Těžba ve Stříbře (v Čechách) a odklony žíly*)
Autor: Fr. Gröger
Z historických dat, kterých jen málokterá těžba stejného stáří má tak málo, vyplývá, že s těžbou se ve Stříbře začalo v první polovině dvanáctého století (1131), že byla dvakrát přerušena v důsledku vnějších vlivů a že při kolísavém výnosu v různých dobách se měnil způsob použití rudy.
První těžební období, během kterého probíhala těžba ve Stříbře dle zjištěných závěrů bez přerušení, zahrnuje období od zahájení těžby až do vypuknutí husitských válek. Z této doby se dochovalo několik zpráv, ze kterých vyplývá, že vytěžená ruda obsahovala nikoli nevýznamné množství stříbra a bez výjimky se ve Stříbře tavila za účelem získání olova a stříbra (minimálně v prvním období po otevření dolů). – Druhé období těžby zahrnuje dobu od konce husitských válek do třicetileté války a z historických pramenů vyplývá, že obsah stříbra v rudě nebyl dostatečně vysoký na rozmach těžby, že postačoval na výrobu olova, což potvrzují i slova v listině Ferdinanda I., jež hrabě Šternberk uvedl ve svých Dějinách českých dolů: „V roce 1554 se Ferdinand I. snažil povznést doly na olovo ve Stříbře na doly na stříbro, aby nemusel kupovat olovo v zahraničí“. Tato slova potvrzují, že v tehdy provozovaných dolech nebyl výskyt olověné rudy nijak bohatý, a potřeboval pobídku k opětovnému zahájení těžby, jak to ostatně dokládají slova Ferdinanda I. v jeho listině ze dne 18. září 1558, ve které „se věrnému Moritzovi Schlickovi, hraběti z Pasova a pánu z Weisskirchenu a Planu, a jeho pomocníkům uděluje povolení provozovat důl ve Stříbře po dobu 20 let bez povinnosti odvádět desátek“. – Že v této době měla olověná ruda ze Stříbra (stejně jako dnes) široké využití jako glazurovací materiál, dokazuje královský mandát z roku 1560 udělený magistrátu města a těžařům ve Stříbře, ve kterém stojí: „Bude-li kdokoli přistižen, jak prodává olovo hrnčířům nebo do zahraničí, hrozí mu pokuta 50 tolarů“.
Tato a další zprávy potvrzují, že těžba ve Stříbře se minimálně na počátku druhého období již vůbec nevěnovala těžbě stříbra obsaženého v rudě, o němž se mluvilo na počátku prvního období na mnoha místech,
*) Historický přehled vychází zejména z údajů v popisech pana A. Rückera „Situace ohledně těžby ve Stříbře obecně včetně konkrétního popisu dolu Frischglück“ obsažených v tomto časopise a v ročence c. k. geologického ústavu, ročník 1867.
| a že ruda těžená v tomto druhém období musela být obecně stejná jako ruda těžená dnes, tzn. s nízkým obsahem stříbra. Třetí tj. současné těžební období se datuje od konce 17. století, a sice od opětovného otevření dolu Reichensegengottes v roce 1696; doly Langenzug a Frischglück, které jsou i dnes těmi nejbohatšími doly ve Stříbře, byly otevřeny v roce 1774 a 1781. Císařské nařízení z roku 1809, kterým se všem dolům nařizovalo těžit na maximum, aby se pokryla potřeba olova c. k. armády během války a které zcela zakazovalo prodej soukromým osobám, prozrazuje, že doly na olovo ve Stříbře hrály v této době nikoli nevýznamnou roli. Rückerovy údaje o úspěšnosti těžby jsou s ohledem na současné poměry příliš různorodé, aby je bylo možné zohlednit při posuzování výskytu rudy ve Stříbře, neboť poté, co bylo přijato na 500 horníků z jiných dolů, aby mohlo být splněno nařízení, uvádí Rücker počet domácích horníků na 300, a s přihlédnutím k těžbě pak dochází k závěru, že na jednoho horníka vycházel sotva 1 cent rudy za měsíc. – Rücker rovněž dochází k tomu, že tyto údaje neodpovídají skutečným poměrům, protože „důl Langenzug a důl Frischglück se svojí těžbou pohybovaly ještě v horních patrech, kde bohatství rudy muselo být podstatně větší, jak lze usuzovat z dochovaných sutin a obrovských zárubů“. V každém případě výše uvedené údaje o provozních výsledcích odporují poměrům takovým způsobem, že tyto údaje nelze brát v potaz bez vysvětlení příčin, které na jedné straně nevyhnutelně urychlily těžení rudy a na straně druhé mohly vést k tak špatnému pracovnímu výkonu, jestliže chceme z historických údajů o minulosti a poměrech v současnosti vyvodit nějaký závěr