Události, které ovlivnily během osmi století těžbu olověných rud ve stříbrském rudním revíru
Prvními osadníky našeho kraje byli lidé doby bronzové. Okolí bylo vhodné pro zemědělství a pastevectví. Lidé vyráběli z bronzu krásné ozdoby, šperky a zbraně. Pravděpodobně to byli příslušníci keltických Gallů.
Poté přišli Keltové a po nich v první polovině 1. tisíciletí Slované. Stěhovali se sem ze středních Čech a rovněž od Šumavy a z Chebska. Stříbrsko se stalo důležitou spojkou mezi Bavorskem a Plzní, později Prahou. V této době bylo okolí osídleno velmi skromně. V této době spravoval Kníže své rozsáhlé území pomocí institucí a to klášterů. Jedním z nejstarších je kladrubský klášter založený v roce 1108 knížetem Svatoplukem.
Vrcholným obdobím bylo pro město udělení statutu královského horního města v roce 1240.
Oproti jiným městům má Stříbro dosti dobrý stav stříbrských archiválií, není ovlivněno tím, že by město zaujímalo nějak vynikající postavení, které se odrazilo i ve vedení jeho kanceláře, ale svou úlohu zde sehrál řetěz šťastných náhod v pozdějších osudech městského archívu. Stříbro samo se od svých počátků někdy ve 13. století vyvíjelo jako zcela průměrné, spíše menší královské město (mělo zhruba 250 domů), můžeme je v 16. století (1520) podle velikosti a významu zařadit asi mezi druhou a třetí třetinu českých královských měst.
V tehdejším Plzeňském kraji stálo na čtvrtém místě. Před ním byla Plzeň, Klatovy a poměrně těsně Domažlice.
Jisté oslabení a vyčerpání přinesly drobné půtky s okolní šlechtou na konci 15. století a zvláště pak požáry v letech 1479, 1498 a 1528, avšak město mělo dostatek hospodářských předpokladů, aby se mohlo z utržených ran rychle zotavit.
Privilegium krále Václava IV., které bylo městu uděleno roku 1382 a určovalo, že všichni vozkové přicházející od Přimdy anebo od Chebu musí projíti městem Stříbrem. Kladrubským se to nelíbilo. Město Stříbro dosáhlo u krále Václava rozhodnutí, že Kladrubům budou rozbourány stavějící se hradby. Od té doby trvá nesmiřitelné nepřátelství, které trvá dodnes.
4. března 1426 město obsadil Přibík z Klenového. V roce 1427 město ubránil proti Zikmundovým křižákům. Královské koruně bylo město vráceno až v roce 1436.
Za vlády císaře Karla IV. a krále Václava IV. bylo město z velké části počeštěno. Husitské války tento proces dokonaly a ve městě se úřadovalo jen česky.
V polovině 16. století je město Stříbro zařazeno jako město typu řemeslnického.
Nejsilnější sílu tvořili sladovníci, řezníci a mlynáři. Se značným odstupem následovali soukeníci, ševci, kožešníci, koláři, pekaři, bečváři, koželuhové, nožíři, snad i kováři, všechna ostatní řemesla byla ve srovnání s výše jmenovanými velmi slabá.
26. května 1513 byl vydán Řád pro lénhavéře na Královských volověných dolech u Stříbra a hned 4.června 1513 byl vydán Řád olověných dolů u Stříbra.
V prvém případě se jednalo o propůjčkách a ve druhém případu se jednalo o zavedení pořádku.
V archívech se dochovalo 8 městských knih z let 1501 – 1527, ve kterých se mimo jiné také píše o dobývání olova kolem města.
Již před rokem 1526 se stříbrská městská rada přestávala spokojovat s dříve nejobvyklejšími a největšími příjmy města, plynoucími zejména z městské berně, poddanských platů či cel a přistupovala stále intenzivněji k rozmanitému podnikání ve vlastní režii.
Nejvýznamnějším činem v tomto ohledu bylo započetí režijního vaření bílého pšeničného piva městem v roce 1498. Stříbrské pivo si postupně získávalo velmi dobrou pověst. I když z pochvalných zpráv se nedovíme, jednalo-li se o pivo vařené v městském pivovaru anebo v menších 5 pivovarech, které patřily stříbrským měšťanům. Městský pivovar se stal nejdůležitějším zdrojem příjmů do městské pokladny. Nejdetailněji je rozvedeno vyúčtování roku 1553, kdy bylo uvařeno 210 varů, celkem 4 238 věrtelů, což je 983 hl piva. Roční zisk činil cca 20% z výnosů tj. 1 048 kop míšeňských grošů, když za velmi slušný zisk se tehdá považovalo 6 – 10%.
Dalším větším podnikem, který do pokladny města přinášel jakýs zisk, byla cihelna. Cihelna podle požadavků od městských úředníků dodávala cihly zdící, sklepové, prejz, cihly pálené i nepálené, celkem asi 80 000 kusů ročně. To vše sloužilo pro rozsáhlé stavební podnikání.
Huť na stříbro a olovo ve Stříbře vznikla asi v roce 1498, ale její další osudy nejsou známy. Až v roce 1561 mělo město huť na šmelcování olověné rudy. Jaké příjmy tato huť přinášela městu, nevíme.
