Horníci z dolu Nového Prokopa
V Čechách, kdesi nedaleko Plzně, leží královské město Stříbro a nedaleko obec Kladruby se svým krásným klášterem, ale i s neméně důležitými stříbrnými doly. Od nepaměti se zde dobývalo stříbro. Horníci zde v potu tváře dobývali rudu pro svoji obživu i obživu celé své rodiny. Každé ráno pravidelně odcházeli do hory za svojí prací. Brávali si s sebou modlitební knihu, kahan se zásobou oleje a něco k snědku, kousek chleba a sýr. Při vstupu do štoly se nejdříve pomodlili k Bohu, aby je v hoře ochránil a začali směle a s chutí pracovat. Jednoho dne, na svatého Františka, šli jako obvykle horníci na dílo. Již se schylovalo ke konci šichty, když se najednou hora zachvěla a ústupová chodba se horníkům zavalila. Znalí své práce pochopili, že je zde hora uzavřela. Začali se modlit k Bohu, ale zjišťovali, že chleba jim ubývá a Bůh jim nějak nechce pomoci. Když už byli zoufalí, začali nadávat a ani si to neuvědomili, že i čertovi by se byli schopni upsat, jen aby se ven z hory dostali. Jakmile to dořekli, hora se otřásla, zadýmalo se a kde se vzal, tu se vzal, sám pekelník. A cože si vlastně horníci přejí. Tak mu vypověděli, co je potkalo a on jim na to, že to jde lehko zařídit, jen se mu musí upsat vlastní krví. Že se na světě budou mít dobře, ale za pět let si pro ně a jejich rodiny přijde. Horníci byli radostí bez sebe, ani si neuvědomili, k čemu se zavazují. Opět to zarachotilo horou a horníci stáli venku nedaleko svých domovů a nad hlavou měli již ztmavlou oblohu. Když doma vyprávěli, co se jim přihodilo, tu teprve si uvědomili, že sice se zachránili, ale uvrhli do neštěstí celou rodinu. Během celé pětileté doby se modlili k Bohu, aby je ochránil před pekelníkem. Pán Bůh jejich velké modlitby vyslyšel a jal se je pod svá ochranná křídla uschovat. Pět let uteklo jako voda a blížil se den, kdy pekelník měl přijíti. Pekelník se dostavil přesně, jak slíbil. Sotva přišel, viděl, že již zde Pán Bůh je. Zaklel a do země se propadl. Od té doby se těmto místům říká Pekelské štoly.
Něco z tajemna hor
Všichni ti neznámí, kteří od 12. století pracovali až do doby nedávné na mnoha kutiscích ve stříbrském rudním revíru a neustále obnovovali slávu stříbrského hornictví, si zaslouží naši pozornost a úctu. I staré pověsti a vyprávění zůstávají odleskem tohoto obdivu. Staří havíři se čas od času prokopávají do slují, jejichž stěny se třpytí překrásnou výzdobou. Patří podzemnímu království mocného skřítka Duchmause a jeho dalších bratří, důlních skřítků -permoníků. Horníci si mnohá nepochopitelná dění a různá tajemná místa vysvětlovali jako jednání tajemných podivně vypadajících bytůstek. Toho jsou důkazem známé již pověsti „O důlní koze“, „O Duchmausovi“ a jiné.
Naši předci opravdu měli své zkušenosti s různými podzemními bytostmi, pravdou je, že stejně a neodmyslitelně patřily k životu, ke skalám, štolám
a k těžké práci v dolech. Tato stvoření byla většinou strašidelná a setkání horníka s nimi bylo většinou velmi umocněno hloubkou a temnotou dolů. Tyto podzemní příšery obyčejně zvěstovaly těžké nehody, závaly, propady a úmrtí. Sirní psi, kteří se ve stříbrských dolech občas objevovali, otravovali důlní vzduch, zhasínali horníkům kahany, ba i horníka občas napadli a zle ho pokousali. Ve středu hory Ronšperk se objevovaly ropuchy létající vzduchem jako vystřelené kamenné šípy. Pokud ale horník potkal štěbetavé bílé hady, radostí si vyskočil, protože ti mu ohlašovali přítomnost bohatého zrudnění.
