Všichni státní zaměstnanci zaměstnaní v hornictví se označují jako horní úředníci. V užším slova smyslu jsou báňští úředníci jmenovaní státem. Mohou buď pracovat jako členové báňského úřadu nebo báňského soudu, nebo sami tvořit báňský úřad. Báňští úředníci jsou seznámeni s výkonem práv a povinností státu při dobývání všech nerostů, na které se vztahuje horní zákon.
Zpravidla byly jasně upraveny úkoly a kompetence i hierarchické postavení a postavení báňských úředníků. Byly však i doby a oblasti, ve kterých jejich jména a hierarchické postavení nebyly jasně upraveny. Například nejvyšším báňským úředníkem v zemi byl Berghauptmann (horní hejtman), který byl také občas označován jako Oberberghauptmann (vrchní horní hejtman). V zásadě se báňští úředníci rozdělili do dvou skupin, důlní úředníci z pramene a důlní úředníci z kůže. Důlní úředníci z Federu byli lidé, kteří studovali práva. S praxí v hornictví a hutnictví se seznámili až během své profesní kariéry. Byli to důlní úředníci pověření administrativními úkoly. Mezi báňské úředníky z pramene patřili Zehntner ,horní písaři, horní přísežní. Báňskými úředníky v Lederu byli důlní úředníci pracující v technické oblasti. Byli to vyšší úředníci společnosti. Mezi nimi byli horní soudci, horní mistři a důlní měřiči. V průběhu 19. století přibyla třetí skupina úředníků, důlní úředníci. Mezi ně patřili horolezci, provozní manažeři, předáci, seřizovači a směnoví předáci. Tato skupina úředníků nebyla státními úředníky, ale spíše soukromými úředníky, přesto byli občas jmenováni a přísaháni báňským úřadem bez účasti vlastníků dolů. Báňské úředníky bylo možné navenek poznat podle hodnostního označení na uniformě, kterou doplňovaly další části oděvu, jako např. rozšířená čepice, lemované nákoleníky a kůže (flek), uniforma zdobená prýmky nebo zlatými šňůrami. Kromě určitých práv museli báňští úředníci dodržovat i určité zákazy. Například báňští úředníci měli v rámci zaměstnání zakázáno nabývat důlní majetek.
Báňští úředníci byli školeni různými způsoby. Školení funkcionářů podniku zahrnovalo především osvojení praktických hornických dovedností a teoretických hornických znalostí. Báňští úředníci z Federu měli před zahájením své profesionální činnosti ukončené právnické vzdělání. Probíhalo i školení pro úředníky soukromých dolů, které probíhalo na horních školách. Praktické dovednosti pozdějších firemních funkcionářů jim byly předány v odborné praxi, ve které pracovali jako sekači. Teoretické znalosti se učili v horní škole. Mezi soukromými důlními úředníky již na báňské škole došlo k oddělení mezi budoucími horolezci a vyššími důlními úředníky, jako je správce. Až do první poloviny 18. století se školení funkcionářů podniku zaměřovalo na praktický výcvik, zatímco teoretická příprava se omezovala na předávání znalostí z mechaniky. V průběhu 18. století se však báňští a hutní úředníci začali kromě praktické výuky vzdělávat i vědecky. Absolventi získali znalosti z aritmetiky, geometrie, trigonometrie, mechaniky a hydrauliky. V průběhu let byly přidány další předměty, jako je historie hornictví, zkušebnictví, hornictví, zeměměřictví a právo.
Platy báňských úředníků byly v průběhu let v jednotlivých horských revírech upraveny odlišně. Až do 18. století byly platy v těžařském průmyslu Harz založeny na desátcích. Kromě toho bylo jízdné pro horní báňské úředníky z Lederu. Okresní porota navíc obdržela od každého vrtače , kladiva a dřevaře tzv. level money . Kromě toho byly revizní poplatky pro horního písaře. V Hannoverském království byli v 19. století důlní úředníci placeni z desátkového fondu. Od druhé poloviny 19. století byla skupina úředníků dolu placena přímo provozovateli dolů. V první polovině 20. století vstoupil v platnost platový řád. Od nynějška plat báňských úředníků zajišťoval stát z obecných daňových příjmů.