Rovněž málo zpráv je ze 16. století o stříbrských dolech. První údobí dolování je koncem 15. století a trvalo zhruba po třicet let. Ve Stříbře se tehdy dolovalo soukromě i v královské službě. O soukromnících víme, že městská rada propůjčila řadu dolů kolem Stříbra jednotlivým měšťanům i přespolním, zpravidla s několikaletými odklady na placení urbury.
O něco více víme o dolech zpravovaných perkmistrem z jehož činnosti se dochovaly zlomky písemností. Z roku 1511 je to část účtů, z nichž vyplývá, že ve stříbrských dolech bylo zaměstnáno asi 30 havířů a 15 dalších jiných profesí. Vydolovanou rudu perkmistr v roce 1514 prodával do Kutné Hory.
Kolem 30. let 16. století začaly stříbrské doly upadat. Královské doly byly rovněž v nevalném stavu. V roce 1560 získal hrabě Šlik propůjčky pro kutání, ale chybí záznamy.
Jestliže jsme konstatovali, že do roku 1526 je město Stříbro charakterizováno veskrze průměrné královské město, podrobné hodnocení ukazuje, že město ani poté se ze své průměrnosti již nedostalo. jak bylo tehdá v Čechách obvyklé, město nemělo žádné vyšší ambice. Bohužel ani největší stříbrský podnik – stříbrský pivovar, nedosáhl proslulosti a významu jako na mnoha jiných místech království.
Stříbrští měšťané se zabývali výhradně obchodním podnikáním. Nejdeme zde několik měšťanů velmi bohatých, kteří udržovali obchodní styky i přímo s Norimberkem. Jen v jednom případě se můžeme dovědět, že místní Jan Telítko měl snahu prorazit výše, jeho snahu ( skupovali ve velkém srstnaté hovězí i jiné kůže a vyvážel je ze země) mu však na žádost pražských koželuhů překazil sám král Ferdinand v roce 1545.
Můžeme poskytnout přehled příjmu městské radnice v roce 1547.
Pivovar – příjem 6 000 kop, rybníky – příjem 100 kop, zemědělství – příjem 100 kop, cihelna – příjem 60 kop, cla – příjem 600 kop, jarmarky – příjem 40 kop, obchod se solí – příjem 200 kop, berně – příjem 150 kop, šrůtka – příjem 50 kop, úroky z vesnic –příjem 180 kop a různé další příjmy 100 kop.
Můžete si udělat obrázek o celkovém příjmu města.
Roku 1555 byla uzavřena smlouva o výstavbě mostu a mostní věže. Most s věží byl dokončen roku 1560. Později byla po celé délce mostu k ochraně říšské silnice vystavěna balustráda. Do průčelí byl pověšen dvouhlavý říšský orel. Tento orel byl 28.10.1918 při oslavách osvobození svržen do řeky a dodnes tam
odpočívá, jako strašná můra, která rdousila český národ od roku 1621 do roku 1918, tj. skoro 300 let. Most byl postaven z pískovcových kvádrů dobývaných západně od Stříbra směrem k Těchlovicím jako nadloží uhelné sloje.
Vlivem třicetileté války se dostaly stříbrské doly do velkých potíží, jak z hlediska pracovních sil, morové rány, které zasáhly hornictvo, byly přímo katastrofální. Toho je nám důkazem hřbitov chudého lidu ve Stříbře. Jak lidé umírali, byli naházeni po 10 – 20 lidech do jam a překryti sutí. Podvýživa a nelítostné zneužívání horníků mělo za následek tento neblahý stav. V dolech pracovali děti, ženy, prostě, kdo měl ruce a nohy musel pracovat, aby neumřel hlady.
Podnikatelé většinou společenstva stříbrských měšťanů nelítostně vykořisťovali horníky pracující v místních dolech. I když horní předpisy nařizovali různá bezpečnostní opatření nebyla ze strany podnikatelů nikdy dodržována.
V údolí řeky Mže nacházíme spoustu malých důlních děl a nemůžeme si vysvětlit proč, na tak malých dílech se pracovalo. Důvod byl jednoduchý, když přišel královský výběrčí se přesvědčit o výnosnosti dolů, podnikatel ho přivedl na tzv.
hluchou štolu, kde nic nebylo a vyměřená horní daň tím byla velmi nízká.
Nebo podnikatelé podpláceli báňské úředníky při zjišťování výtěžnosti olova na hutích na příklad na Floriánce.
V roce 1660 byla pro všechna královská města nařízena úřední řeč němčina. Mnoho badatelů z toho usuzuje, že město bylo německé. Opak je pravdou, město Stříbro bylo ryze českým městem.
Kolem roku 1700 měl ve Stříbře obchod se solí nějaký Reiser. Se solí se tenkrát šetřilo, a proto nám také zůstalo přísloví – šetři se solí. Reiser míval na skladě maximálně 4 soudky soli. Sůl se prodávala po žejdlících. Roku 1715 si žid Jakub Lebl ze Lhoty u Stříbra koupil 3 žejdlíky soli za 8 korun.