Po vyfárání z dolu, pokud horník měl během šichty takovouto příhodu, vyprávěl o ní ostatním, kteří v tichu, se strachem v srdci a s otevřenou pusou sledovali jeho vyprávění o nenadálém setkání s jedním z místních skřítků a ještě hodně dlouho s úctou a pokorou o tomto setkání vyprávěli. Tak, jak to ve všech vyprávěních bývá, po dvacátém opakování se již od původního odklonili o sto osmdesát stupňů. Z horníka, který byl strachy zelený při setkání s některým z důlních strašidel, se stal hrdina, který se s ním popral a zvítězil.
O mladém horníkovi na Dlouhém tahu
Na Dlouhém tahu, při cestě, která běží po pravém břehu řeky Mže od Červené lávky směrem k Vranovu a kde dnes nestojí jediné stavení, panoval kdysi ruch a čilý život. V domcích podél řeky přebývali havíři, dřevaři, tesaři, byla tu kovárna i dílna sedláře, projížděly zde povozy tažené koňmi, které vozily důlní dřevo a těžké truhly s nakutanou rudou. Hlaholily hlasy, bečely ovce, skřípaly rumpály a žentoury, zvonily sekery, kladiva, motyky, rachotily putny.
V neděli vše utichlo, lidé se svátečně oblékli a šli do kostela. Když někdo umřel, pohřeb byl skromný, ale rozloučit se přišla celá osada. Společně slavili svatby a křtiny, společně se radili o důležitých věcech, které bylo potřeba rozhodnout. Rádi se scházeli, vyprávěli si, popíjeli medovinu, zpívali a byli veselí. Číst a psát neuměli.
Každý věděl, že temné štoly, dutiny a pukliny obývají tajemné bytosti, které se někdy člověku zjevují. Byly přirozenou součástí života horníků. Některá zjevení byla nepříjemná a naháněla hrůzu. Proti všem těmto bytostem byl Duchmaus bytost složitá a nevypočitatelná a po všech stránkách člověku bližší. Duchmaus se ukazoval horníkům zřídka. Spíše se projevoval svými zlomyslnými kousky. Proháněl štolami syčivý průvan, zaplavoval chodby vodou, schovával horníkům nářadí, chystal nejrůznější nástrahy. Měl velikou lysou hlavu podobnou koňské, šedou tvář, drobné tělíčko, na rukou šest prstů a na zádech velký hrb. Býval zahalen plachetkou a nosil železnou hůl, kterou dokázal skály lámat. Duchmaus byl strážce pokladů země. Když začali horníci lámat štoly a pronikli hluboko do skal, skřet se začal projevovat, chtěl horníky zastavit, ale jeho síly na to nestačily. Cítil, že horníci mají jakési podivné právo část pokladů zemi odejmout. Postoupil některá ložiska horníkům a čekal, že se vetřelci nasytí. Někdy dokonce zatoužil i horníkům pomoci. Když ale horníci neustále postupovali, docela se zatvrdil.
Jednou se skřet na horníky opravdu zle rozhněval. Nejhlubší štolu na Dlouhém tahu razili tehdy v samém křemeni. Den za dnem, chodba se sáh po sáhu prodlužovala, ale žíla zůstávala hluchá. Ale právě když chtěli štolu opustit, všiml si jeden z nich nápadné pukliny. Začali na tom místě křemen lámat a zanedlouho se před nimi objevila dutina podobná úzké chodbě. Jejího konce nemohli dohlédnout. Byl mezi nimi mladý štíhlý horník. Vsoukal se dovnitř, aby zjistil kam chodba vede. Dlouho byl pryč. Horníci volali, ale mládenec se neozýval. Ale nakonec se horník vracel. Volal, že našel samé stříbro a ukazoval velký kus stříbrné rudy. Vyprávěl, že chodba ho zavedla do křemenné síně, kde se hory stříbra kupily až ke stropu. Horníci se zaradovali. Konečně je potkalo štěstí. Nejdříve ale musí chodbu rozšířit, aby měli do síně přístup s nářadím a putnami. Hned se dali do práce. Lámali a vynášeli kámen, rychle postupovali, ale síň byla ještě daleko a horníci věděli, že to potrvá několik dnů, než se jim podaří celou cestu uvolnit. Bohužel, horníci začali být netrpěliví a poslali mladého havíře, aby nakutal stříbro a přinesl ho. Horník se vrátil s plným měchem, ale bylo jim to málo, tak musel putovat znova. A protože jim to bylo zase málo, musel horník putovat i potřetí. Horník se opět vrátil se stříbrem a zároveň ukazoval ostatním, že něco našel. V ten okamžik se průrva s rachotem zavřela jako těžká vrata. Horníci uskočili
a vytřeštili zrak. Z hladkého bílého kamene proti nim trčela ruka a svírala stříbrnou podkovu.
