Na přelomu 13. a 14. století, v době krále Václava II. vznikl v Kutné Hoře Horní zákoník, který se ve svém obsahu zabýval pracovním právem pro zajištění bezpečnosti práce horníků. Tato pravidla se zabývala větráním dolů, odvodňováním dolů, osvětlením dolů i technickými či stavebními detaily. Tento zákon byl ve své době ojedinělé právní dílo a nesmírně pokrokové. Zákon byl respektován skoro po celé Evropě. Tento zákon vdechl život královskému urbáři, přísežným, směnmistrům, písařům, horním soudcům a dalším královským úředníkům (urbura = královský důchod ze stříbrných dolů). Po staletí přibýval další úředníci (mincmistr, nejvyšší mincmistr, nejvyšší hormistr atd.). Odjakživa bylo údělem proti nesnázím jmenování nových a nových početných horních komisí, které měli za úkol vše rozlousknout. Panovníci vždy vydávali pro doly nové a nové instrukce a nařízení, ale těch nebylo nikdy dbáno, takže podvody rozkrádání se dělo zcela veřejně. Celá hornická historie ukazuje nešvary a nepořádek, který při dolování vládl. Vlastní provedení náprav a pořádků měli provést místní královští úředníci, kteří bohužel ve většině případů neměli potřebné znalosti a hlavně dobrou vůli něco změnit. Mezi největší nepořádky patřily podvody při výkupu rud. Vedení účetnictví nepokrytě nedbalo na řádné vedení a na uschovávání účtů. Královští úředníci nekompromisně vyžadovali úplatek (pozornost, dárek a jiné). Královských úředníků bylo občas víc než horníků a navíc velmi špatně si plnili své povinnosti. Z toho vyplývá, že královskou pokladnu protěžování těchto úředníků stálo nemalé peníze. Jedním z největších nešvarů bylo vlastnění důlních podílů horními úředníky a jejich rodinami. Úředníci bezdůvodně vypisovali na doly vysoké poplatky (tzv. Cupusy). Tímto jednáním odrazovali cizí těžaře a případné opuštěné doly si dávali okamžitě zapsat. Tyto nešvary velmi ohrožovali samou podstatu hornictví, ale bohužel naráželi na byrokracii horních úředníků, kteří radši se vzdali svého dobře placeného místa, než aby se zbavily neoprávněně získaných důlních podílů. Jenom vyjímečně byl provinilí úředníci potrestáni.
Jedním z mnoha dalších nešvarů bylo uvalování důlní lhůty. Princip byl v tom, že hormistr získal z každé důlní lhůty 1 groš z každého dolu. Panovník byl v jistých ohledech velmi tolerantní a toho královští úředníci zneužívali. I před královský příkaz se prováděli velké podvody při vlastním mincování, hormistr během své služební kariéry nikdy nesfáral do dolu, mincmistr občas neuměl číst ani psát, výkazy byly sestavovány nejasně a neurčitě, šidilo se závaží a další. Pletichy královských úředníků vedly nejednou k povstání nespokojených horníků. Od poloviny 16. století se musel z dolů pravidelně odvádět tzv. desátek. Tento požadavek panovníka vedl k uzavírání dolů a znemožňoval dobývání chudých rud. Záporný efekt se projevil okamžitě, podvádí se při výkupu rud, horníci nejsou schopni platit daně, upadají ve městech řemesla a i obchod, zatímco královský aparát neustále zvyšoval. Začínají velké problémy s využitím dřeva. Pro doly mělo být vždy zabezpečeno velké množství dřeva. Postupně dochází k nešvarům při prodeji olova, které bylo potřeba pro získání stříbra. Samozřejmě z těchto problémů získali výhodu jiné revíry např. v Německu v Guslaru, Freibergu a jiní. Pokud si zpětně přečteme tuto stránku zjistíme, že jsme se nikde nedočetli o provedených nápravách, o potrestání viníků, o jejich případné odvolání. Předpokládám, že při zjištění nedostatků, nepořádků, chyb okamžitě soukromí podnikatel vyvodí jednoznačné závěry. Výsledkem by mělo být vyhození dotyčného úředníka z práce, jeho potrestání odnětím svobody, navrácení rozkradeného majetku, ale zjistíte, že to vše se stalo v ojedinělých případech. Defacto ta tak funguje i dneska, stačí se podívat do tisku či shlédnout televizní zprávy. Zatímco na začátku 18. století prožívají české země krizi v hornictví, na sousedním Slovensku se hornictví začíná rozmáhat, hlavně štvanický revír. Velkou naději všem horníkům a báňským úředníkům poskytla nově vzniklá vyšší báňské učiliště v Banské Štiavnici v roce 1764, později báňská akademie. Studenti z této akademie byli mnohem lépe teoreticky vybaveni pro jeden z hlavních problému tehdejší doby a to se zmáháním velkých přítoků důlních vod. V roce 1749 byl postaven první vodosloupcový stroj v Evropě právě ve Štiavnici. Během 18. století bylo ve Štiavnici postaveno ještě 7 těchto strojů od J.K. Hella. Postupně se tyto stroje uplatňují v českých zemích (Horní Slavkov), v německých zemích (Sasku, Harzu) a posléze v alpských zemích. Pro levný provoz a malou spotřebu vody se tyto stroje využívali až do konce 19. století. Ve Štiavnici se také jako první pokusili postavit amalgamační huť na výrobu stříbra. Vrátíme-li se ke štiavnickému revíru ještě jednou k jeho významu přispěl vznik vyšší báňské akademie, ohromné vytěžení zlata, stříbra, olova dalších kovů z okolních vrchů. Do této oblasti se v té době sjížděli vynikající odborníci k získávání i k předávání zkušeností. V roce 1786 zde byla založena Společnost pro rozvoj hornictví. Ve štiavnickém revíru se jednoznačně rozšířila výstupková dobývací metoda a později tzv. příčné dobývání. K velkému technickému pokroku došlo i v důlní dopravě, začaly se zde používat tzv. uherské hunty o obsahu 140 kg. Dalším do dnes viditelným a úžasným pozůstatkem po hornické činnosti jsou vybudované rozsáhlé a promyšleně vybudované rybníky a jezera, kterým se říká tajchy. Sloužily jako zásobárna vody pro důlní a úpravárenské podniky. V polovině 19. století jsou i v rámci Rakousko Uherska činěny kroky k ochraně a zdraví pracovníků v hornictví. Toto již řešil Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Konkrétněji se k otázce bezpečnosti vyjádřil Říšský zákoník z roku 1852.
