Uniformu bánští úředníci dostali v závěru napoleonských válek, kdy se František I. rozhodl, že není dále žádoucí, aby ji nosili úředníci u pošt, v armádě a diplomacii a zbývajícím státním zaměstnancům zůstala odepřena. Kabinetním listem z 25. dubna 1814 předepsal veškerému státnímu úřednictvu jednořadý tmavozelený frak s barevnými sametovými výložkami na stojatém límci a manžetách, bílou vestu, bílé nebo černé kalhoty, třírohý černý klobouk s kokardou a kličkou a kord s císařským orlem. Jednotlivé hodnostní třídy odlišovalo vyšívání na fraku a také typ stejnokroje, barva výložek signalizovala příslušnost k dané odnoži státní správy (k politické správě odkazovala barva pompadour). Císařským rozhodnutím státní úředníci vstoupili do barevné koláže již privilegovaných skupin obyvatelstva (vojáky, stavovské úředníky apod.). Po císařově smrti mohla být oděvní výbava úřednictva rozšířena o praktické a módní bílé, resp. zelené pantalony (dlouhé pánské kalhoty) s lampasy, Františkem I. omezované jako produkt revoluční Francie.
Pravidla pro nošení stejnokroje se několikrát měnila, poslední úpravu přineslo vládní nařízení z roku 1889 (vycházelo z pravidel platných již od roku 1849). Podle něj měli všichni aktivní úředníci právo i povinnost nosit uniformu. Slavnostní verze se nosila při návštěvě panovnického dvora, při vítání panovníka a členů rodiny, při nástupu do služby, při návštěvách vybraných vysokých hodnostářů a při oficiálních veřejných akcích. V ostatních případech se nosil stejnokroj služební. Povinný byl uvnitř úřadu, vně pak v úředních záležitostech. Každý úředník však měl právo jej nosit i mimo službu. Služební úbor tvořil dvouřadý tmavozelený kabát s přeloženým otevřeným límcem, barva resortu správy se omezila na lemy (pro úřady spadající pod ministerstvo vnitra a obrany zůstala barva pompadour). Hodnostní třídy se odlišovaly u jednotlivých kategorií počtem stříbrných roset na rozdílných zlatých šňůrových náramenících. Kabát doplňovala tmavozelená (v létě bílá) vesta a šedé (v létě pískové) kalhoty, tmavozelený plášť s černým límcem a příslušnými barevnými parolemi s knoflíčkem, rukavice z bílé kůže a tmavozelená čepice důstojnického střihu. Kord nahradila šavle, s možností ji v kanceláři odložit. Slavnostní uniforma, která využívala mnoho prvků služebního ústroje, odpovídala pro prvních osm hodnostních tříd podobě té z roku 1849, sestávala tedy z tmavozeleného dvouřadého kabátu s barevnými sametovými výložkami na stojatém límci a manžetách, s paspulí výložkové barvy a zlatými knoflíky s císařským orlíčkem. První kategorie měla na výložkách a límcích zlaté vyšívání, druhá a třetí zlaté prýmky rozdílné šířky a počtem roset podle dosažené hodnostní třídy. První tři kategorie k slavnostnímu kabátu nosily tmavozelené kalhoty, zbývající pak služební šedé. Dvourohý černý klobouk se nosil špicí dopředu, mohla se však použít i zmíněná důstojnická čapka. Novou uniformu si úředníci museli obstarat do konce roku 1890, na což, stejně jako na její příkladné nošení a stav, měli dohlédnout jednotliví představení. Pravidla pro politickou službu ještě upravilo nařízení ministerstva vnitra z roku 1891, které úředníkům od VI. hodnostní třídy níže umožnilo nosit ve vnitřní službě namísto služebního kabátu praktičtější dvouřadou kazajku (blůzu) stejné barvy s přeloženým otevřeným límcem a zlatými knoflíky s orlem. Hodnostní třídu označovaly červené výložky s příslušnými odznaky. Vyšlo se tak vstříc požadavkům úřednictva, které si stěžovalo na nutnost nosit těžký a neprodyšný kabát i v horkých letních měsících. V omezených případech ji směli používat i při úředních výjezdech (ve vysokých horách, při povodních a při vyměřování železnic). Někdy bylo dokonce povoleno v létě nosit civilní oděv. S jistou mírou benevolence přihlíželi nadřízení také k módním odstínovým variacím jinak striktně stanovené temně zelené barvy úřednických uniforem.