Kdoví, jak to bylo doopravdy. Přešla staletí, zvítězila technika, hluk strojů
a výbuchy náloží zahnaly Duchmause. Většina ložisek byla vyčerpána, doly uzavřeny a zavládl klid. Pokud skřet přežil do dnešních dnů, je jistě obezřetnější a skrývá se kdesi hluboko a vylézá jen za nejtemnějších nocí. Stříbrští horníci ho již několik desetiletí neruší.
Hornická osada
V místech, kde se dnes říká u Pičmana, na pravém břehu řeky Mže směrem k obci Vranov, kdysi stávalo několik stavení, panoval zde čilý ruch
a život. Zde v místech pod horou Ronšperk si zřídili místní horníci osadu. Všichni pracovali na štolách Dlouhý tah, Michal, na protiklonném odžilku Michal, dolu Evangelista, dolu Kunsschacht a dolu Siegerschacht. Havíři měli postaveny své domky nedaleko dolů, jak se říká, co by kamenem dohodil. Kromě horníků žili v osadě dřevaři, kováři, tesaři, sedláři a i jiné hornické profese. Po cestě kolem řeky Mže dnem i nocí hrčely vozy naložené dřevem pro potřeby dolů nebo vytěženou rudou pro další zpracování. Samozřejmě u každého domku kdákaly slepice, mečely kozy, možná ojediněle bučela kráva, pobíhali psi a mezi tím vším se motaly děti horníků. K tomu se přidávaly další zvuky rumpálů, žentourů a dalších různých nástrojů nebo strojů. Z temných otvorů ve skále
(štol) dnem i nocí vytékala narezlá voda do řeky Mže. A kdesi hluboko v srdci hory Ronšperk dobývali horníci olověnou rudu.
Všichni v osadě žili společně a družně, ale vyskytly se i případy nevraživosti a půtek, které si horníci obyčejně vyřizovali po svém. Občas padla nějaká ta rána nebo facka a spor nebo rozepře byla vyřešena. Lidé zde prožívali společně svatby, narození dětí, nemoci a úmrtí. Společně se radili o důležitých věcech. Po namáhavé denní práci se rádi sešli ke společnému vyprávění v místní hospodě. Představte si, že zde opravdu
u vchodu do štoly Dlouhý tah stávala hospoda. Rádi si u piva vyprávěli
o místních strašidlech, skřítcích a o tom, zda narazili bohatou sloj nebo již několik dní kopou jen jalovinu. Přitom si rádi zazpívali, zatancovali si a byli veselí.
S dnešní duševně vysilující prací to nemělo nic společného. Dovedli si
i přes své chudé postavení ze života udělat příjemný požitek. V neděli veškerý ruch kolem šachet utichl a celá osada se vydala pěšky do Stříbra ve skromném svátečním oblečení do kostela na mši. Rodiče občas svým dětem zpříjemnili jejich skromný život koupí nějaké té sladkosti na jarmarku. Většina obyvatel této osady neuměla číst ani psát, děti do školy nechodily. V oněch dobách se opravdu lidé na svět dívali jinýma očima než dnes my.
Doubrava
Před několika staletími, tehdy začíná náš příběh o vesnici Doubravě, ve které spolu žili v sousedské shodě horníci vedle sedláků a řemeslníků. Všichni zde den, co den si šli po své práci a večer si sedali pod starou lípou, aby si sdělili své starosti, aby pohovořili o tom, co je čeká v dalších dnech. A tak plynul den po dni. Jediná změna byla jen tehdy, když někdo z osady zemřel, nebo se oženil, nebo když se v osadě narodil nový člověk. Pak se celá osada sešla, aby společně tyto události oslavila. Tak plynul život v osadě den co den, rok co rok. Pak začaly českou zemí zmítat události různých válek. Po Čechách se potloukaly hordy cizích žoldáků pod vedením švédských generálů. Zvlčilí žoldáci plenili města i obce, znásilňovali, vraždili ženy, děti, starce i muže. Kam vstoupili,
šla jim v patách smrt a zkáza. Žoldnéři své hrůzné zločiny zahlazovali tím, že vyrabovaná města a vesnice zapalovali. Tak se i stalo v osadě Doubrava nedaleko města Stříbra, o které Vám vyprávím.