23.5.1854 byl vydán Obecní horní zákon, který unifikoval dokončený zdlouhavý proces horního zákonodárství. Od této doby můžeme hovořit o vzniku státní báňské správy. Horní zákon rozdělil báňskou správu do tří instancí. První byla báňská hejtmanství s podřízenými báňskými komisariáty, druhou instancí jsou vrchní báňské úřady a tou poslední vlastně nejvyšším báňským úřadem se stalo Ministerstvo financí se sídlem ve Vídni. Horní zákon stanovil povinnosti důlním podnikatelům, orgány báňského dozoru dostaly pravomoce při plnění svých povinností. O zřízení a působnosti báňských úřadů vypovídá až zákon č. 77 z roku 1871. Revírní úřadníci byli kompetentní k vyřizování veškeré agendy. Do pravomocí báňských hejtmanství patřilo povolení zřízení báňských revírů, propůjčování dolových měr, vynášení trestních nálezů v působnosti Horního zákona. Tehdy byla na území Rakousko-Uherska zřízena čtyři báňská hejtmanství se sídli v Praze, Vídni, Celovci a Krakově. Zcela zásadní povinností státní báňské správy ve vztahu k báňským podnikatelům byl výkon horní policie. Bezpečnostní předpisy zahrnovaly veškerou hornickou činnost. Prvním báňským hejtmanem báňského hejtmanství v Olomouci byl Eduard Hlíbl v roce 1859. Živnostenský řád z roku 1858 přímo již stanovil povinnosti každému majiteli živnosti ohledně zdraví a ochrany života svých pracovníků. Dělníci měli vykovávat svoji práci pečlivě, a zároveň obezřetně, aby byli co nejméně ohroženi.
V roce 1871 byl vydán zákon č. 112 o periodickém zkoušení parních kotlů zkušebními komisaři. V zemích koruny české byl zmocněn ke kontrolám Spolek pro zkoušení a přehlížení parních kotlů v Čechách.
Zákon č. 117 z roku 1883 opět upravil bezpečnost práce a technickou bezpečnost zařízení. V rámci tohoto zákona byli ustanoveni živnostenští inspektoři jejichž úkolem bylo kontrolovat dodržování zákonných předpisů ze strany zaměstnavatele.
Provisorní pojištění horníků zajišťuje zákon č. 127 z roku 1889 o bratrských pokladnách i s jejich následnými novelizaci v letech 1907 a 1914.
Nemocenské pojištění bylo v rozsahu 2–5,-Kč denně a pouze po dobu 26 týdnů. Pojištění rodinných příslušníků chybělo. Při pracovním úrazu činil nejvyšší možný zápočet 3 600,-Kč za rok. Z toho vyplývá průměrná roční renta 200 – 400,-Kč.
Nařízením č. 523 došlo v roce 1917 k rozšíření úrazové sociální povinnosti na všechny horní podniky.
Zákonem č. 64/1919 Sb. byla zrušena podřízenost báňských hetmanství na území ČSR vídeňskému báňskému hejtmanství. Další změny v organizaci báňských úřadů přinesl zákon č. 54 z roku 1928, který určil prvoinstančními orgány revírní báňské úřady, ve druhém sledu báňská hejtmanství se sídli v Praze a v Brně a poslední instancí se stalo Ministerstvo veřejných prací. V roce 1938 byl vydán základní předpis č. 41/1938 Sb., který řeší problematiku všeobecných předpisů na ochranu a zdraví života dělníků. Český báňský úřad vydává v roce 1957 Horní zákon č. 41/1957 Sb. o využití nerostného bohatství.
Zákony č. 67/1951 Sb., č. 51/1954 Sb., č. 72/1959 Sb. byly v roce 1961 na hrazeny zákonem č. 65/1961 Sb. a v roce 1965 byl nahrazen Zákoníkem práce č. 65/1965 Sb., který v hlavě pět, řeší ustanovení o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci.