  do  Horního Slavkova. Oznamují, že jejich horní podnikání je velmi omezené, nenaráží na žádné bohaté olověné žíly a tudíž nemohou platit devátek. Horní úředníci při inspekci stříbrských dolů ovšem zjistili pravý opak věcí. Jen  ve zmíněném roce byly objeveny na žíle Bohaté požehnání olověné rudy, ze kterých se vytěžilo 400 centů velmi dobré olověné rudy, a tak by mohli horní úředníci vypočítávat i další nalezené bohaté olověné žíly i na ostatních dolech, ve kterých se pracovalo.

Ve všech nalezených olověných  žilách se vyskytoval vysoký obsah stříbra. Z těchto bohatých výtěžků olověných rud byla například zhotovena stříbrná lampa, která byla umístěna na hlavním oltáři ve stříbrském kostele. V roce 1809 byla tato stříbrná lampa a mnoho dalších cenných věcí v rámci sbírky na válečné účely odevzdána do státní mincovny v Praze.

Vrátíme se ke stížnosti stříbrských konšelů. Jejich stížnost byla zaevidována a musela být ihned řešena. Jak jsem se již výše zmínil, následná inspekce stříbrských dolů zjistila, že doly jsou velmi prosperující a konšelé zabývající se horním podnikáním jsou velmi nenasytní a hamižní, koukají jen na svůj osobní prospěch.  Horníci pracují ve velmi ztížených podmínkách, nejsou dodržovány žádné báňské předpisy, pracovní doba je dlouhá a někde pracují i děti.

Vrchní horní úřad v Horním Slavkově po provedené inspekci rozhodl takto: Stěžujícím si konšelům zabývajícím se horním podnikáním bude vyměřena pokuta, kterou musí zaplatit do pokladny Českého mincmistrovství.

                   Privilegium krále Václava IV.

V roce 1382 vydal český a římský král Václav IV.  privilegium Městu Stříbru, ve kterém se určovalo všem pocestným a vozkům, že při cestě od Norimberka přes Přimdu musí cestovat  přes město Stříbro dále do Plzně a Prahy a obráceně. Samozřejmě zde všichni museli zaplatit mýto za průjezd městem. Město bylo rozděleno na vlastní město a předměstí. V dnešní ulici Na Příkopech stávaly tehdy očistné lázně. Každý , kdo do města vstoupil, musel do lázní. Pokud nebyl ochoten provést očistu těla, nebyl do města vpuštěn. Tato opatrnost byla nařízena z důvodů různých nákaz ve středověku bujících.

Nedalekým Kladrubům se toto privilegium nelíbilo a stěžovali si u krále Václava IV. na stříbrské. Stříbrští mezi tím provedli válečnou výpravu proti Kladrubům. Postavili vojsko o síle asi 250 mužů a vypravili se ke Kladrubům rozbourat jim za jejich stěžování rozestavěné  hradby. Stříbrští, ač dosti silní, utržili pod hradbami Kladrub porážku. I když ale prohráli, dosáhli toho, že kladrubští museli rozestavěné hradby zbourat a všichni pocestní a vozkové museli cestovat i nadále přes město Stříbro.

Od té doby trvá nesmiřitelné nepřátelství mezi Stříbrem a Kladruby až do dnešních dnů.

                           Poustevník

Na hradě Buben u vesnice Plešnice žil loupeživý rytíř Vilém  Buben z Bubnu. Večer co večer vyrážel se svojí chasou k silnici vedoucí z Plzně do Norimberka. U cesty čekávali na bohaté kupce, ale i na prosté pocestné, které okradli o všechen majetek.  Nikdy nikoho nezamordovali, až na jednoho.

Mnich Kladrubského kláštera byl opatem  poslán s formanským vozem do Plzně, aby do kláštera přivezl několik sudů kvalitního plzeňského piva. V Plzni  se zdržel a tak nebylo divu, že  k vesnici Úlice dojel až za tmy. Neměl ani tušení, že za vsí v lese u cesty na něho číhá nebezpečí. Koně cestu znali a mnich zmožen pivem na kozlíku podřimoval. Probudil se, až když jej lupiči stahovali z kozlíku. Bránil se statečně a svůj náklad nechtěl dobrovolně vydat. Lupiči již ale měli chuť na dobré pivo, a tak byli netrpěliví. Když se mnich stále bránil, došla rytíři Vilémovi trpělivost, rozmáchl se těžkým mečem a ťal. Mnichova hlava se oddělila od trupu a odkutálela  do příkopu.

Lupiči s povozem naloženým plnými sudy plzeňského piva odjeli rychle na hrad Buben a několik dnů nevyšli z opilosti. Třetí den se rytíři Vilémovi zjevil duch zabitého mnicha a tichým hlasem mu řekl : „Chceš-li zachránit svoji duši od pekelných muk, která tě čekají za tvé spáchané hříchy, čiň pokání. Staň se poustevníkem a vykonej tolik dobrých skutků, kolik jsi zla napáchal.“ Tak pravil duch a zmizel. Když se rytíř Vilém vzpamatoval z úleku, uvěřil proroctví, a proto si oblékl  prosté lněné roucho, vzal  do ruky hůl a vydal se na cestu. Šel proti proudu řeky Mže až došel do míst nedaleko Stříbra, kde ve skalních stěnách si v dávno již opuštěných štolách našel dočasný domov. Jednu ze štol si proměnil za svoji poustevnu. Kál se tak ,jak mu duch nařídil, vykonával jenom dobré skutky. Osvojil si léčení pomocí bylin  a léčil každého, kdo to potřeboval. Tak činil do svých sta let. Život jej opustil při ranní motlitbě. Neodešel však navždy. Při tmavých nocích se zjevoval před jeho poustevnou jeho duch a nahodilé kolem jdoucí nabádal ke konání dobrých skutků. Aby došel ke spasení své duše, musel by k pokání obrátit velkého hříšníka.A tak můžeme poustevnického ducha u jeskyně potkat i dnes.Že by již nebylo velkých hříšníků?O tom již naše pověst nevypráví.