Ten den byl jako jiné dny. Než slunce vystoupilo nad obzor, kohouti ve vsi již vzbudili všechny spáče svým hlasitým kokrháním. Krávy se ve chlévě dožadovaly krmení a dojení. Vesnice se probudila ve vlahém letním ránu. Nejen sedláci, ale i horníci žijící v osadě se připravovali na celodenní práci v nedalekém dole, aby hluboko pod zemí za světla kahanu těžili stříbrnou a olověnou rudu. Nikdo z osady netušil, že pro mnohé z nich je toto ráno posledním ránem. Žádný z mužů, kteří ráno odcházeli za prací nevěděl, že již nikdy neuvidí své ženy a děti, že již nikdy neusednou ve své světnici ke stolu, že se již nikdy neuloží vedle své ženy na lože. Odcházeli s úsměvem, vraceli se s pláčem, vztekem a bezmocí.
A na mně teď je, abych Vám vyprávěl, co se v době od odchodu mužů do práce až do jejich příchodu v osadě stalo.
Chýlilo se k polednímu, většina žen již stála ve světnici u kamen a vařila pro ostatní členy rodiny oběd. Starší dívky pomáhaly matkám, malé děti si hrály. Z komínů chalup stoupal k obloze sloupek bílého kouře. V celé osadě panoval mír a klid. V nedalekém lese se ozval varovný křik sojky oznamující cizí vetřelce. Ze stínu lesa na sluncem zalitou louku vjela skupina jezdců na koních. Byla to horda špinavých otrhaných žoldáků, vedených stejně otrhaným kapitánem. Jejich koně vypadali unaveně a bylo na nich vidět, že již dlouhou dobu nespali ve stájích. Muži na koních a se zbraněmi v ruce ucítili snadnou kořist. Dlouho se nerozpakovali. Po udělení pokynů dal jejich velitel povel k útoku. Horda žoldáků zaútočila na bezbrannou vesnici. Pro žoldáky byla vesnice Doubrava opravdu snadnou kořistí, vždyť zde zůstaly jen ženy a děti a pár starců. Za hurónského řevu vtrhli do vesnice. Hned začali prohledávat dům od domu. Vše, co našli a mělo to nějakou cenu, skončilo v jejich tornách, co se dalo sníst, to snědli. Hezké ženy a dívky znásilnili, děti a starce zavraždili. Ze všech domů se ozýval hlasitý křik a pláč. I slunce se schovalo, aby se nemuselo dívat na páchaná zvěrstva. Když již nebylo co ukrást a z obyvatel osady nezůstal již nikdo na živu, začali zapalovat jednu střechu za druhou, aby oheň zahladil stopy jejich řádění. Suchá sláma na střechách ihned vzplála a dřevěná stavení jedno po druhém se měnilo v hromadu popela. V obrovském žáru shořela i těla obyvatel osady. Hrůzný pohled se naskytl mužům, kteří se v podvečer vraceli z práce. Vesnice byla jedno velké spáleniště. Neporušen zůstal jen malý románský kostelík za kamennou zdí, který jako jediný byl ušetřen zkázy. Zub času zahladil všechny stopy po vesničce, jen ten kostelík jako varovný prst vztyčený k nebi zůstal do dnešních dnů, jako věčný pomník, připomínající hrůzu těchto míst.