100 kg soli 18 zlatých. Reiser se zabýval také psaním různých žádostí, osvědčení a podobně. Tak například za napsání žádosti Šimonu Křížovi dostal 1 korunu. Reiser sám prováděl soukromé sčítání domů ve Stříbře a napočítal v roce 1771 282 domů včetně předměstí.
U klášterního kostela Minoritů sv. Máří Magdaleny stávaly tři kaple. Kaple sv. Barbory, sv. Kateřiny a sv. Trojice. Kaple sv. Kateřiny byla zbourána v roce
1741. Kaple sv. Barbory stávala na východní straně v zahradě staré fary na Novém městě. Kaple byla využívána hlavně horníky a při ní bylo založeno bratrstvo sv. Barbory. Ještě roku 1741 se tam odbývaly mše a kázání pro chudý hornický lid. Roku 1784 byla jak kaple, tak i bratrstvo sv. Barbory zrušeno. Kaple byla následně roku 1802 zbourána novým majitelem starého děkanství. Staré děkanství byl dům č.p. 250, dnes sídlo Lesní společnosti a.s..
Stříbrští podnikatelé si stěžují na horní úřad do Horního Slavkova, že nadějné žíly žádné nejsou a proto se o hledání dalších děl nepokoušejí. Opak byl pravdou. Jen v roce 1747 dle sdělení stříbrského měšťana pana Stuchlíka narazily velká ložiska na dole Bohaté požehnání. Jen v roce 1749 se na tomto dole vytěžilo 400 centů dobré olověné rudy. Tento důl zároveň vykazuje vyšší obsah stříbra v olověné rudě. Z těchto výtěžků byla zhotovena stříbrná lampa a umístěna na hlavním oltáři v kostele ve Stříbře. V roce 1809 musela být odevzdána s ostatními stříbrnými a zlatými věcmi do státní mincovny v Praze.
Podnikatelé se snažili výtěžek co nejvíce snížit a na černo prodávali olověnou rudu do Norimberka židovskému domu Fuggerů.
Při úřední prověrce v roce 1760 báňským úřadem z Horního Slavkova a hlavního správce báňského úřadu Xaverem Pöschlem z Horního Slavkova úředním šetřením zjištěno, že uvedený úředník se dopustil nepravosti ve prospěch svých příbuzných a byl uznán vinným a potrestán.
Kolem roku 1770 bylo ve Stříbře provedeno první očíslování domů. Druhé přečíslování bylo v roce 1805. Při tomto očíslování se provádělo první sčítání lidu. Obecní řečí byla tehdy ve Stříbře výhradně čeština.
V roce 1750 bylo ve Stříbře 976 měšťanů, 304 sedláků, domkářů 104, bohatých měšťanů 62 a lidí z předměstí 648 převážně horníků. Celkem bylo ve Stříbře 2 094 osob.
K 1.1.1836 bylo ve Stříbře 3 611 osob včetně horníků na dolech.
Roku 1752 bylo nařízeno císařským patentem postavit novou silnici z Plzně do Stříbra. Teprve po skončení napoleonských válek došlo k realizaci záměrů a započato v roce 1812 se stavbou silnice.
V roce 1761 píše Reiser se zdejšího horního podnikání zúčastnilo 107 stříbrských měšťanů. Část horníků a štajgrů v roce 1770 odchází ze stříbrských dolů za prací do jiných revírů. Štajgr, který žádal o vydání pracovního osvěd-čení od stříbrských podnikatelů, aby se mohl jinde svojí pílí vykázati ho nedostal.
Pro mineralogickou zajímavost uvádím otevření dolu Antonín v roce 1773, který dodával zvláštní krásné zelené krystaly galenitu.
V roce 1774 byl znovu otevřen důl Dlouhý tah, bylo zde zaměstnáno kolem 190 horníků. Společenství tohoto dolu se skládalo ze 128 stříbrských měšťanů, kteří ubohé horníky nekřesťansky vykořisťovali.
V roce 1774 byl otevřen nejznámější stříbrský důl Langenzug, později jáma č. I
Ve městě byly tři mlýny. Mlýn pod mostem patřil řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Kolem roku 1700 se připomíná tzv. Panský mlýn ve kterém se ještě v roce 1930 semílal živec. Třetí mlýn byl Koubkův mlýn. Do roku 1783 patřil městu, pro stříbrské měšťany mlel zdarma slad potřebný pro pivovarnictví. Roku 1783 město prodává mlýn dolům, kde byla zřízena moderní pumpa pro čerpání důlních vod. Uvedená pumpa se v obměně od roku 1806 , kdy zde byly státní doly, patřící rakouskému státu slouží jako důmyslné zařízení, kterého nebylo vidět v celé střední Evropě. Pumpy pumpovaly vody ze třech důlních děl.
Dalším mlýnem byl Papírový mlýn, který stával pod dnešním železničním mostem. Při stavbě mostu v roce 1870 byl zdemolován.
Za vedení dolů naddůlními Josefem Peterželkou v letech 1787 – 1801, Antonínem Depauli 1801-1836 a Ignacem Seifertem 1836 – 1860 dosahovaly doly nejvyššího výtěžku a vykazovaly čistý zisk 180 zlatých. Jak u starých dolů, tak i u nových dolů byly postaveny nové úpravny rud a hutě.