                                                 Žebrák

Mrzlo, až okenní tabulky praskaly. Všude leželo sněhu po kolena a v tomto psím počasí chodil žebrák Bárta od vesnice k vesnici a prosil o almužnu. Za Butovem v příkopu uviděl zmrzlého muže. Chtěl jej probudit, ale všechny snahy se minuly účinkem. Přitom si všiml, že muž má na nohou vysoké teplé boty. Žebrákovy nohy zdobily jen staré rozšlapané a roztrhané boty. Bárta si pomyslel, že mrtvému již boty k ničemu nejsou a jemu mohou pomoci a že si je vezme. Snažil se mrtvému muži boty sundat, ale protože tělo bylo již ztuhlé, boty  sundat nešly. Vzal nůž a nohy odřízl i s botami. Svou kořist zabalil do deky a těšil se, že až nohy rozmrznou,  boty z nich sundá.

Blížil se večer a žebrák v prvním stavení požádal o nocleh. Sedlákovi se žebráka v tomto nečase zželelo a nechal jej vyspat za pecí. Žebrák rozbalil svou deku i s botami a ukolíbán teplem ihned usnul. Sedlák měl na statku velkého psa, kterého v mrazu nechával v noci spávat za pecí, kde nyní již tvrdě spal žebrák. Pes si lehl vedle žebráka a také usnul. Mezi tím se žebrákovi zdálo, že k uřezaným nohám se přišel na pec zahřát i zmrzlý muž. Uprostřed snu se probudil a ucítil vedle sebe ležet psa.  V domnění, že se jedná o zmrzlého muže, vyděšen vstal, zabalil v tichosti deku a ve spěchu opustil stavení.  V tom spěchu a strachu tam  ale zapomněl nohy s botami.

 Sedlák, který přišel žebráka ráno vzbudit, se velmi ulekl. Místo žebráka našel na podlaze jen nohy koukající z bot a nad nimi stojící pes olizující tyto pahýly. První věc, která sedláka napadla, bylo, že ten jeho pes  žebráka sežral. V tichosti vzal nohy s botami a zahrabal je v lese do sněhu. Žebrák se potom Butovu vždy vyhýbal obloukem , aby náhodou nepotkal sedláka. Až do smrti věřil, že si mrtví muž přišel v noci pro své nohy, aby mohl v poklidu odejít na věčnost.

                                         Danajský  dar

Dva známí tuláci Franta a Vašek se od samého rána potulovali po náměstí ve Stříbře. Důvodem jejich potulky byly  v ten právě konané místní trhy. Do města přišli proto, aby si zde, když zde bude tolik lidí ,vyžebrali nějaké peníze. V poledne měli v kapsách již několik grošů a tak usoudili, že by za těžce vyžebrané groše také mohli nasytit své hladové žaludky. Koupili si u pekaře bochníček chleba, u uzenáře pár buřtíků a v hospodě pár lahví piva. Těšili se , jak zajdou za město k řece, najdou si klidné místečko, kde si buřtíky opečou a zapijí pivem. Nasyceni, napiti a v pohodě ulehli do trávy. Nad nimi se rozprostírala obloha plná hvězd. Pomalu a polehounku oba dva usínali zmoženi předešlým jídlem.

Ale běda. Obloha se zatáhla a z temných mraků se počaly řinout proudy vody. Naše dva tuláky zastihl tento liják nepřipravené a než se doběhli schovat pod skálu ,docela pěkně promokli. Franta si všiml, že pod převisem je také jedna z mnoha zde opuštěných štol po hornících. Na kraji štoly bylo docela sucho a když rozdělají oheň, dá se tu do rána přenocovat.

Nasbírali v okolí ještě suché dříví, upravili si ohniště a rozdělali oheň. Den před tím však ve Stříbře řádila banda lupičů, která vykradla banku. Získala docela tučný lup. Po loupeži uschovali do připravené ocelové truhly ukradené peníze v hodnotě 20 000  zlatých. Aby je četnictvo s lupem nechytlo, uschovali si lup právě ve štole, před kterou Franta s Vaškem  hodlali přenocovat. Lupiči si samozřejmě chtěli lup po uklidnění situace vyzvednout a rozdělit si podíly. Naši tuláci si mezi tím opět opékali buřty a jejich vůně se linula celým údolím. Tato vůně se linula nejen do údolí, ale i do štoly. Až k místu, kde si lupiči uschovali ocelovou truhlu s kradenými penězi. Vedle truhly stáli tři permoníci a hádali se , kdo bude truhlu hlídat, protože je známo, že každý poklad v podzemí musí permoníci hlídat. Právě v době, kdy nejstarší z permoníků určil strážce pokladu, pošimrala je v nose vůně pečených buřtů. Bylo rozhodnuto. Permoníci si řekli, že vymění truhlu plnou peněz za buřty. Sebrali truhlu a vydali se k ústí štoly. Najednou Franta s Vaškem slyší: „Dáme Vám  truhlu plnou peněz a vy nám dáte ty voňavé buřty, souhlasíte?“Tuláci nikoho neviděli. Franta se za oba ozval: „S kým se máme podělit, když nikoho nevidíme!“Ve štole se najednou rozsvítily tři kahance, které drželi v rukou tři malí permoníci. Před nimi ležela na zemi ocelová truhla vysoká jako oni sami. Truhlu otevřeli a na tuláky se smála plná truhla zlaťáků. Jeden z permoníků opakoval : „Jak jsme již řekli, dejte nám ty voňavé buřty a dostanete truhlu“. Naši tuláci nezaváhali ani na okamžik. V dobré pohodě za dobře odvedený obchod usínali. Zdálo se ji mi o tom, co s tolika penězi budou dělat. Naši tuláci neměli ani tušení, že jim permoníci dali danajský dar, za který zaplatí svými životy místo lupičů. Sotva ráno slunce se vyhouplo nad obzor, vyskočili Franta s Vaškem z pod dek a utíkali se k řece umýt. A než se dali do zbytků jídla, co jim ještě zůstalo od večeře, začali si zlaťáky rozdělovat. Každý si svůj podíl dal do své torny a spěchali na dobrou snídani do Stříbra.

Cestou každému vyprávěli, co se jim přihodilo, jak je permoníci obdarovali zlaťáky. Tak dlouho se darem chlubili, až se to doneslo k uším četníků.Četníci milé tuláky zatkli. Vůbec jim nevěřili, že dostali zlaťáky od permoníků. Předvedli je před soudce a ten je oba dva pro loupež a vraždu nočního hlídače ihned odsoudil k smrti oběšením. Marně se Franta a Vašek před soudem hájili, že žádnou loupež  ani vraždu nespáchali. Nikdo jim neuvěřil. Až čtrnáct dnů po jejich smrti se k těmto zločinům přiznali praví lupiči, kteří byli mezi tím chyceni při jiné loupeži.