Jeptiška
Kladrubský klášter nahromadil veliké bohatství, a to nejen z výtěžku dobývání stříbrných žil, ale i z nekřesťansky vydřených desátků od poddaných z okolních vesnic, které klášteru patřily. Zatím co poddaní měli bídu a hlad, mniši si žili v blahobytu. Jejich stoly se prohýbaly pod tíhou vybraných pokrmů, že jim v rozmanitosti a množství mohl závidět i král. Dostatek dobrého jídla a zahálčivý život byl důvodem k jejich rozmařilosti. Jak praví přísloví ,, Zahálka je matkou neřesti“. V celách kláštera se neřest opravdu usadila. Někteří starší mniši vyhledávali ke svým radovánkám mladší bratry a novice. Ti, co byli zaměřeni na ženy, sváděli k rozmařilostem jeptišky posluhující v kladrubském klášteře. Jeptišky pocházely z nedalekého kláštera ve Stříbře. Měly za úkol v kladrubském klášteře mnichům uklízet a vařit. Mniši mnohé z nich přesvědčovali, že jim mohou být po vůli i jinak. I mladý mnich Ignác se zamiloval do mladé jeptišky Marty. Scházeli se tajně v komoře u kuchyně. Jejich vášnivá láska však nezůstala bez následků. Při jednom takovém setkání oznámila jeptiška Marta mnichu Ignácovi, že s ním čeká dítě. Ignác vyloučil, že by dítě mohlo být jeho a poradil Martě, aby to udělala tak, jak to dělávali jiné jeptišky v podobném případě. Dítě tajně porodily a zakopaly ho v nejzadnější části klášterní zahrady. Marta takový návrh rezolutně odmítla. S bolesti v srdci odešla z kláštera a celý den bloudila po okolních lesích. Přes slzy ani neviděla, kudy bloudí. K večeru se dostala až na vysokou skálu, ze které bylo vidět nedaleký klášter. Naposledy se pomodlila a skočila ze skály. Její tělo dopadlo na tvrdou zem a nehybně zůstalo ležet – byla mrtvá. Lidé, co ji tam ráno našli, ji odnesli na kladrubskou faru. Farář ji nechal pohřbít na kladrubském hřbitově. Lidé z Kladrub pak nechali na skále postavit vysoký bílý kříž. Mnich Ignác na Martu brzy zapomněl, neboť v jeho případě se nejednalo o lásku, ale jen o povyražení v nudném mnišském životě. Zanedlouho na to již sváděl jinou jeptišku, kterou si vybral za svou novou milenku.
Jeptiška Marta však nenalezla po smrti klid. Její duše byla zatížena nejen hříchem sebevraždy, ale i vraždy, neboť svou smrtí zavinila i smrt nenarozeného dítěte.
Lidé, co za tmavých nocí procházejí po cestě z Kladrub na Pozorku, vídají vedle bílého kříže na skále sedět bíle oděnou jeptišku plačící nad svým osudem. Vysvobodit ji může jen dívka, kterou potkal podobný osud. Osud svobodné dívky, která otěhotněla a její milenec se k ní ani k nenarozenému dítěti nehlásí. Dívka tak silná, že nejen sobě zachová život, ale dá život i svému dítěti. Vysvobodit ducha jeptišky může tak, že se svým narozeným dítětem vystoupí o půlnoci ke kříži a své dítě vloží jeptišce do náručí a dovolí, aby jej duch jeptišky v pochoval. Pak teprve duch jeptišky najde svůj klid a již nikdy se na skále neobjeví.
O mrtvém horníkovi
Již od nepamněti se v okolí města Stříbra dobývaly stříbrné rudy a posléze olověné rudy. U vsi Vranov se dobývalo černé uhlí, u obce Kladruby stříbrné rudy, u vsi Milíkova olověné rudy a tak bychom mohli pokračovat až do nekonečna. Bohatství země umožňovalo zbohatnout českému králi, městské pokladně, stříbrským měšťanům a někdy i samotným horníkům. Jak se zvětšovaly majetky bohatých lidí, tak rychle se rozvíjel počet měst a obcí, které patřily v Českých zemích k nejbohatším a nejvýznamnějším. Město Stříbro bývalo v Plzeňském kraji jedním z nejvýznamnějších královských měst.