Roku 1780 otevřen další z významných stříbrských dolů a to důl Nový Prokop, který se nachází na nádražím ČD, proti toku říčky Úhlavky, jeho hlavní štola je dlouhá 600 m.
5.4.1781 je otevřen další z velmi významných dolů a to důl Frischglück nebo-li česky Nové štěstí. Tento důl se nalézá cca 600 m od jámy Langenzug směrem na Jirnou. Důl byl svého času velmi bohatým dolem na olověnou rudu. Jsou zde popsány největší dutiny v revíru a nejlepší vydobyté vzorky minerálů. Jáma byla předčasně uzavřena v roce 1960 z důvodů tektonické nestability vlastní jámy.
V roce 1785 byly na základě výnosu císaře Josefa I. stříbrské doly podřízeny správě horního úřadu v Příbrami.
Příchodem naddůlního Josefa Peterželky, přichází do důlního podnikání nový duch. Naddůlní byl poctivý chlap a zasloužil se o rozvoj dolů na Stříbrsku. Ze zachovalých zápisů 1791,1792 se uvádí velmi dobrý stav důlního zařízení a je uveden přehled o nově vybudovaných štolách. Toto hlášení bylo zasláno hornímu úřadu do Horního Slavkova. Tyto protokoly jsou v soukromém držení rodiny pana Seiferta ve Stříbře. Při skládání účtů záleželo na poctivosti naddůlního, který nevedl vůbec žádné záznamy. Horní úřad okamžitě nařídil společenství podnikatelů 2 x do roka předložit účet z hospodaření
Při kontrole bylo dále uloženo vést knihu o pohybu peněz, vznikla pře o 4 000 zlatých, které prý si naddůlní přisvojil. Protože nebylo důkazů, nedalo se nic dělat, bylo konstatováno, že každý člen společenství je poškozen o 160 zlatých, a to už byla tehdá kupa peněz pro dychtivé a závistivé stříbrské měšťany.
V roce 1791 se členové společenstva mezi sebou dohodli, že již nesmí být využíváno horníků při sklizni brambor, obilovin, nebo při výmlatu obilí na svém hospodářství. Vše je na závadu těžby olova.
K uskladnění olověné rudy se pronajímá za roční nájem 3 zlatých místnost v přízemí radnice.
V protokolu z 29.5.1791 se říká , že pan Jan Jakub Seifert je ustanoven účetním revidentem společenství dolu Dlouhý tah. Paní Anna Hartibergerová dostala osvědčení o převedení podílu za jejího zemřelého manžela Františka Hartibergera. Stanislav Lanzendörfer dostane za nešťastný úraz vyplaceno ročně 10 zlatých, pokud bude šachta v provozu.
Velmi podrobná zpráva z 6.10.1791 naddůlním s přesnou hornickou pečlivostí byla vypracována pro zlepšení dolování a celého hornického podnikání na dolech Francisci, Clemens, Raphaeli,Mutalis a Chrystostomus a dalších dílech. Vyúčtování spotřebovaného materiálu bylo shledáno v pořádku. Protokol podepsali úředníci horního úřadu ve Stříbře Alis a Hayd. Tito pánové následně od roku 1801 se stali úředníky oficiálního horního úřadu ve Stříbře. Antonín Alis se stal c.a k. horním mistrem a pan Jan Fukand Hayd přísežným.
Stříbrští měšťané se proti těmto jmenovaným úředníkům postavili dosti nepřátelsky. Důvodem byl horní podnikání, při kterém šetřili na různých místech, kde se šetřit nemělo a trvalo se na bezpečnostním opatření. Důvodem velké nevraživosti bylo, že úředníci stříbrským měšťanům podnikatelům viděli dobře do kapsy. K tomu všemu se ještě přidruží úřední zákaz kutání rudy v blízkosti minoritského kláštera a také vystěhování všech židů z horního města Stříbra. C. a K. dvorní komora 23.1.1897 a c. a k. zemské gubernium 9.9.1825
obnovují stará nařízení, že židé se nesmějí zdržovati v obvodě horního města, protože pokoutně nakupují a odvážejí rudu a olověné výrobky.
Roku 1795 byl zakoupen zvláštní zvon pro horníky, který byl instalován v městské věži.
V roce 1796 je postavena nová úpravna rud přestavbou Kaupkova mlýna.
V roce 1798 je zřízena ve Stříbře hornická bratrská pokladna.
Je doloženým faktem, že nikdy tak nic nepomohlo dobývání olověných rud ve Stříbře a okolí jako doba napoleonských válek. Začátkem 19. století, po obsazení olověných dolů u Villachu, Napoleonem bylo do stříbrských dolů nasazeno cca 500 horníků z celého království. Kolem roku 1810 zde pracovalo přes tisíc horníků. Tato doba je také považována za vrchol těžby, bylo otevřeno desítky nových jam, štol a komínů.