               Mlátek a želízko ( Schlegel und Eisen )

Znak, pro který, málo které povolání musí snášeti tolik libovůle, jako úctihodný znak hornický, libovůle jak v označení, tak i ve tvaru. Ba může se beze všeho přehánění říci, že správné označení a zobrazení je vzácnější, než všelijaké nesprávné. Nejčastějším bývá označení prostě ,,Kladívka“ neb „Hammer und Schlägel“. Najde-li se přece správné, bývá aspoň chybně psáno „Schlägel“. V listě „Zeitschrift für das Berg-, Hütten- und salinenwesen für den Preassischen Staat „ Jahrg. 1.“ poznamenáno je následující : „Často nacházíme ,,mlátek a želízko“ nesprávně zobrazeny, proto připojujeme dřevoryt kresby, nyní již přesně stanovené a upozorňujeme na to, jak oba mají ležeti : Totiž aby nejprve uchopil se mlátek a to pravou rukou, topůrko jeho musí tudíž ležeti přes násadu želízka ,potom upozorňujeme na to, že nemá topůrko z mlátku vyčnívati, kdežto násada ze želízka poněkud vyčnívá. Mlátek je podle oblouku mírně zakřiven i musí líc jeho ležeti radiálně, kdežto želízko tvoří přímá čtyřhranná pyramida.  „Mlátek a želízko – Schlegel ung Eisen „ je tedy správné pojmenování.“

Proti tomu hřeší se bohužel i v hornických a odborných listech. Nejvýstřednějších  však zkomolenin dochází hornický znak v tiskopisech pojednávajících o hornických a hutnických výrobcích. Ba viděli jsme dokonce v „moderním „ slohu vytvořený znak více zkrouceným hnátům jezevčíka podobný, než řádným  a pádným nástrojům havíře.

                           Tajemství jedné šachty

Od Červené lávky chodívalo se kdysi úzce vyšlapanou cestičkou mezi skalami nad štolou Prokop vyhýbaje se různým poddolovaným místům až k jámě Göppelschacht. Cesta vedla po pravé straně do strmého svahu kopce Ronšperka. Tehdy byl kopec holý, bez lesů a mýtin. Před jámou Göppelschacht byla ještě jáma na ležatém odžilku. Dnes bychom my dříve narození již toto místo nepoznali. Je plně zarostlé vysokými smrky, břízami, borovicemi, mechem a malinami. Snad jen pozůstatky bývalých hald hovoří o tom, že se  zde dolovalo. Dneska už ani samotnou jámu nenajdete, byla již zasypána. Zachovala se pověst, že snad někdo do jámy spadl, a od té doby se lidé místu obloukem vyhýbali. Do jámy se dalo dostat jen po provaze, ale kdo by tam byl dříve lezl.

Snad možná jen ten, kdo by si zde chtěl něco uschovati, nemohl najít lepšího úkrytu. Byl jeden místní žebrák známý po celém širokém okolí jako „Voják“.

Jednou se zde objevil, zalíbilo se mu tady a zůstal. Měl nějaké zranění, lehce kulhal. Občas se ho lidé vyptávali, kde k zranění přišel, a on vždy otočil řeč na jiné téma a zranění zamluvil. Chodil ve vojenském kabátě s brigadýrkou, tornou přes rameno a opíral se o hůl. Přesto, že byl žebrákem, za určitý čas si přišel na malé jmění. A protože měl strach, aby mu lidé stříbrňáky neukradli, hledal si dobrý úkryt pro svůj poklad, až přišel na výše zmíněnou jámu. Věděl, že do těchto míst z místních nikdo nezabloudí. Asi metr pod ohlubní jámy byla prostora dostatečně velká, aby i v době nepříznivého počasí se zde mohl schovati. Jeho poklad se utěšeně rozrůstal. Nevěděl, co si má s tolika penězi počíti, byl zvyklý žít svým potulným životem a jiný si nedovedl představit. Stalo se ale, co čert nechtěl.

Bylo to jednou již zjara, sníh pomalu roztával, začínalo příjemně svítit sluníčko, když milý „Voják“ šel si zase uložit nějaké ty stříbrňáky, co našetřil. Slezl do svého úkrytu, uložil stříbrňáky, potěšil se jejich množstvím a chystal se úkryt v šachtě opustit. Jak už byl automaticky zvyklý vylézat z úkrytu,  během zimy se některé povaly uvolnily a spadly do jámy, nezachytil se výdřevy, kde měl, a máchnul rukou do vzduchoprázdna. V ten moment se tělo převážilo a milý  „Voják“ se propadl jamou do vodní tůně šachty. Pád do hloubky asi padesáti metrů se bohužel nedá přežít.

Od té doby již nikdo milého tuláka neviděl, všichni si mysleli, že se mu zalíbilo někde jinde a odešel. Nikdo nevěděl, jaké nashromáždil jmění stříbrňáků a zlaťáků. Kde je pokladu asi dneska konec. Jáma je dnes celá zasypána, ale poklad je tam určitě dodnes. Spí si svůj sen o tom, že zase jednou přijde velká sláva stříbrského hornictví, že zase se otevřou nové doly a štoly, ba i některé ty staré nebo velmi staré a bude se znovu těžit olověná a zinková ruda. Možná jednou dojde i naši šachtu na ležatém odžilku