Mnoho horníků pracovalo v podzemí za velmi těžkých, namáhavých, v té době primitivních podmínek, jen za pomoci želízka a mlátku, za mlhavého jasu olejového kahance. Jednou přišla do stříbrského revíru patra horníků z obce Rudolfova. Byli přiděleni k práci ve štole Barbora. Jejich práce probíhala každý den stejně a jednotvárně. Až jednoho dne ke konci šichty se utrhl ze stropu štoly velký kus horniny a jednoho z jejich kamarádů zavalil. Okolní stěny v místě chodby byly silně popraskané a hrozilo jejich sesutí. Ostatní horníci okamžitě utekli ze štoly ven z obavy o svůj život. Jejich zavalený kamarád tam zůstal sám, nebyl mrtev, stále ještě žil. Sám se ale z pod velkého kusu horniny nemohl dostat. Volal na své kamarády. Ti ho velmi dobře slyšeli, ale vstoupit nazpátek do štoly se nikdo z nich neodvážil. Teprve po několika dnech se vrátili do míst, kde se stalo neštěstí, horninu odklidili a kamaráda vyhrabali, poté ho pohřbili. Po nějakém čase přibrali mezi sebe nového horníka. S jeho příchodem se začalo dít spousty nejrůznějších neštěstí. Než si to horníci uvědomili, bylo několik kamarádů mrtvo anebo nadobro zmrzačeno. Protože ve stříbrských dolech v té době pracovalo velké množství horníků z různých končin království a i z ciziny, nemohli se samozřejmě všichni znát. Během krátké doby si horníci vypěstovali smysl, jak poznat nového horníka. Světlo jejich olejového kahance, vydávalo jen matné světlo, zato karbidka nového horníka blížícího se k čelbě, svítila pronikavě. S obavami a strachem hleděli na blížící se jasné světlo. Nic se ale nezměnilo na tom, že kam nový horník přišel, stalo se neštěstí. Staří horníci si to vysvětlovali po svém. Jedná se o zavaleného horníka, který patřil do party horníků z Rudolfova a který zůstal uvězněný pod balvanem, kde ho přátelé ponechali. On teď hledá všechny viníky svého osudu. Aby našel pravé viníky, nosí karbidku s pronikavým světlem. Druzí zase říkali, že je to Duchmaus v hornickém přestrojení a kontroluje, jak se v místních dolech chovají a mstí se za to, že ruší jeho poklidné dny. Jak to ale bylo doopravdy, to se asi již nikdy nedozvíme.
Mlátek a želízko ( Schlegel und Eisen )
Znak, pro který, málo které povolání musí snášeti tolik libovůle, jako úctihodný znak hornický, libovůle jak v označení, tak i ve tvaru. Ba může se beze všeho přehánění říci, že správné označení a zobrazení je vzácnější, než všelijaké nesprávné. Nejčastějším bývá označení prostě ,,Kladívka“ neb „Hammer und Schlägel“. Najde-li se přece správné, bývá aspoň chybně psáno „Schlägel“. V listě „Zeitschrift für das Berg-, Hütten- und salinenwesen für den Preassischen Staat „ Jahrg. 1.“ poznamenáno je následující
„Často nacházíme ,,mlátek a želízko“ nesprávně zobrazeny, proto připojujeme dřevoryt kresby, nyní již přesně stanovené a upozorňujeme na to, jak oba mají ležeti : Totiž, aby nejprve uchopil se mlátek a to pravou rukou, topůrko jeho musí tudíž ležeti přes násadu želízka, potom upozorňujeme na to, že nemá topůrko z mlátku vyčnívati, kdežto násada ze želízka poněkud vyčnívá. Mlátek je podle oblouku mírně zakřiven i musí líc jeho ležeti radiálně, kdežto želízko tvoří přímá čtyřhranná pyramida.
„Mlátek a želízko – Schlegel ung Eisen „je tedy správné pojmenování.“
Proti tomu hřeší se bohužel i v hornických a odborných listech. Nejvýstřednějších však zkomolenin dochází hornický znak v tiskopisech pojednávajících o hornických a hutnických výrobcích. Ba, viděli jsme dokonce
v „moderním „slohu vytvořený znak více zkrouceným hnátům jezevčíka podobný, než řádným a pádným nástrojům havíře.