V roce 1798 pro silnou četnost hornického stavu na Stříbrsku se přikročilo k založení bratrské pokladny ve Stříbře, jako podpůrného spolku pro horníky Stříbrska. 28.11.1797 byly schváleny stanovy a c. a k. královskou komorou byly stanovy schváleny 9.5.1798.
roční provise pro 30 mužů – 515 zlatých
pro 105 vdov po hornících – 786 zlatých
pro 41 sirotků po hornících – 98 zlatých
pohřeb horníka – bude uhrazen bratrskou pokladnou ve výši 30 – 40 zlatých
Bratrská pokladna vykazovala při vyúčtování majetek ve výši 17 723 zlatých.
Stále se rozšiřující hornictví mělo neblahý vliv na zemědělství. Spousta luk byla zabírána pro haldy. Od roku 1783 – 1804 bylo zabráno luk o výměře 6 jiter a 1 501 sáhů. Jenom vrchnostenské louky u Koubkova mlýna byly zabrány o ploše 4 800 sáhů v ceně 275 zlatých.
Roku 1787 šachta Nový Prokop zabrala louku o výměře 3 700 sáhů za 160 zlatých. Cech sv. Prokopa zabral louku o výměře 323 sáhů za 75 zlatých.
18.6.1799 zakoupil důl Dlouhý tah tzv. Vojenskou louku o výměře 1 132 sáhů za 106 zlatých. 22.8.1804 prodal magistrát louku dolu sv. Michala za 99 zlatých.
Stříbrská olověná ruda se doporučovala ke zpraco-vání a výrobě glazury podle nařízení guberniálního úřadu z 21.10.1786. Surovina se podstatně zdražila a podnítila podnikatele k vyšší těžbě.
Roku 1800 měla olověná ruda vysokou cenu za jeden cent v soudku se platilo 12 zlatých a 9 krejcarů.
Velkým mezníkem stříbrského hornictví je zřízení Horního úřadu ( Bergamtu ) ve Stříbře. Úřad byl umístěn v domě č. 13 na dnešním náměstí v budově současného hotelu Alexander.
Tyto úřady byl v té době v českém království jen čtyři, což svědčí o významu stříbrského revíru.
V roce 1804 byl do Stříbra ustaven Horní soud. Tímto krokem byla báňská legislativa plně dokončena.
Město Stříbro bylo známé v tehdejší Evropě jako velmi významný podnik, kde se koncentruje významná těžba olova a jsou nacházeny mineralogické unikáty (galenitu, sfaleritu, křemene, barytu, cerusitu, pyritu a dalších minerálů v několika generačních cyklech.
Roku 1806 11. února obdrželi stříbrští horníci Prapor s obrazem patrona sv. Prokopa za cenu 192 zlatých a 55 krejcarů. Prapor byl zhotoven z těžkého hedvábného plátna a barvě černo žluté. Na jedné straně byla královská koruna s říšským dvouhlavým orlem a na straně druhé obraz sv. Prokopa se zlatou stuhou, kterou darovala horníkům císařovna Marie Luisa, manželka císaře Františka I. na památku návštěvy ve Stříbře. Silně pozlacená špička praporu o velikosti 10,8 x 14 cm nese iniciály F II a MT, jakož i kladiva křížem s tesáky.
Na druhé straně města, pod úpatím kopce pod pivovarem k šachtám na kopci Ronšperk vede přes řeku Mži lávka pro pěší tzv. Červená lávka. Byla vybudována v roce 1806 nákladem důlních podnikatelů. Lávku zhotovil stříbrský tesař Jan Hankl za 2 624 zlatých. Lávka byla celá dřevěná, bez koz, nesena trámy na věšadlech. Obě strany byly šindelovou střechou, před každým vchodem byla shromažďovací budova také ze dřeva, šindelem rovněž krytá. Na obou stranách lávka ústila do zděných čtvercových předsíní. Přes lávku chodili místní horníci i ti nakomandovaní do města. Při tom docházelo k napadání lidí a zbití několika štajgrů, důlní správa dala příkaz lávku odkrýt. Lávka, ale bohužel dlouho nevydržela, během 40 let se prolomila. Poté byla stržena a postavena jen provizorní dřevěná lávka na kozách, kterou každý rok vzala voda. Současná podoba lávky je, jak ji znáte ocelová a červeně natřená.
Bylo zjištěno, že odborné zkušenosti vrchních báňských úředníků jsou často velmi mizivé.
V roce 1809 veškeré místní doly obdržely císařský rozkaz k nejvyššímu vystupňování těžby, tak aby bylo možno pokrýt spotřebu olova pro armádu během napoleonských válek. Z království bylo internováno 500 horníků do Stříbra. Ubytování byli v kasárnách.
Nařízením z 5.6.1809 bylo požadováno dobývati 560 q olova měsíčně. Bylo vyrobeno jen 440 q olova za měsíc. Doly Langenzug a Frischglück byly v té době ve velkém rozkvětu a různí autoři zabývající se stříbrským rudním revírem považují účetní záznamy za odporující skutečnosti.
6. července 1812 při zpáteční cestě z Francie poctil svojí návštěvou královské horní město Stříbro císař František I. s chotí císařovnou Marií Luisou. Celý průvod vstoupil do města Chebskou branou za zvuku zvonů po třetí hodině odpoledne za střelby z hmoždířů. Císařský pár vystoupil z dostavníku před
děkanským úřadem (bývalým konventem minoritů). Při jeho defilé dělali místní měšťané císařskému páru špalír až k radnici. Školní mládež s květinami v rukou očekávali s napětím příjezd monarchy.