                                    Jez

Jednoho letního dne, kdy slunce pálilo a vzduch se nízko nad zemí tetelil horkem, šel student Jaromír  ze Stříbra k řece Mži, aby se osvěžil ve studené vodě řeky. Došel až k jezu, u kterého se scházívala omladina z celého města. „To je dost, že jdeš!“ zavolal mu vstříc jeho spolužák Jiří. „Musel jsem ještě s rodiči na pole,“ odpověděl Jaromír a cestou si již sundával kalhoty, aby se mohl rychle ponořit do příjemně chladivé vody. Oba studenti se vmísili do skupiny dovádějící mládeže. Dívky a kluci společně dováděli celé odpoledne. Byli tak zabráni do her, že nikdo z nich si nevšiml, jak slunce se pomalu kloní k západu. Pomalu se připravovali k odchodu domů. Jenže Jaromírovi se domů ještě nechtělo.  Během odpoledne se skamarádil  se slečnou Kateřinou, která se  mu jevila ve svých 16 letech jako nejkrásnější dívka na světě. Oba se spolu domluvili, že zůstanou ještě na louce u jezu. „Jsi nejkrásnější dívka, jakou jsem  kdy potkal,“ řekl Jaromír Kateřině a viděl, jak  jí červenají tváře. Dívka ležela v trávě v těsné blízkosti vedle něho. Oči jí zářily první láskou a pootevřená ústa sváděla k polibku. Jaromír se sklonil a přitiskl svá ústa na její rty.  Byl to jeho první polibek od dívky. Byl to horký polibek, který se nesmazatelně vryje do paměti. Kdykoliv si později na něj vzpomněl,  cítil pálení na svých rtech. Při vzájemných něžnostech čas utíkal, že si nevšimli ani , že již skoro padla tma. V momentě, když to zjistili, měli najednou hodně naspěch. „Zkrátíme si cestu přes jez,“ řekl Jaromír. Vzal dívku za ruku a společně vkročili na jez. Voda, která se valila přes jez, tvořila pod ním docela slušný vroucí kotel. Když byli skoro uprostřed jezu, dívka náhle uklouzla, upadla a spadla z jezu do burácející vody. Naposledy ji zahlédl, jak zmizela v hučící vodě pod jezem.

Vyděšený hoch běžel do města pro pomoc. Na břehu se sešlo několik mužů s háky, ale nikdo ve tmě do vody nechtěl vlézt. I druhý den několik mužů prohledávalo okolní břehy, ale po dívce jako by se slehla zem. Nikdo tělo dívky již nikdy nenašel. Voda ji odnesla někam do tišiny a po čase ji zanesla bahnem. Dodnes tam někde leží v posmrtném míru její kosti.

 Jenže její duch nenalezl po smrti klid. Mnohý poutník za letní noci, když šel ze Stříbra kolem řeky do Vranova, uviděl sedět na jezu bílou postavu dívky plačící nad svým nešťastným osudem.  Jejího ducha může vysvobodit jiná dívka, která si v noci přisedne na jezu k ní a vyslechne si vyprávění příběhu o jejím osudu.

                                     Zával

Horník Václav byl jako jiní horníci. Oproti jiným měl tu vlastnost, že mohl rozmlouvat s permoníky.  To tedy pyšně tvrdil  on. Nikdy je neviděl, ale pořád slyšíval jejich hlasy. Všichni horníci se mu proto posmívali. Samozřejmě , že mu nevěřili. Terčem jejich posměchu byl, když se s permoníky dělíval o svačinu. Každé ráno nechával horník Václav polovinu své svačiny na kamenném výstupku za portálem štoly. Když se odpoledne vracel ze šichty, byla svačina vždycky pryč. „Vykrmuješ tu štajgra,“vysmívali se mu ostatní kamarádi. Václav ale nedbal. Věděl proč. Permoníci mu vždy řekli, kde má kopat, aby vytěžil co nejvíce rudy, anebo  kdy mu hrozí nějaké nebezpečí. Zkrátka žil s permoníky ve shodě a za trochu toho jídla rád přijímal jejich rady a byl vděčný za varování před neštěstím. I když si jej kamarádi často dobírali a nevěřili mu , že má tu schopnost povídat si s permoníky, vždycky byli rádi, když je včas varoval před nebezpečím.

Jednoho deštivého rána, když horníci nastoupili na šichtu, byl Václav celý nesvůj. Ze stropu štoly tekla voda víc než jindy a hlavně mu dělalo starost, že se s ním nepřišli pozdravit permoníci tak , jak tomu bývalo jindy.Váhavě se pustil do práce. Ještě se ani pořádně nestačil rozkoukat, když uslyšel hlas: „Rychle všeho nechte a opusťte  co nejrychleji štolu, déšť uvolnil horninu a ta co nevidět štolu zavalí!“ Václav poznal známý hlas permoníka. „Chlapi ,rychle ven, za chvíli se štola zavalí !“ volal Václav ze všech sil na své kamarády. Rychle sebral všechny svoje věci a utíkal pryč ze štoly. Většina jeho kamarádů utíkala za ním. Jen Vojta se smál, že se nechají od Václava zblbnout těmi jeho povídačkami o permonících a že přijdou o část dnešního výdělku. K ostatním se nepřidal, zůstal a pracoval dál.

Sotva horníci vyběhli ze štoly ven, ozval se z podzemí silný rachot a tuny kamení štolu téměř celou zasypaly. Ve štole zůstal jediný horník, a to ten, co nevěřil , horník Vojta. Když jej kamarádi za několik týdnů vyhrabali, uviděli v jeho ruce malý rozsvícený kahan, který mu dali permoníci, aby jeho duch si mohl posvítit na cestu do věčnosti a nemusel bloudit tmavými chodbami podzemí na věky.

                          Stříbrský  purkmistr

Jednou, už je to taky docela dávno, jedné tmavé noci, hořela na dvoře plzeňské radnice jediná pochodeň. Městský rychtář přivedl purkmistrovi koně, aby mohl se svým panošem vyrazit na cestu k domovu. Proč se purkmistr rozhodl vyrazit v nočních hodinách, nikdo nevěděl. Panoš jel napřed, aby perkmistra chránil před možným nebezpečím. Po dosti dlouhé jízdě zjistili, že zabloudili a dostali se až k řece Mži. Noc byla temná, bez jediné hvězdičky, a tak na cestu nebylo moc vidět. Pokračovali velmi pomalu proti proudu řeky, až se dostali k přívozu. Trvalo dlouho, než se převozník ukázal.Když se objevil, tak za žádnou cenu nechtěl pocestné přepravit přes řeku. Purkmistr se ho zeptal na příčinu jeho neobvyklého chování. Převozník jim začal vyprávět, co se mu s příchodem tmy stalo.

