Hornické povolání

Hornické povolání je jedním z nejstarších a vytvořilo si proto mnoho profesních a stavovských tradic. Původní způsoby havířské práce a symbolika s ní spojená mají proto mnoho obecných společenských rysů. Bohaté havířské tradice se po celá století prolínaly životem havířských rodin, obcí a měst. Hornická zkřížená kladiva a želízka se kupříkladu dostala do mnoha městských a obecních znaků. Tradice hornictví nám připomínají i slavnostní hornické uniformy, hornické hole, hornický kahan, pozdrav Zdař Bůh, horničtí patroni sv. Prokop a sv. Barbora a celá řada písní a zvyklostí. V současnosti sice neexistuje žádná právní úprava, která by určovala ucelený seznam hornických symbolů, ale na základě havířské tradice je možno hornické symboly zařadit a přesně popsat.

Hornický znak. Tyto dva zkřížené nejstarší hornické nástroje se staly nejen hornickým znakem se všeobecným vyjádřením hornické práce, ale jsou současně i světově uznávaným hornickým znakem. Rozsah jejich použití jako obecného symbolu lze snad porovnat jen s křesťanským křížem. I přes dlouhodobé a hromadné používání tohoto symbolu dochází však stále z důvodu neznalosti používání obou znakových nástrojů k jejich grafickému paskvilu. Pro objasnění používání obou nástrojů a k pochopení jejich funkce je nutné se vrátit do nejstarších počátků hornictví, kdy se ražba chodeb v pevných horninách ještě vykonávala bez trhacích prací, tedy opravdu ručně anebo sázení ohněm. Havíři rozpalovali celistvý kámen na stěně chodby ohněm, potom skálu prudce ochlazovali vodou. V popraskaných horninách horník potom pomocí ostrého želízka na násadě, na které tloukl kladivem, vysekával na čelní stěně chodby rovnoběžné rýhy. Napříč potom kolmo na ně vysekával další soustavu rýh. Tak vznikly postupně na ražební stěně čtverce s vystouplými středy, které horník dál postupně otloukal. Po vyrovnání čelní stěny v chodbě se celý cyklus s rýhami neustále opakoval. Umíme si vůbec představit tuto těžkou a namáhavou práci v kontextu současné mechanizace hornické práce?
Kladivo má oboustrannou bicí polohu. Havíř ho držel v pravé ruce. Pevně naražená násada přes železnou část nepřečnívala. V hornickém znaku je kladivo vpředu k prvému uchopení.
Želízko držel havíř v levé ruce a bylo na násadě volně nastrčené tak, aby se nepřenášely otřesy úderu na ruce. Volné nasazení je ve znaku vyjádřené přečnívající násadou. Většina želízek byla proti kreslenému dnešnímu znaku víc protáhnutá a ostře zašpičatěná. Dokládají to různé dobové rytiny, hlavně z prostředí starých hornických revírů. Pro sjednocení zobrazování hornického znaku byl v Čechách roku 1905 vydaný obecný pokyn v “Hornických a hutnických listech”. V Německu pro kresbu hornického znaku vyšla v roce 1950 dokonce samostatná státní norma, která znak detailně upřesňuje. S hornickými kladivy se velmi často setkáváme v české heraldice ve znacích našich měst a obcí. Přičemž relativně často dochází k opačnému překrytí mlátku a želízka, často dochází oproti hornickému znaku i k zrcadlovému otočení. V našem regionu mají hornická kladiva ve znaku Abertamy, Bečov nad Teplou, Boží Dar, Horní Slavkov, Chodov, Jáchymov, Jindřichovice, Kovářská, Krajková, Krásno, Loučná pod Klínovcem, Měděnec, Nová Role, Nové Sedlo, Pernink, Přebuz.

Pozdrav Zdař Bůh! Druhým hlavním symbolem hornické činnosti a práce je stavovský pozdrav Zdař Bůh!, jako slovanská modifikace a protiváha německému Glück Auf! Pozdrav  lze volně přeložit jako přání šťastného návratu.

Hornická Švancara. Švancara je jedním z nejdůležitějších symbolů hornického stavu od dávných časů. Název pochází od německého slova “schweizerhacke”. Je to původně staré tesařské nářadí – sekyra. Hornická kutiště a doly byly velmi často daleko od větších lidských obydlí a v minulých časech bylo vůbec zvykem chodit po lesích a horách ozbrojený. Dvojí funkce sekery umožňovala používat ji jako nářadí a v případě potřeby i jako zbraň.
Postupem doby se švancara změnila na zdobnou, symbolickou sekerku, spíše používanou pro parádu a jako vycházková hůl. Je reliéfně zdobená a podle barvy kovu (zlatá, stříbrná, černá) vyjadřovala postavení nositele. Byl to vlastně jakýsi odznak postavení horníka v hornické hierarchii. Švancara se nosila hlavně při hornických parádách, opřená na pravém rameni kovovou částí a držená pravou rukou za dolní konec úzké, zploštělé dřevěné násady, zakončené kováním a tupým bodcem. Byla běžným doplňkem vycházkového oblečení horníka.