Před radnicí císařský pár přivítal osobně purkmistr města František Streer se zdravicí v latinské řeči. Císař mu rovněž odpověděl latinsky. Pro ochranu císaře byl povolán z Plzně 35 pěší pluk.
Císařský pár byl ubytován v bývalém konventu minoritů. Ve večerních hodinách císařská rodina shlédla ohromný ohňostroj, kteří místní horníci uspořádali pro svého císaře na kopci Ronšperku. Císař vše shlédl z oken konventu. Při tom měl krásný výhled na tok řeky Mže pod ním. Druhý den císař František I. projevil zájem sfárat do místních dolů. Do dolu byl spuštěn na koňském sedle. Poté si prohlédl moderní pumpy pro čerpání vod ze tří šachet. Po prohlídce dolů a pump si prohlédl nádhernou sbírku místních minerálů. Tyto minerály následně nechal odvést do Vídně. Druhý den odjel císař na prohlídku dominikánského kláštera v Kladrubech a poté pokračoval v cestě do Prahy.
V roce 1821 pracuje na místních dolech 332 havířů a je celkově vytěženo 620 tun olověné rudy.
V roce 1824 při vyměřování tzv. Adamovsko-Václavského úseku Dolního dlouhého tahu 30 m hluboko se nalezly značně staré, velmi úzké chodby se stopami po sázení ohně.
9.9.1831 navštívil město Stříbro císař František I. s chotí Marií Luisou.
31.8.1835 bylo uloženo městu vésti městskou kroniku.
V roce 1835 bylo město rozděleno na staré město a ostatní předměstí. Na Příkopech (dnešní ulice proti Vaku) byly očistné lázně, kterými musel projít kdokoliv, kdo vstoupil do města, jinak do města nebyl vpuštěn. Tato opatrnost byla kvůli nákaze morem.
1836 Purkmistr Strerowitz byl vyslán na uvítání císařské rodiny. Denně dostával diety ve výši 3 zlatých. S ním bylo ze Stříbra vysláno 24 horníků v uniformách s důlním i vlastním praporem.
V roce 1836 je na místních dolech zaměstnáno 472 havířů a je vyprodukováno 1 070 tun olověné rudy.
V roce 19.7. 1838 poctil svojí návštěvou Stříbro a olověné doly hrabě Lobkovic – president hornictví a mincmistrovství.
1.května 1847 se srotili horníci ze stříbrských dolů a násilím se zmocnili všeho obilí, které bylo naloženo na vozech. Důvodem jejich akce byl velký hlad. Proti horníkům nastoupila vojenská asistence, která je potlačila.
Na základě této vzpoury uzavřel stříbrský magistrát 7. května smlouvu s povozníky vyvážejícími obilí do Bavorska a část obilí byla předána na jednotlivé doly, aby se zmírnila bída a hlad hornických rodin. Obilí zaplatili těžaři.
Pro vaši orientaci cena za 1 strych pšenice byla 25 zlatých, žita 21 zlatých, ječmene 19 zlatých, ovsa 10 zlatých a brambor 5 zlatých.
Bohužel ani tento pokus o zmírnění hladu hornických rodin výrazně nepomohl a přepadávání povozníků pokračovalo. Městský magistrát a plzeňský úřad začali ochraňovat průjezdy obolí do ciziny vojenskými patrolami. Hlavní vůdci hornické vzpoury byli zatčeni a odvezeni k potrestání do Plzně.
V roce 1850 na místních dolech pracuje 485 havířů.
V roce 1855 se stříbrské doly zúčastnily pařížské světové výstavy s exponáty olověné rudy s krystaly ojedinělých velikostí za což dostali vyznamenání I. třídy. Adolf Helmich správce dolů se stal členem Pařížské národní akademie I. třídy dne 18.6.1856.
Tak jak jsem se již zmínil několikrát, město Stříbro si v roce 1855 opět uřízlo pěknou ostudu. Stříbrští měšťané ze svého středu vyhnali úředníky horního hejtmanství, které přesídlilo do Plzně. Ve Stříbře již zůstal jen provisorní horní komisariát. Stříbrští měšťané se velmi hrubě chovali k horním úředníkům, nesnášeli je, opovrhovali jimi – horní úředníci museli být odborně vzdělaní lidé, což stříbrští maloměšťáci nesnesli.
V roce 1862 se rakouský erár zbavuje královské dědičné štoly Prokop prodejem za 16 800 zlatých.
V roce 1863 je zaražen důl svatého Prokopa mezi obcemi Únehle a Kšice.
V roce 1865 se započalo s kutáním na objeveném starém dole u Kšic a Únehlí, bylo mu dáno jméno „Marie pomoc „.
4. července 1868 na svátek sv. Prokopa bylo první vystoupení v hornických uniformách na stříbrském náměstí. To vše bylo uskutečněno na popud majitelů těžařstva a vedoucích dolů. Uniformy byly pořízeny za cenu 4 039 zlatých.