O zjevení
Byl jednou již podzimní zamlžený večer, takový, jaké bývají často v oblasti řek a stříbrský perkmistr se vracel vyčerpán po několikadenním pracovním vytížení z kutišť, která stříbrskému Hornímu úřadu přináležela a nacházela se až na opačném konci kraje v oblasti Klatovska. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v dohledné době strhne pěkná bouře. Jeho kůň pomalu doklopýtal až k městským branám. Protože bylo po uzavírací hodině, ještě mu předlouhou chvíli trvalo, než se strážní uráčili z hradeb sejít a otevřít mu bránu do města. Urychleně se odebral ke svému domu na náměstí, kde ho již určitě očekával chutný pokrm. Sotva za sebou zavřel vrata od domu, strhl se venku velký vítr a hned za ním se hnala údolím řeky Mže bouře. Tak si v duchu pomyslil, že měl z pekla štěstí. Ten nečas kdyby ho potkal venku, nepěkně by se mu vedlo. Když vstoupil do prostorné místnosti, uvítala ho vzápětí jeho žena. Políbil ji na tvář a zeptal se, je-li pro jeho hladový žaludek něco k snědku. Žena ihned připravila pozdní večeři, přinesla k ní ještě pintu vína a popřála svému muži dobrou chuť. Věděla, že je nyní velmi unaven a až se vyspí, bude jí vyprávět, jak pochodil při kontrole dolů na Klatovsku.
Při jídle pravil ke své ženě: ,,Myslím, že venku bude dneska boží dopuštění“. A vskutku. Ohromný vichr rval šindele ze střech, lámal stromy. Po večeři si perkmistr pohladil spokojeně bříško. Posadil se na lavici pod okno a zahleděl se s úžasem ven. Venku tekly nekonečné proudy vody, které ještě vítr zaháněl k domům. Křikl na ženu ,,Podívej se dolů ke vratům a do sklepa, jak to tam vypadá“. Dlouhou jízdou a dobrou večeří se tak unavil, že za chvilku tvrdě usnul na lavici. Žena se vrátila a viděla muže spát na lavici, podložila mu pod hlavu a přikryla ho dekou, aby mu zrána nebyla zima. I když spal na tvrdé dubové lavici spalo se mu dobře a když se konečně probral, bylo všude kolem ticho. Rychle vyskočil a podíval se z okna, co bouře způsobila.
Některé domy na náměstí byly vyplavené vodou, která se přes náměstí přehnala a Plzeňskou ulicí odtekla z města ven, některé domy byly beze střech, dokonce dva domy byly částečně pobořeny, podíval se, co radnice. Snad nečas přestála. Na první pohled se zdálo, že ano. V řece Mži se valilo velké množství vody a celá krajina kolem vydechovala šedivými párami. Když se podíval na kostel Máří Magdaleny, spatřil nezvyklé světle modré světlo, které se stále přibližovalo. Vzrušením hleděl na protější stranu náměstí. Směrem od revíru na žíle Bohaté Požehnání se k městu hnalo stádo oveček a za nimi pomalu kráčel muž se zářící berlou a pod nohy se mu pletl nějaký pes nebo to snad byl čert ? Byl uvázaný na pevném řetězu. Muž mu připomínal svatého Prokopa, patrona stříbrských horníků. Nad kostelem se zjevení zastavilo a muž usedl, vyňal z hábitu flétnu a začal na ni hrát krásné melodie. Perkmistr si promnul oči.
Bdí, či spí? Zakrátko zjevení, jak se objevilo, tak rychle zmizelo. V duchu začal přemýšlet, co to znamená, a pokud to byl opravdu svatý Prokop, proč se zrovna objevil ve Stříbře a zrovna po té hrozné včerejší bouři.
Hned po obědě provedl prohlídku místních dolů. Bouře žádné vážné škody nenapáchala, jen některé šachty byly zaplaveny a budou se muset začít hned čerpat. Neobyčejné zjevení se nad kostelem objevovalo při každé větší bouřce, která se nad Stříbrem přehnala. Mnoho lidí se již dopředu těšilo na krásné melodie, které přízrak vyluzoval na svoji flétnu.
Přešly roky a tajemný muž se psem se již ve Stříbře neukázal. Po letech se na neobyčejné zjevení pomalu zapomínalo, až se zapomnělo docela.
Text: Karel Neuberger, Zdeněk Eyer
Fotografie, pohlednice, archivní materiály: všechny podklady jsou publikovány s jejich laskavým svolením.
Odpovědný redaktor: Karel Neuberger
Korektury: Mgr. Hana Kovářová
Jazyková korektura: Mgr.Hana Kovářová
Charakter a kvalita použitých materiálů jsou dány dobou jejich vzniku.
Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její části nesmí být rozmnožovány tiskem, fotokopiemi, počítačovými datovými soubory ani jiným způsobem bez předchozího písemného svolení vydavatele a autorů.