Zastavil se zde muž zahalený do černého kabátu a požádal o převezení na druhou stranu. V půlce cesty mu najednou tajemný muž říká: „ Dej sem bidlo, pluješ pomalu !“ Dá se říci, že co by dup byli u druhého břehu. Zde tajemný muž hodil převozníkovi zlatý peníz a řekl mu , že to určitě bude dost. Když zvedl zlaťák, který nestačil v letu zachytit, rychle uhnul, protože zlaťák byl horký jako by ho z pece před chvílí někdo vyndal. ,,Proto již dnes nechci převážet, mám divný nepříjemný pocit,“ řekl převozník purkmistrovi. Purkmistr se jeho příhodě srdečně zasmál a řekl mu, že si vymýšlí. Spolu s panošem se nalodili. Převozník je převezl na druhý břeh. Když vystoupili, tak se ho ještě zeptali, kudy přímo pojedou na Stříbro. Převozník se sice divil, proč pánové jedou zrovna tudy na Stříbro, ale myslel si své. Ukázal jim směr a odplul zase na druhou stranu řeky. Oba jezdci jeli krokem, protože v této oblasti neznali žádných cest a museli v lese dávat pozor, aby si koně nepolámali kopyta. V jednu chvíli spatřili zvláštní útvar. Z pravé strany jejich cesty vycházela zvláštní záře. Na skalách nad řekou se vypínal nádherný hrad, který byl celý osvětlený loučemi. Purkmistr se rozhodl, že se k hradu pojedou podívat. Už byli skoro u hradu, když jim zastoupí cestu malý člověk s loučí v ruce. Purkmistr i panoš se velmi ulekli, protože zde nikoho neočekávali. Malý človíček je pozval do svého hradu k odpočinku. Panoš purkmistra zrazoval, že mají před sebou ještě velký kus cesty, ale nic naplat, purkmistr řekl se smíchem :“ I kdyby to i sám ďábel byl, na dobré víno se vždy nechám pozvat.“

Na nádvoří seskočili s koní, purkmistr poručil panošovi zde počkat a vydal se sám  s mužíčkem do hradu. Ten jej vedl kamennými schody k hradní bráně a dále po točitém schodišti až do hlavního sálu hradu. Zde u kruhového stolu sedělo dvanáct černě oděných mužů. Purkmistr  všechny přítomné srdečně pozdravil. Všichni muži mu na pozdrav mlčky pokynuli. Protože byl purkmistr z cesty dosti unaven, bez zeptání uchopil jeden ze džbánů na stole stojící a hltavě jej vyprázdnil. Víno mu velice zachutnalo a beze slova si k ostatním mužům ke stolu přisedl. Muži ale vůbec nemluvili. Purkmistrovi to začalo být sice divné, ale vyprázdnil ihned ještě jeden džbán vína. Už cítil, že nohy začínají umdlévat, rozhodl se trochu se po hradu projít. V jedné z chodeb potkal mužíčka, který ho do hradu pozval. Přímo se ho zeptal: „ Dobrý muži, proč tví společníci nemluví, jsou snad němí ?“ Mužíček v ten moment zaskřehotal:,, Ó běda purkmistře, mysleli jsme , že nás vysvobodíš, ale díky tobě budeme muset čekat dalších sto let, až nás možná někdo vysvobodí ze zakletí.“ V ten moment se celý hrad propadl do tmy. Všude kolem byla temná noc, jen vítr  se proháněl ve větvích stromů. Po velmi dlouhém bloudění našel purkmistr s panošem cestu z lesa ven. Byli někde u Butova. Do Stříbra je sice ještě čekala dlouhá cesta přes les, ale věděli již, kde se nacházejí.

Během následujících dní poslal purkmistr do míst, kde se večer zdržovali s panošem na hradu, dva horníky. Těm se během krátkého pobytu v tajemných místech zdálo, jakoby kousek dál ze země vystupovala stříbrná záře. Místo prohledali, za dva dny se vrátili a hlásili purkmistrovi, že sice nenalezli žádný tajemný hrad , ale našli stříbrné žíly. Od té doby se purkmistr této oblasti vyhýbal obloukem a když nocoval v Plzni, již nikdy nevyjížděl z města na noc, ale přečkal až do ranních hodin a za denního světla se vydával ke svému domovu.

Těch dvanáct mužů,to byli zakletí rytíři, kteří se v těchto místech zjeví vždy po stu letech na svém původním sídle a čekají na pocestné, kteří navštíví tento kraj a vydrží s nimi potichu sedět až do rána.

                          Permoníci  umazaní

Z okolí města Stříbra je řada pověstí o permonících, kteří pracují ve všech kopcích v okolí, kde se dobývalo olovo a stříbro. Pověsti jsou hlavně spojeny s centrálním revírem pod kopcem Ronšperk. Permoníci zde hlídají stříbrné žíly, které chtějí horníci ze země vykutat. Tyto pověsti vznikly v době, kdy se v celých Čechách se hledalo hlavně zlato a stříbro, to je časové údobí 11. až 14. století. Stávalo se, že horníkům permoníci ukazovali, kde mají kutat, aby našli bohaté žíly na stříbro.Ale občas si z nich udělali legraci a horníci dlouhé týdny nemohli najít žádné žíly, a tak bychom mohli o škodolibosti těchto skřítků vyprávět až do nekonečna.

Lidem, kteří se živili hlavně zemědělstvím, bylo kutání a hledání stříbra ve skalách nepochopitelné a tito lidé občas zaměňovali práci prospektorů s prací permoníků. Tak také vznikla tato pověst.

Byla v chalupě pod stříbrskými hradbami jedna chudá vdova a často si chodívala do lesa pro dříví na podpal. Jednoho dne ji při sběru dříví vyrušil permoník, který jí požádal, jestli by jemu a jeho kamarádům vyčistila  šaty od špíny ve štolách. Prý se jí za to dobře odmění. Žena  nejdříve nedůvěřovala, říkali se o permonících různé zkazky, ale nakonec přece jen svolila. Vzala kupu šatů a odešla k řece Mži všechno vyprat. Čisté oblečení rozvěsila po větvích stromů, aby je sluníčko a vítr usušily. K večeru šaty z větví sundala a vrátila se na mýtinu, kde permoníky opustila. Ti na ni již netrpělivě čekali. Svoji nůši našla plnou smrkových šišek. Permoníci jí poděkovali a řekli jí, že ráno bude odměněna.