24. prosince 1869 provedl c. a k. horní komisař Adolf Kopecký revisi ve štole Mariánská.
13. dubna 1871 nechalo ředitelství Těžařstva ve Kšicích raziti ve státní mincovně ve Vídni 150 kusů pamětních medailí ze 14 liber stříbra v ceně 3 dolarů.
Roku 1872 byl ve Stříbře založen revírní báňský úřad, se sídlem v Chebské ulici (dnešní Benešova). Náklady báňského úřadu platil stříbrský berní úřad. Byl jmenován vrchní báňský komisař pro okresy Stříbro, Tachov, Domažlice, Horšovský Týn, Klatovy, Nýrsko, Planá, Přeštice, Teplá a Bezdružice.
Roku 1872 byla dána do provozu železniční trať Plzeň – Cheb. Tím se snížila doprava po silnici, nebylo zapotřebí přípřeže, zájezdní hostince, kde nocovávali vozkové, osiřeli.
14. ledna 1873 bylo dopraveno na vídeňskou výstavu ze Stříbra několik vzorků minerálů. Z dolu Čerstvé štěstí vzorek galenitu o váze 20 centů a z dolu Dlouhý tah rovněž vzorek galenitu o váze 20 centů s krychlemi o velikosti 10 – 20 cm. Následně byly zaslány ještě 2 vzorky krychelného galenitu o váze každého 8 centů. Za všechny vzorky bylo získáno ocenění z roku 1874.
2. prosince 1873 bylo do Stříbra doručeno poděkování od geologického muzea z Vídně za zaslané vzorky krychelného galenitu pro světovou výstavu.
V roce 1874 na světové výstavě minerálů ve Vídni byly stříbrským dolům uděleny medaile za vystavené vzorky krychelného galenitu.
V roce 1874 při práci na žíle zvané Amálie byla objevena podzemní dutina, ve které bylo ohromné množství olova cca 300 q. Celkem však z této dutiny bylo vytěženo 2 000 q rudy.
V roce 1877 byla postavena tavírna broků na Gabelu. V roce 1888 již ve vlastní brokárně bylo zpracováno 3 424 centů rudy.
V roce 1877 pracuje v místních dolech 526 horníků při produkci olověné rudy 1 917 tun.
Roku 1877 bylo městskou radou schváleno zbourání Chebské brány za 225 zlatých. K tomuto je nutno podotknout, že v Chebské věži byly uloženy všechny městské spisy a při bourání bylo spousta těchto cenných dokladů zničena.
Ve stříbře jsou v roce 1883 instalovány na dolech první dva parní stroje.
V roce 1888 bylo na Stříbrsku zaměstnáno v dolech 447 horníků. V tomto roce bylo vytěženo 18 774 q rudy olova, které se zpracovávali ve vlastní huti a dále i v hutích jiných revírů v Čechách.
Ve městě bylo před husitskými válkami židovské gheto, jihozápadně od děkanského kostela. Při stavbě nové silnice přes jedinou hradební zachovalou baštu do města byl při bourání domků nalezen velký stříbrný poklad. Za tento poklad si tehdejší majitel koupil stádo krav v počtu 320 kusů. Tento poklad je dnes uložen ve sbírkách muzea.
V roce 1890 nastává první vážná krize v hornictví ve Stříbře vyvolaná rozvojem těžby olověných rud v Příbrami a v zámoří a s tím spojeným poklesem cen olova.
V roce 1906 pracovalo ve stříbrských dolech 200 horníků, a vedle olova se začal dobývat i zinek.
4. července 1909 na svátek sv. Prokopa vystoupili horníci naposledy.
31. prosince 1909 zazvonil hornický zvonek.
V roce 1915 zahájila vojenská správa obnovu těžby rud na dole Vojtěch v Milíkově, těžba probíhala do konce roku 1918, kdy je důl prodán firmě Haas z Vídně. V roce 1919 je zde zaveden elektrický proud.
23. dubna 1916 byly z městské věže sejmuty 3 zvony, z toho byl jeden zvonek hornický, který si horníci koupili v roce 1777. Zvony byly dány k dispozici válečnému sběru kovů.
18.2.1916 stvrzena listina opravňující tehdejšího purkmistra města Stříbra Hanse von Streerowitze k jednání o majetku všeho druhu za důlní společnost. Listina poté byla uložena ve Vídni. Ten nabídl majetek rakouskému státu.
V roce 1919 definitivně končí ve Stříbře revírní báňský úřad a je přeložen do Plzně.
V roce 1923 představovala hranice dobyvatelnosti mocnost žíly galenitu 3 cm, což znamená 187 kg na jeden metr čtvereční ložiskové plochy.
V roce 1924 byla mzda horníka 28,-Kč za muže na směnu při postupu čelby o 18cm.
V roce 1924 je otevřen nový důl LEO, posléze jáma č. III, během roku je jáma dolu prohloubena do hloubky 165 m. Tento důl je nejhlubší ze všech stříbrských dolů, Jeho hloubka je 385 m. byl umístěn na severní straně kopce Ronšperka a jeho těžní věž byla krásně vidět z města Stříbra. Jáma byla vybavena opraveným těžním strojem demontovaným z jámy Göppelschacht. Těžbě též sloužila, úklonná jáma pro skipovou dopravu. Parní stroj měl výkon 255 ks. Pro vrtání se používaly vrtačky typu Flotman. Důl byl napojen na tři vodní elektrárny na řece Mži o výkonu 2 400 kWh. U dolu byla v letech 1925-1927 vybudována nejmodernější úpravna.
