Jediná věta stačila a z rakouskouherského úředníka se stal československý, více nebylo třeba. Všeobecný zmatek konce října 1918 úřednické kanceláře jakoby míjel, navíc v uctivé vzdálenosti. Ani později do nich nezavítal, jen tu a tam ostýchavě nahlédl. Vytrvale a všude se o podivném tichu kolem úřadů diskutovalo, téměř všichni s ním nesouhlasili, ale stejně tak si ti, kteří dohlédli dál za momentální nadšení, uvědomovali, že kácet strom, na kterém ledva sedím, se nevyplácí. A tak zatímco padaly nedotknutelné dynastie, bortily se staleté říše, vybíjely se statisícové armády, kamsi samospádem postupovala společnost, neodvislý setrvačník vnitřního mechanismu správní organizace bez viditelných omezení a následků překonal smrt vůkolních poměrů. Když byl 28. října slavnostně prohlášen československý stát, stala se součástí tzv. recepčního zákona, první československé právní normy, formulace, která potvrzovala zatímní platnost zemských a říšských zákonů a také zachovávala dosavadní organizaci státní správy. Jen za odpovědný vrcholný orgán se na místo původního ministerstva vnitra prohlásil národní výbor. Jeho členové si uvědomovali, že základním předpokladem pro udržení nového politicko-společenského směru bude pacifikace, resp. ovládnutí dostupných bezpečnostních složek (armády a policie), převzetí kontroly nad zásobováním obyvatelstva a zachování fungujícího státního aparátu. Při splnění těchto podmínek bude možné se vyhnout celkové destrukci. Tím, že nový stát (jak se později ukáže natrvalo a bez zásadních koncepčních změn) převzal systém c. k. správy, zaměstnal i ty, kteří jeho organizaci doposud sloužili. Kdo byli oni českoslovenští státní úředníci? Kdo byli ti, kteří museli krátce po převratu přísahat věrnost nově vzniklé Československé republice – tu vřele, tu s rozpaky, pokaždé však z existenčních důvodů, občas okořeněných notnou dávkou oportunismu? A jací nakonec byli ti, kteří jedno odpoledne sloužili první republice a druhý den ráno brali za kliku úřadu, a následně protektorátního? Fenomén úřednického stavu nadále představoval žhavé politicko-společenské téma, v tomto není mezi c. k. a republikánským úředníkem žádný rozdíl, pozornost se pouze posunula od problému česko-německého antagonismu směrem k sociálně-profesním otázkám. Všudypřítomný nacionalismus posledních třech dekád, který tolik paralyzoval společnost a který se nevyhnul ani úřednické otázce, se pojednou vytratil, i když ne zcela a natrvalo. Struktura československého úřednictva měla mnohem homogennější podobu. Československá moc s Němci přestala počítat, dílem odešli sami. Úbytek německých úředníků na vedoucích postech státní správy byl více než markantní. V porovnání se změnami u ostatních státních či samosprávných úřadů nedošlo mezi politickým úřednictvem k žádné personální revoluci, i když drobná retuš to také nebyla. Platily zákony, které jim garantovaly služební poměr, a na tom nic nezměnil ani vznik Československa. Mohli být dáni dle platných pravidel na dovolenou, do penze, měli-li na ní nárok, mohli být přesunuti, mohli odejít z vlastní vůle, ale přímých donucovacích prostředků proti nim oprávněné osoby neměly. Mohly se pouze uchylovat k opatřením, která postiženým úředníkům natolik ztrpčovala život, že raději na další službu rezignovali. Vládcem v regionu tak rozhodnutím shora zůstal okresní hejtman. Na roli okresních hejtmanství upozorňoval i oběžník místodržitelství ze 7. listopadu. Hovořilo se v něm, že místní nebo okresní národní výbory nemají žádnou exekutivní pravomoc a státní správci se vyzývali k oznámení jakýchkoliv zásahů do působnosti politické správy ze strany národních výborů. Dvojvládí skončilo počátkem prosince 1918, kdy byly národní výbory zrušeny. Stát již měl svou vládu, parlament a zformované jednotlivé instance správy. Za vstřícný krok se považovalo přeložení daného jednotlivce, ale jinak úřednický svět zůstával vůči hlasům zvenčí imunní. První fáze homogenizace, vyvolaná přímým tlakem zvnějšku, nastala okamžitě po převratu. Po těchto okamžitých opatřeních nastalo období (doznívalo na přelomu let 1921/1922), během kterého byla dokončena popřevratová obměna personálu jednotlivých složek státní správy. Charakteristická pro něj byla postupující čechizace, generační výměna a nástup lidí z regionů do zemské instance. Postihla zbývající služebně starší úředníky, které zemská správa politická přejalo do svých služeb, nebo si je ponechalo. Pochopitelně se jednalo vesměs o německé úředníky. Během tří čtyř let existence Československa zmizel, alespoň na Moravě, z vrcholných postů poslední úředník německé národnosti, který se dočkal vysokého postavení již za monarchie. Nepřekvapí tedy, že pokles úrovně úřadování oproti období před rokem 1918 se stal obecně vnímaným faktem. Chybělo vzdělané úřednictvo, překotně povyšované československé kádry zpočátku neměly to základní, pro co byl úředník ceněn – praxi, samostatnost a zkušenost s vedením, do značné míry i příslušné vzdělání. Bylo jich málo a dlouho se krčily na méně významných postech. K omezené funkčnosti se přidala celkově pošramocená autorita státního aparátu, poznamenaného dlouholetým puncem rakušáctví a naposledy zdiskreditovaného za první světové války přístupem k zásobování, liknavým potíráním lichvy a mnohde nekorektním přístupem k neněmeckému obyvatelstvu. Nashromážděné křivdy, umocněné roky válečné bídy, strádání a psychického vypětí udělaly své. Zmíněná charakteristika odkazuje na určitou proměnu, ale jinak se rozdíly mezi c. k. a republikánským úřednictvem hledaly jen velmi obtížně. Služba představovala stále stejně lákavou příležitost, jako tomu bylo za časů monarchie. Nabízela definitivu, penzi, zaměstnanecké výhody, vdovské důchody, právo na plat apod. Rok 1918 v tomto neznamenal žádný předěl. Nepřinesl jej ani v ideálu nestranného byrokrata, neznajícího nic kromě podřízenosti výše postavenému a věrnosti státu. Snad jen věrnost císaři a jeho rodině nahradila loajalita k československé státní myšlence, resp. politické straně (v případě ministerských úředníků). Ta se ověřovala přísahou věrnosti republice, již skládali povinně všichni, kteří byli přijati do jejích služeb.