Vdova vzala  nůši na záda a šla k domovu. Protože nůše byla dosti těžká, v půli cesty odsypala polovinu do příkopu. Když došla domů ,postavila nůši do kouta a místo aby si trochu odpočinula, hned se vrhla do další práce. Když přišla tma, již unavena si sedla na lavici a začala pomalu podřimovat. V lehkém spánku zaslechla cinknutí něčeho o podlahu. Zapálila svíčku a prohlédla si podlahu sednice.Když došla k nůši, nechtěla věřit svým očím. Všechny smrkové šišky se proměnily ve stříbrňáky. V tom si uvědomila, že polovinu šišek odsypala do příkopu a hned se potmě vydala hledat zbytek svého bohatství. Ovšem ať hledala jak hledala, v příkopu nikde nic nenašla. Tak milá vdova přišla o polovinu svého bohatství. Přesto i stříbrňáky, které jí zůstaly v nůši,  jí zajistily klidné stáří a nemusela se protloukat v bídě.

                                           O zjevení

Byl jednou již podzimní zamlžený večer,  takový,jaké bývají často v oblasti řek a stříbrský perkmistr se vracel vyčerpán po několikadenním pracovním vytížení z kutišť, která stříbrskému Hornímu úřadu přináležela a nacházela se až na opačném konci kraje v oblasti Klatovska. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v dohledné době strhne pěkná bouře. Jeho kůň pomalu doklopýtal až k městským branám. Protože bylo po uzavírací hodině, ještě mu předlouhou chvíli trvalo, než se strážní uráčili z hradeb sejít a otevřít mu bránu do města. Urychleně se odebral ke svému domu na náměstí, kde ho již určitě očekával chutný pokrm. Sotva za sebou zavřel vrata od domu, strhl se venku velký vítr a hned za ním se hnala údolím řeky Mže bouře. Tak si v duchu pomyslil, že měl z pekla štěstí. Ten nečas kdyby ho potkal venku, nepěkně by se mu vedlo. Když vstoupil do prostorné místnosti, uvítala ho vzápětí jeho žena. Políbil ji na tvář a  zeptal se, je-li pro jeho hladový žaludek něco k snědku. Žena ihned připravila pozdní večeři, přinesla k ní ještě pintu vína a popřála svému muži dobrou chuť. Věděla, že je nyní velmi unaven a až se vyspí, bude jí vyprávět, jak pochodil při kontrole dolů na Klatovsku.

Při jídle pravil ke své ženě :,,Myslím, že venku bude dneska boží dopuštění“. A vskutku. Ohromný vichr rval šindele ze střech, lámal stromy. Po večeři si perkmistr pohladil spokojeně bříško. Posadil se na lavici pod okno a zahleděl se  s úžasem ven. Venku tekly nekonečné proudy vody, které ještě vítr zaháněl k domům. Křikl na ženu :,,Podívej se dolů ke vratům a do sklepa, jak to tam vypadá“. Dlouhou jízdou a dobrou večeří se tak unavil, že za chvilku tvrdě usnul na lavici. Žena  se vrátila a viděla muže spát na lavici, podložila mu pod hlavu a přikryla ho dekou, aby mu zrána nebyla zima. I když spal na tvrdé dubové lavici spalo se mu dobře a když se konečně probral, bylo všude kolem ticho. Rychle vyskočil a podíval se z okna, co bouře způsobila.

Některé domy na náměstí byly vyplavené vodou, která se přes náměstí přehnala a Plzeňskou ulicí odtekla z města ven, některé domy byly beze střech, dokonce dva domy byly částečně pobořeny, podíval se, co radnice.Snad nečas přestála.   Na první pohled se zdálo, že ano. V řece Mži se  valilo velké množství vody a celá krajina kolem vydechovala šedivými párami. Když se podíval na kostel Máří Magdaleny, spatřil nezvyklé světle modré světlo, které se stále přibližovalo. Vzrušením hleděl na protější stranu náměstí. Směrem od revíru na žíle Bohaté Požehnání se  k městu hnalo stádo oveček a za nimi pomalu kráčel muž se zářící berlou a pod nohy se mu pletl nějaký pes  -nebo to snad byl čert ? Byl uvázaný na pevném řetězu. Muž mu připomínal svatého Prokopa, patrona stříbrských horníků. Nad kostelem se zjevení zastavilo a muž usedl, vyňal z hábitu flétnu a začal na ni hrát krásné melodie. Perkmistr  si promnul oči. Bdí, či spí? Zakrátko zjevení jak se objevilo, tak rychle  zmizelo. V duchu začal přemýšlet, co to  znamená, a pokud to byl opravdu svatý Prokop, proč se zrovna objevil ve Stříbře a zrovna po té hrozné včerejší bouři.

Hned po obědě provedl prohlídku místních dolů. Bouře žádné vážné škody nenapáchala, jen některé šachty byly zaplaveny a budou se muset začít hned čerpat. Neobyčejné zjevení se nad kostelem objevovalo při každé větší bouřce, která se nad Stříbrem přehnala. Mnoho lidí se již dopředu těšilo na krásné melodie,které přízrak vyluzoval na svoji flétnu.

Přešly roky a tajemný muž se psem se již ve Stříbře neukázal.Po letech se na neobyčejné zjevení pomalu zapomínalo, až se zapomnělo docela.

           O obrovském  pokladu na Ronšperku

Skoro každý kopec nebo hora v okolí města Stříbra by měla mít svůj poklad. A to za prvé díky štolám a šachtám v okolí, které prý hlídají permoníci, a za druhé možná díky loupeživým bandám, kteří si hledají úkryty pro své nashromážděné poklady vždy někde, kde by je nikdo jiný nehledal. Tyto skrýše střeží sám Ďábel a k jejich otevření a vyzvednutí je nutná kouzelná zaklínací formulka anebo vysloveně nevinná lidská duše, kterou sem do těchto  ponurých míst cosi zavane.

Za denního světla se poklady nehledají ani nevyzvedávají. Hledají se vždy jen okolo půlnoci a ještě když na Vás kouká měsíček. Vzpomněl jsem si, že jedna výjimka existuje, a to na jaře, na Květnou neděli.