Jména, tituly a hierarchie báňských úředníků byly upraveny odlišně v závislosti na jazyku používaném v příslušném regionu, báňském řádu a době. To znamenalo, že někteří báňští úředníci, přestože měli stejný titul, měli někdy vyšší, někdy nižší hierarchické postavení než báňští úředníci se stejným titulem jinde.
Až do 12. století bylo horní právo ryze zvykovým právem, báňské řády upravující nakládání s hornictvím a hornictví jako takové ještě neexistovaly. I když již existovala forma hornické jurisdikce prostřednictvím křesel báňských soudců, teprve počátkem 13. století bylo sepsáno první tridentské horní právo jako právo. V roce 1212 je poprvé zmíněn horník jako vrchní ředitel dolu v opatství Admont. V roce 1249 bylo vydáno Iglauerovo horní právo, které bylo základem pozdějších horních předpisů. Funkce horníka, který byl zároveň nejvyšším půjčovatelem, byla upravena ve freiberském horním právu. V Kutnenbergském horním řádu je královský Urburer jmenován nejvyšším báňským úředníkem a báňským soudcem . Funkce horního soudce a horního mistra od sebe někdy nejsou vždy jasně odlišitelné. Georgius Agricola ve své knize o hornictví a hutnictví jmenuje další báňské úředníky a jejich funkce jako horníka, soudce, horního úředníka, přepážku, správce dolu a horolezce. Úkol celé státní služby v podstatě spočíval v zadávání a vyměření délkových polí, vybírání daní a administrativních úkonů, jako je vedení horních knih. Nechyběl ani úkol rozhodovat ve věcech báňského práva. V saském hornictví byl v 15. století zaveden princip řízení, kdy technicko-ekonomické řízení celého hornictví spočívalo na báňských úředníkech. Báňští úředníci, kteří všichni záviseli na vládě, jednali pouze podle nařízení panské komory. Podle tehdejších báňských předpisů měli zakázáno vlastnit horní podíly. Když měly odbory problémy, bez ohledu na to, zda byly technické nebo administrativní, nedostávaly odbory od báňských úředníků žádnou podporu. Živnosti musely v případě potřeby platit pokuty a za určitých podmínek obdržely výplatu zisku. Začátkem 17. století probíhala diskuse s příslušným panovníkem o nevýhodách a výhodách kuxských majetků ze strany báňských úředníků. Z úkolů báňských úředníků se pro hornictví v průběhu 17. století vyvinul složitý státní daňový a kontrolní systém. Živnosti byly nově využívány i k financování nově založených státních orgánů formou čtvrtletních peněz. Od roku 1680 směli důlní úředníci v horských oblastech Horního Harzu pracovat jako tzv. státní úředníci. Kvůli neustálým novým státním daním začaly živnosti nadměrně využívat své doly, což následně vedlo např. v roce 1737 k vydání nové podoby horního řádu Cleve-Märkische.
V roce 1792, se založením vestfálského báňského úřadu, došlo k reorganizaci báňského úřadu v částech Pruska. V roce 1794 vstoupilo v platnost Všeobecné zemské právo, které zavedlo směrový princip kromě Saska i v celém Prusku. Výsledkem této přeregulované těžby bylo, že bylo zapotřebí velkého počtu báňských úředníků. Nyní existovalo více než 60 různých vyšších důlních úředníků. Tito byli také označováni jako horní důstojníci. Bylo zde také přes 40 nižších státních úředníků, kteří byli rozděleni do tří tříd a byli označováni jako poddůstojníci. Bylo to mimo jiné způsobeno tím, že zde byli kontrolní úředníci, kteří sledovali práci dalších úředníků. Aby bylo možné kázeňsky úředníky a horníky potrestat, vstoupila v polovině 1. poloviny 19. století v platnost pokyn, podle kterého mohli revírníci ukládat důlním úředníkům a horníkům tresty. V roce 1839 vstoupily v platnost instrukce pro královské okresní úředníky pruských uhelných oblastí. Tento pokyn upravoval celou oblast odpovědnosti revírních úředníků, řízení a rozpočet těžebního provozu, předcházení a regulaci škod způsobených vodními a pozemkovými škodami, hospodaření báňského úřadu a horní policie. Báňský úřad nyní prováděl pravidelné generální prohlídky v celé horní oblasti za účelem kontroly výsledků předchozího roku. Všechna tato nařízení nakonec znamenala státní patronaci vlastníků dolů ze strany báňských úředníků. To bránilo podnikovému řízení ze strany vlastníků dolů, což bránilo dalšímu rozšiřování těžby.