Základní normou, která upravovala služební poměry státních úředníků, zřízenců (dříve podúředníků a sluhů) a čekatelů (dříve praktikantů), zůstala služební pragmatika z roku 1914. Převzetí tohoto úřednického kodexu bylo bezpodmínečně nutné proto, aby se zabránilo hromadnému exodu úřednictva. Na jeho zachování apelovala také odcházející vládnoucí garnitura, která se tak snažila garantovat právní prostředí pro německé úředníky. Pragmatika navíc představovala propracovaný systém, který nebylo nutno nijak zásadně revidovat. Podstatný zásah do služební pragmatiky přinesl až tzv. platový zákon č. 103 z 24. června 1926, který upravoval platové, ale také některé služební poměry zaměstnanců. Zrušil systém hodnostních tříd a časový postup do platu vyšších hodnostních tříd a zavedl časový postup v rámci jedné platové stupnice. Důležitá ustanovení disciplinárního řízení zůstala nezměněna, později je doplnil jen zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců, včetně soudců (zákon č. 147 z 12. července 1933), který reagoval na etablování protistátních fašizujících živlů. Mnohými býval chápán jako potencionální bič na administrativní aparát.
Co se týče platových poměrů státních zaměstnanců do roku 1919, platila poslední rakousko-uherská úprava úřednických platů z roku 1907. Po válce bylo nutné reagovat na sociálně-hospodářský rozvrat, kdy platy naprosto neodpovídaly cenovým hladinám. Nemocné však byly celé státní finance, a proto zůstávala tato sféra dlouho ve stavu provizória. Státním zaměstnancům zákony garantovaly jednorázové příspěvky, ale těmi se pouze látaly díry a zabraňovalo rozkladu správních složek. Dle zákona o poměru státního úřednictva č. 541 ze 7. října 1919 se zkrátila doba pro postup do vyššího stupně téže hodnostní třídy u IX. až XI. hodnostní třídy na dva roky a u II. až VIII. na tři roky (v úřednickém žargonu čekatelé označovali avizovaný zvýšený plat trienálkou). Zůstalo 11 hodnostních tříd, ale první stála mimo stanovené platové podmínky. Každá hodnostní třída se dále dělila na několik platových stupňů (2-5). Zůstal místní (dříve aktivní) příplatek, odvíjel se od Prahy, kde činil 50% služného, nejvýše však 4000 korun, pro ostatní města odpovídal dle velikosti 90, 80 a 70% pražského. Toto platilo pro V. a nižší hodnostní třídy, vyšší získávaly nárok na tzv. činovní (dříve funkční) příplatky, navýšené o 50%. Plat okresního hejtmana VII. hodnostní třídy stoupnul v nejvyšší platové stupnici na 9408 korun, tedy asi o tři tisíce korun, k tomu je ale nutno připočítat individuální příplatky. Úředník s definitivou v nejnižší třídě si zpočátku přišel na 3708 základního platu, asi o jeden a půl tisíce více než dříve. Bylo by jistě zajímavé porovnat životní úroveň československých a rakouských úředníků, nyní od sebe oddělených státní, nikoliv jen zemskou hranicí. Úředníkům se zmíněným zákonem zvýšily základní platy, ale jinak zůstával v platnosti složitý systém drahotních přídavků, mimořádných a nouzových finančních výpomocí, starobních přídavků zaměstnancům v činné službě i na penzi.
Nový stát také převzal dosavadní strukturu administrativního aparátu, zůstalo místodržitelství s nezměněnými pravomocemi a působením, podobně dopadl i první článek státní správy – okresní hejtmanství. Nově se musela vybudovat pouze jednotlivá ministerstva, nejvyšší instance správy. Zachována zůstala sídla i hranice okresů, snad s výjimkou míst, kde se měnila státní hranice.