Jedním z kopců, kde léta odpočívá obrovský stříbrný poklad , je vrch Ronšperk. Vrch Ronšperk se nalézá proti městu Stříbru, na jeho jižní straně za řekou Mží. Celý kraj si povídal o tom, že je zde ukrytý obrovský poklad, ale nikdo ho nikdy nenašel. Ani horníci, kteří vrch prokutávají skrz na skrz a hledají stříbrné žíly. Nedaleko Stříbra na hradu Gutštejn žili dva bratři ,synové již zemřelého majitele hradu. Hrad Gutštejn byl již delší dobu v dezolátním stavu a pokud se s ním rychle něco neudělá, hrozí, že spadne milým bratrů brzy na hlavu. Bratři si jednoho dne usmysleli, že jak mohou zbohatnout jen tehdy, když najdou nějaký poklad. A tak se dozvěděli z vyprávění i  o obrovském pokladu ukrytém v hoře Ronšperku  u Stříbra.

Aby neponechali nic náhodě, začali se vzdělávat v kouzelnickém řemesle. Přestože byli synové rytíře, oni se bohužel moc po otci nevyvedli. Počkali si právě na Květnou neděli a vypravili se do Stříbra. Vystupovali od řeky Mže směrem k vrcholu kopce Ronšperka. Čím se blížili více k vrcholu ,nemohli si vzpomenout na žádné kouzelnické povídání. Na vrchu Ronšperka je velká skála,která se sklání severním směrem k bývalé vesnici Doubravě. Sotva došli ke skále úplně udýcháni, z ničeho nic jim před očima stála velká železná truhlice. Když se starší z bratrů dotkl truhlice, zahřmělo, obloha zčernala, že nebylo vidět na krok a jen blesky ozařovaly místo, kde se nacházeli. Bratři  dostali strach. Otočili se a začali pelášit z kopce cestou dolů k řece. Jak utíkali, bouře se pomalu uklidňovala. Když doběhli až k břehu řeky Mže, bylo již všude ticho, jen vánek rozháněl zbytky tmavých mraků nad Ronšperkem.

 Poklad, který se na temeni kopce objevil, zase skončil v hlubinách země. Milí bratři chudí jako předtím se vraceli na koních pomalu  domů. Všechny kouzelnické knihy spálili a pustili se mírným tempem do oprav hradu.

Po čase si usmysleli, že by se mohli také oženit. Bohaté nevěsty se  ale nehrnuly, vždyť na Gutštejně také žádné bohatství nebylo.

A tak bratři zjistili, že je důležité míti hodnou, pracovitou, pohlednou a spolehlivou manželku, zdravé a početné potomstvo a to může být také obrovský poklad na zemi.

Poklad na Ronšperku zase čeká na nějaké naprosto poctivé a bezúhonné lidi, kteří by jej jednou mohli získat.

                                          Císař na návštěvě

Konec 18. století a začátek 19. století je velmi zajímavá doba. Pro město Stříbro a okolí má rovněž velký význam, začíná  se rýsovat největší rozkvět místních dolů. Paradoxem velkého rozmachu místních dolů není vzestup ekonomiky, ale nástup císaře Napoleona k moci ve Francii. Začíná doba velkých válečných střetnutí a dobývání cizích území. Hroutí se římské císařství. To nutí mimo jiné  císaře Františka I. k otevírání dolů  zejména na olověnou rudu. V roce 1812 přijíždí na návštěvu se svojí manželkou Marií Luisou do Stříbra. K ochraně císaře je povolán z Plzně 35. pluk husarů. Císař přijíždí do města kolem druhé hodiny odpoledne. Je přivítán na stříbrském náměstí před radnicí purkmistrem a ostatními konšely. Po vzájemných projevech je císař po dlouhé cestě ubytován v konventu. Odtud má krásný výhled na řeku Mži a protější vrch Ronšperk. Ve večerních hodinách je pro císaře uspořádán mohutný ohňostroj z vrchu Ronšperka. Císař sleduje spolu s manželkou veškeré dění z oken konventu. Ráno, po vydatné snídani, císař projevil přání podívat se do místních dolů. Úředníci horního úřadu urychleně přemýšlejí,kterou  štolu  by císaři  mohli ukázat. Perkmistr přichází císaři oznámit, že je možnost se podívat do dědičné štoly Prokop. Císař si nechává vysvětlit, jak by návštěva vypadala. Souhlasí. Při průjezdu kolem štol a šachet najednou císař změní svůj původní úmysl a rozhoduje se , že by rád viděl šachtu. V ten moment zrovna na koních projížděli kolem dolu Reichen Sagen Gottes. Všichni z doprovodu mu jeho úmysl vymlouvali, ale nepochodili. Císař si prosadil svou. Když zastavovala kavalkáda jezdců u dolu, všichni horníci, povozníci, kováři, tesaři byli zaskočeni početností průvodu, který císaře provázel a ještě více byli překvapeni přáním císaře sfárat do šachty. Ihned zavolali dozorce a štajgra. Císař byl narychlo uvítán hornickým způsobem, protože nikdo nečekal, že císař bude chtít do šachty a ne podle původního programu do štoly Prokop. Šachta bylo hluboká cca 70 m. Štajgr přemýšlel, jak by císaře nejsnáze do šachty dostali. Nemohl na nic kloudného přijít, až jeden malý hornický pomocník přišel s myšlenkou spustit císaře do jámy na laně, které bude uvázané na koňském sedle. Vše ihned připravili a císař byl připraven ke spuštění. Mezi tím již horní úředníci a dozorce se štajgrem lezným oddělením sfárali do dolu, aby na císaře čekali na spodním patře. Císaře horníci oblékli do kytle a přes boky mu připjali flek. Císař byl pomalu spouštěn do dolu s rozžatým kahancem na palci. Když byl spuštěn až na poslední patro, již zde na něj čekali perkmistr, horní  úředníci, štajgr, dozorce a jiní. Byl proveden po patře dolu, byl se podíval za horníky na dobývkách, bylo mu vysvětleno, jak se dobývá olověná ruda a další podrobnosti, které ho kolem práce horníků zajímaly. Na jedné dobývce zrovna horníci otevřeli dutinu, která vypadala jako zrcadlový sál. Císař úplně oněměl úžasem. Bylo mu vysvětleno , že to je všechno práce matky přírody, že všechny procesy, které toto nádherné dílo dovedly stvořit,  proběhly před miliony lety. Obdivoval práci horníků, kteří ve tmě a chladu dobývají pro jeho vojsko tolik potřebnou olověnou rudu. Mezi tím se na všech štolách a dolech rozneslo, že se císař zastavil na dole Reichen Sagen Gottes a ne na štole Prokop. V dole se císař zdržel asi dvě hodiny. Na světlo boží byl zase vytažen lanem na koňském sedle. Když vyfáral,  byl pozdravován ohromným  špalírem horníků, kteří mu vyvolávali slávu.