Ve druhé polovině 19. století došlo k několika změnám v zákoně, které měly vliv na regulaci hornictví. Za první instanci báňského úřadu odpovídali okresní úředníci s titulem Bergmeister, Bergrat , za druhou instanci Oberbergämter, jehož ředitelem byl Berghauptmann, jehož členy byli vrchní horní radní, nebo tajní horní radní byli zodpovědní. Zrušením práva řídit a zavedením inspekčního principu došlo k omezení úkolů a kompetencí báňských úředníků. Zejména báňští úředníci se již nemuseli podílet na provozu a správě majetku dolů. Od nynějška se báňští úředníci museli starat pouze o záležitosti báňské policie, jako je bezpečnost a zdraví horníků, bezpečnost důlních děl a ochrana povrchu. Ti pak byli pověřeni řízením dolů, když to bylo možné a nutné. Steigerovi se ze státních úředníků stali soukromými úředníky. I přes postupující reorganizaci báňských úřadů a redukci báňských úředníků byli ještě v 80. letech 19. století státními úředníky jmenováni vyšší ocelářští mistři. Mnoho titulů bylo až do první poloviny 20. století udělováno také vyšším báňským úředníkům, čímž vznikla kancelářská hierarchie rozdělená do pěti tříd. To změnilo až v roce 1919 nařízení, podle kterého bylo možné tituly udělovat pouze tehdy, pokud určovaly úřad nebo povolání. Pro úředníky dolu (soukromé úředníky) změna zákona znamenala, že nyní museli uzavřít smlouvu s vlastníky dolů bez povolení báňského úřadu, což bylo ponecháno na volné dohodě. Tím byli úředníci dolu vydáni napospas majitelům dolů. Ke konci 19. století došlo ke dvěma velkým stávkám horníků, v jejichž důsledku si Steigerové na počátku 20. století založili vlastní profesní organizaci Steigerverband. V průběhu 20. století se ze soukromých státních zaměstnanců stali techničtí zaměstnanci.
V Norsku pracovalo několik hodnotitelů jako důlní úředníci, kteří byli podřízeni vyššímu důlnímu kapitánovi. Nechyběl ani vrchní referent báňského úřadu pro podporu správy provozních záležitostí a legalizace. V Rakousku jsou báňskými úředníky báňský kapitán a zástupci báňského úřadu a také několik inspektorů, kteří společně dohlížejí na bezpečnost těžebních prací. Ve Švédsku bylo Bergkollegium (Bergcollegium) nejvyšším správním a soudním orgánem odpovědným za dvanáct švédských báňských úřadů. Báňská vysoká škola se skládala z prezidenta, viceprezidenta, několika horních radních a hodnotitelů, tajemníka, pokladníka a několika notářů a právníků. Obersteiger a Steiger pracovali jako nižší důlní úředníci. V Horním Slezsku byla za báňské kontroly královských uhelných dolů zodpovědná královská ústřední správa v Zabrze, jejímž vedoucími byli ředitelé královských dolů, hutí nebo solných dolů (horntí radní). V Maďarsku byli ředitelé dolů voleni odbory a předloženi k závaznosti báňským soudům. Báňské úřady konají pouze na návrh odborů, dostávají roční seznam z řemesel lidí a nákladů jednotlivých dolů.