V roce 1925 byla zaražena poslední jáma revíru a to Severní šachta u místního hřbitova. Dosáhla hloubky jednoho patra, než se zjistilo rozrážkami, že důl byl chybně vyměřen mimo pásmo zrudnění. Uzavřen v roce 1930.
Stavba vodních elektráren byla dokončena v červenci 1925. Na místo plánovaných 1 200 000,-Kč, stála výstavba 2 864 593,-Kč. Strojní vybavení dodala firma Breitfeld, Daněk & Co. Z Blanska. Jejich provoz ovlivňoval nedostatek vody a prodražoval vysoký počet personálu, celkem 9 osob.
4. prosince 1926 (na svátek sv. Barbory) se uskutečnil ve Stříbře 1. hornický ples.
2. prosince 2006 se ve Stříbře v síle restaurace Beseda uskutečnil 1. novodobý (80. historický) hornický ples, který se konal pod záštitou Hornicko- historic-kého spolku ve Stříbře. Sál, ve kterém se konávali hornické bály v 60. a 70. létech byl svojí atmosférou a duchem přímo nabit od již dávných zašlých tradic.
V roce 1929 přichází hospodářská krize, během roku 1930 je propuštěno z práce všech 205 horníků, jsou uzavřeny všechny doly v provozu
(jáma LEO, Severní šachta, Frischglück).
Průměrná mzda horníka v roce 1929 za směnu byla 33,34 Kč a roku 1930 – 32,52 Kč. Horníků z povolání bylo velmi málo, ostatní horníci pocházeli převážně z řad malorolníků a bezzemků z okolí města. Pro orientaci mzda horníků v plzeňském hnědouhelném revíru byla 44,59 Kč za směnu.
V roce 1932 došlo ke zrušení kutacích povolení těžařstev. Těžaři nebyl schopni zaplatit 5 000,-Kč za poplatky.
V letech 1940 – 1945 město totálně chátralo. Všechny městské stavby byly zanedbávány a pustly. Ještě dlouho do 70. let 20. století bylo město takto vnímáno.
V roce 1950 jsou zahájeny práce na zpřístupnění všech známých jam ( jáma č.I, jáma č. II, jáma č.III, jáma Brokárna, jáma Vojtěch v Milíkově, jáma Prokop ve Kšicích, všech ostatních komínů a štol Prokop, Dlouhý tah, Michael, Nový Prokop a všech dalších.
Průzkumné práce jsou provedeny a těžba je předána národnímu podniku RD Příbram se sídlem závodu ve Stříbře na jámě č.I. v roce 1957.
V průměru zde pracuje cca 250 – 300 horníků. Je vyraženo mnoho kilometrů nových chodeb, komínů, štol, dobývek, zrekonstruováno a vyzmáháno mnoho kilometrů starých důlních děl. Závodu ovšem chybí nová úpravna. Veškerá produkce olova a zinku se vozí vlakem nebo po silnici až na úpravnu do Příbrami. Náklady na dopravu velmi zatěžují správu závodu.
V roce 1960 je uzavřena jáma č. II, v roce 1966 jáma Brokárna, v roce 1974 jáma č. II a poslední jáma č. I. Mezi tím již byli uzavřeny doly v Milíkově a ve Kšicích.
V roce 1968 byla zbourána stará těžní věž na jámě I a postavena nová moderní ocelová konstrukce těžní věže
V roce 2006 byla dokončena I. etapa rekonstrukce královské dědičné štoly Prokop.
V roce 2007 Hornický spolek vybudoval novou provozní budovu hornického skanzenu s replikou těžní věže.
V roce 2007 byla vybudována v areálu hornického skanzenu nová budova strojovny, kde byl osazen těžní stroj.
V roce 2007 při zajišťování komína na Jirné bylo vytaženo z 1.patra původní důlní čerpadlo ze 60. let 20. století.
Čerpadlo bylo zrekonstruováno a je vystaveno v hornickém skanzenu.
V roce 2008 zahájena výstavba důlní povrchové železniční trati v délce 350 m
V roce 2008 v souvislosti s výstavbou nového železničního koridoru byla otevřena štola Michael II. nedaleko bývalé vodní elektrárny u Pičmana. Důvodem bylo zajištění stavu štoly, která prochází pod tratí. Byly zde provedeny utěsňovací hráze pro následnou injektáž důlního díla.
V této souvislosti, zde byl objeven důlní vozík plně ocelový a funkční. Vůz bude po rekonstrukci vystaven v hornickém skanzenu. Odhadovaná doba jeho výroby a používání začátek 20. století.
Ještě dnes je mnoho stříbrských rodin historicky
spjato s prací rodinných příslušníků na místních dolech.
„ Zdař Bůh „
Karel N e u b e r g e r
Vydáno Léta páně MMVIII v Královském horním městě Stříbře