Císař všem horníkům poděkoval za práci, kterou odvádějí. Vzpomněl si na nápad malého hornického pomocníka, který přišel na myšlenku spustit ho na laně se sedlem do dolu. Když milého kluka sehnali, přivedli ho před císaře, který mu poděkoval a odměnil ho deseti zlatými. Chlapec nevěřil vlastním očím, že stojí před císařem a že dostal za nic deset zlatých. Poté vystoupilo několik horníků, kteří nesli bedny. Postavili je před císařem, perkmistr je otevřel a císař uviděl poprvé v životě minerály ze zdejších dolů. Císaři byly předány ojedinělé vzorky místních křemenů, galenitů, barytu, kalcitu, sfaleritu, cerusitu a jiných vytěžených z místních dolů. Císař byl velmi potěšen. Poté zase celá kavalérie jezdců nasedla a vrátila se do města. V odpoledních hodinách po rozloučení s purkmistrem města, perkmistrem na místních dolech  a ostatními konšely odcestoval císař s manželkou do Prahy. Tak skončila první i poslední cesta císaře Františka I. do královského  hornického města Stříbra.

                                                Lakomá lazebnice

Žila jednou ve Stříbře v místech, kde se říká na Příkopech, bohatá lazebnice.

I řemeslo lazebnic mívalo zlaté dno, ale kdo čím více má …

Bylo to jednou na Květnou neděli, kdy se poklady země otevírají poctivým lidem. Její muž již nějakou dobu postonával, ne a ne se vystonat.  I vypravila se vyzbrojena motykou, lopatou, kahanem a svěcenou vodou do jedné z místních štol. Práce jí šla pěkně od ruky, už se těšila, že najde v podzemních chodbách nějaký ten poklad ,anebo alespoň stříbrnou žílu. Když tu se z ničeho nic objeví malý a škaredý permoník a ptá se jí, zda chce zvědět nějakou novinku. „To tak ještě,“ myslela si lazebnice. Věděla z vyprávění, že během práce nesmí promluvit. Nedbala, ani v okamžiku, kdy jí permoník sděloval, že jejímu muži se velmi přitížilo a asi umře. Pracovala dál. Mezi tím permoník zmizel. Kde se vzal,  tu se vzal,  byl tu zase jiný permoník a povídá jí, zda že ví , jak dlouho půjde ještě do Stříbra. Působil tak komicky, že se lazebnice zapomněla a uštěpačně řekla: „ No, tak za půl hodiny .“ V ten moment to v hoře zarachotilo a veškerá hornina, kterou lazebnice vykopala, byla zase na svém místě. Lazebnice viděla, že asi žádných pokladů se dneska nedočká, vzteky praštila nářadím do chodby a vracela se s večerním šerem domů.

Když přišla domů, hned věděla ,kolik uhodilo. Muže našla již mrtvého. Teď si uvědomila, že permoník jí říkal pravdu. Kdyby ihned odešla, její muž by žil. Zítra  se bude muset postarat muži o pohřeb a zbude na všechno úplně sama. Jak bude všechno sama stíhat,to si nedovedla představit.

                            Permoníci

Kdo jsou vlastně permoníci?Málo kdo je viděl, málokdo může říci, jak vůbec vypadají. Podle hornických zkazek to jsou duchové skal. Obecně to jsou mýtické bytosti žijící hlavně v rudných dolech.  Jsou to malí mužíčkové, které není skoro vidět. Mrňaví s velkou hlavou, svítícíma očima, širokými rameny a krátkýma  nohama.  Oblékají se podobně jako horníci těžící rudy v dávných dobách. Na hlavě mají špičatou barevnou čepici, na těle hornickou halenu se širokým pelerínovým límcem, přes boky mají flek, většinou mají dlouhé vousy. V jedné ruce na palci drží rozžatý kahan naplněný kouzelným olejem, který nikdy nevyhoří  a ve druhé mají většinou želízko, které otevírá skály, když na ně zaťukají.

Permoníkům se říkalo různě, v českých zlatých a stříbrných dolech často pracovali Němci, kteří přicházeli za prací a bylo do slovníku horníků přebíráno hodně německých slov např. berggeist.

Zjevovali se horníkům, věštili blížící se katastrofu nebo objev nové bohaté žíly. Proto máme celkem dokonalý popis jejich vzhledu a chování.

V první řadě jste je vždy museli pozdravit hornickým „Zdař Bůh“, jinak bylo zle. Nebylo záhodno permoníka, který si postavil hlavu a nechtěl ve štole uhnout z cesty, obcházet, jedinou možností, jak se dostat dál, bylo prolézt  permoníkovi pod nohama. Vzhledem k jejich výšce to nebylo rozhodně jednoduché. I oblečení permoníků podléhalo módě. V prvopočátcích nosili kytli, později kytli s úřednickými distinkcemi, v 19. století se již převlékali do praktičtějších úborů. Někdy se neobjevovali horníkům celí, ale jen vystrčili z nějaké díry hlavu. Jindy je bylo slyšet pracovat, to se považovalo za zvlášť dobré znamení. Samozřejmě existovali hodní permoníci, ale i ti druzí -zlí permoníci. Ti horníkům škodili, jak jen mohli. Dá se říci, že se permoníci objevovali ve všech dolech českého království, až na jednu výjimku, a to byla oblast Jáchymovských dolů.Jinak se permoníci vyskytují v mnoha oblastech světa.

Jsou-li dobří nebo zlí,  to musí posoudit každý horník sám. Řekl bych, že jsou především spravedliví !

Charakter a kvalita použitých materiálů jsou dány dobou jejich vzniku.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její části nesmí být rozmnožovány tiskem, fotokopiemi, počítačovými datovými soubory ani jiným způsobem bez předchozího písemného svolení vydavatele a autorů.