Hornické a hutnické historické parády
Horníci se již od dávných dob povinně zúčastňovali některých církevních a státních slavností v různých ročních obdobích. Účast horníků na slavnostech byla nazývána hornickou parádou. Parády se začínaly o velikonocích na Bílou sobotu. Tohoto svátku bylo povinno účastniti se hornictvo v různých revírech království s rozsvícenými kahany (původně byly pro horníky hotoveny kahany ze železa, pro dozorce a úředníky z mědi nebo mosazi, svítilo se lojem s vlněným knotem, později měli horníci kahany plechové, svítili řepkovým olejem, olej si nosili v plechovce umístěné na koženém pásku na “fleku”. Další hornická paráda se konala o Božím těle. K ní se vysílalo hornictvo Mariánského dolu. Další hornická paráda se konala např. v Příbrami při korunovaci mariánské sošky svatohorské. A tak bychom mohli vyjmenovávat po revírech a jejich hlavních patronech další hornické parády. Horníci z bohutínských dolů slavili svojí hornickou parádu 15. srpna. Většinou se jednalo o hornické parády při církevních slavnostech. Ostatní hornické parády měly ráz více německý. Většinou německé vedení dolů ovlivňovalo svými zvyky tradice v Čechách. Samozřejmostí byli černožluté barvy, všude byla odznakem rakouská orlice, které sloužili k ozdobě čák a klobouků a další. Jednou z hlavních hornických parád, byla ta, která se konala při příležitosti svátku sv. Prokopa, patrona horníků 4. července, které se účastnili osazenstva všech dolů. V Příbrami se jednalo až cca o pět tisíc horníků v černobílých uniformách. V předvečer toho dne se konalo “čepobití”. Nikde samozřejmě nemohla chybět hornická kapela. Členové hornických kapel měli pestré uniformy. Obvykle černé perkytle se žlutočernými šňůrami, bílé kalhoty, červené žíněné ozdoby a žluté šňůry na čákách. Členové těchto obvykle dosti početných kapel bývali členy vojenských kapel. V čele průvodu šli představitelé dolů nebo úředníci báňského úřadu a praporečníky. Stuhy na hornických praporech bývaly bohatě vyšívány a opatřeny nápisy “Glück auf”. Další hornickou parádou mohli být narozeniny císaře Františka Josefa I. 17. srpna. Této parády se museli horníci zúčastňovat pod vyhrůžkou trestů či vyhození z práce. Horníci, kteří neměli hornickou uniformu, byli řazeni zvlášť na konec průvodu. Za parného dne byla tato hornická paráda velmi únavná, což známe i dnes. Němečtí bánští úředníci se účastnili hornické parády s nadšením, ale čeští horníci defacto jen z pouhého donucení. Horníci a hutníci byli při hornické parádě rozlišeni podle různých odvětví práce. Vlastním jádrem parády byli vždy horníci. Ti nosili kytli zdobenou mosaznými knoflíky, na rukávech třepení a “fajstlíky”, bílé kalhoty, vzadu černý “flek”, který se vpředu zapínal bronzovým dvouhlavým orlem. Na hlavě měli čáku s rakouským orlem a na ní pernatý chochol (fedrpuš), v ruce drželi hůl nebo-li švancaru se zvláštním kováním s hornickými znaky. Řady řemeslníků v hornictví (truhláři, tesaři, zámečníci, kováři) měli jinou uniformu vztahující se k jejich řemeslu. Na hlavě nosili klobouk, na jehož levé straně byl podélný chochol per z kohoutích ocasů. Hutníci nosili bílé kabáty, myškové kalhoty, kožené zástěry a v rukou vidlice. Kováři měli kroj podobný, na ramenou nesli kladiva. Uhlíři, kteří pro huť pálili dřevěné uhlí, nesli špice, jichž při pálení milířů užívali. Důlní tesaři nesli sekyry, kteří usazovali hřeblem rudninu na stojatých, nehybných žlabech, tyčí, zvanou kysel. Mladí horníci, měli dřevěné necičky, nazývané “troky”. Kroj měli z lněné látky, čáku bez štítku a na ní kladiva v kovovém věnečku. V pozdější době se uniformy měnily. Úředníci měli kroj přepychový, podle hodnosti zlaté pásy na čákách, kalhotách, zlaté kordy, později zlaté šavle. Úřadování u c.k. horního úřadu bylo většinou německé. Veškeré velení o hornických parádách bylo také německé. Když byla vydána jazyková nařízení, domáhala se veřejnost zavedení českého velení při parádách. Tímto pojednáním jsme se dostali cca do konce 19. století. Na přelomu století již horníci povinně do hornických parád nechtěli chodit a v mnohých revírech se proto zrušili. Války konání i jednotlivých hornických parád zkomplikovali či úplně ukončili. Ve 20. a 30. létech 20. století se hornické parády konaly spíše ve významných revírech, jako byl Jáchymov, Kladensko, Sokolovsko, Ostravsko, Brněnsko. V 50. létech hornictví a hutnictví díky preferencích státu vzkvétá, ale tyto staré hornické zvyky upadají. Škoda. Na rozdíl od sousedního Saska či Bavorska, nebo Harzu, kde tyto hornické parády přetrvávají až do dnešních dnů. U nás se o připomenutí hornických zvyků snaží v posledních 30 létech nově vznikající hornické spolky napříč republikou a SHHS ČR. Doufám, že se podaří tyto zvyky udržet v povědomí občanů. Bohužel hornictví nemá v dnešní době od obyvatel moc pochopení, ale předpokládám, že jeho doba opět přijde, protože nerostné suroviny naše společnost ke svému žití nutně potřebuje.
Karel Neuberger