o hodnotě revíru na olovo ve Stříbře. Geologické poměry nejbližšího okolí Město Stříbro leží na prvohorní jílovité břidlici, které se rozprostírá v šířce cca 2 až 2,5 míle od severu směrem na jihozápad. Na severovýchodě ji překrývá karbon, na severozápadě, cca 2,5 míle od nejstarších hornin, je ohraničena rulou a amfibolitem, přičemž tyto horniny zabočují na jih a jejich ohraničení původní jílovitou břidlicí vede cca 2 míle západně od Stříbra na jih. Cca 1 míli jihozápadně od Stříbra vystupují z jílovité břidlice ostrůvky ruly a amfibolitu a směrem na jihozápad dochází nedaleko Stříbra k překrytí této části horninami spodních silurských formací, které jsou dále překryty horninami karbonu a permu. Na několika místech je jílovitá břidlice přerušena dioritem a kupami bazaltu, které jsou cca 1,5 míle od Stříbra v polokruhu na severozápadě a doplňují tak geologický obraz. | Jílovitá břidlice má tmavou šedomodrou barvu a většinou má vinutou, nezřídka přeloženou strukturu. Výskyt křemene v ní není častý, ale v blízkosti rudných žil se tu a tam nalezne tvarově zkřemeněná jílovitá břidlice, často bohatá na hrudovité svazky křemene, které na některých místech přecházejí do pruhové struktury. Směr jílovité břidlice je u Stříbra obecně z východu na západ, s pravidelným sklonem cca 40 až 50 stupňů na jih. Břidlice je na rudném území u Stříbra na mnoha místech proložena zvláštní horninou, kterou pro její jemný charakter a naprostou absenci křemene používají horníci na obkládání vyvrtaných děr a říkají ji „Ladberge“. Tato hornina má v čerstvém stavu (v jámě) světlezelenou barvu a téměř dokonale těsní. Je-li vystavena působení počasí, získává jemnozrnnou texturu a světle okrovou barvu (po několika dnech), ze které vystupují bílá, zvětralá zrníčka živce a špinavě zelené šupiny slídy. Ostře se tak odlišuje od tmavého základu břidlicové horniny a ve Stříbře ji můžete vidět podél kolejí v mnoha chodbách, přičemž prokládá břidlici do tloušťky 2 stop až 3 sáhů. Směr a sklon těchto žil je různý, obecně neodpovídá směru a sklonu rudných žil a tyto žíly jsou samy proloženy rudnými žílami. Těmto horninovým žílám známým jako „Ladberge“ se ve Stříbře říká „Sandstrich“ a vedle toho jsou ještě známé horninové odluky nazývané „pukliny (Klüfte)“, přičemž těmito „puklinami“ se v žádném případě nemyslí to, co běžně rozumíme pod slovem „puklina“; jedná se pouze o ložné plochy břidlice, se kterou mají stejný směr i sklon, často jsou provázeny jemnými vrstvami břidlice, a těmi se mi také zdají být, a jsou uváděny jako „pukliny s kamencovou břidlicí“. Zdá se mi proto mnohem vhodnější, dělit břidlici podle jejího stáří do různých pater, než vysvětlovat přesuny rudných žil posunováním. O těchto jevech publikovat pan J. Grimm, vrchní rada a ředitel akademie v Příbrami, podrobnou studii v tomto časopise (ročník 1866, č. 15 a 16) a označil je termínem „odklon žíly“ (něm. Gangablenkung). Odkazem na tento vynikající popis si zde mohu dovolit jenom stručně shrnout, co je podstatou těchto odklonů, co způsobuje, že žíly na hranicích hornin (horninové listy, žilní a ložné plochy) nepokračují bezprostředně dále, a že tyto zdánlivé postupy nelze vysvětlit posunem částí horniny, nýbrž tím, že síla tvořící praskliny byla odkloněna vlivem rozhraní horniny a vzniklá prasklina v sousedícím středu hory nepadla do prodloužení úrovně praskliny, nýbrž pokračovala bočně. Ve Stříbře byly z dědičné štoly Prokop vedeny směrem na východ proti ložiskům rudy dvě hlavní příčné chodby označené jako I. a II. puklinová chodba (něm. Kluftschlag), které byly hnány podél uvedených „puklin“. |
| Jak již bylo uvedeno výše, mají tyto „pukliny“ stejný směr a sklon jako vrstvy břidlice, a tím, že jsem zde načrtl určité jevy v I. puklinové chodbě, se dostávám k vlastnímu předmětu, který je pro mé pojednání o těžební situaci ve Stříbře určující, byť jsem ve Stříbře pobýval jen krátce. Jestliže vyjdeme od dědičné štoly Prokop puklinovou chodbou vedenou směrem na východ, narazíme hned za žílou/chodbou „Jan starší“ na žílu/chodbu „Flachentrümmer“, jejíž severní pokračování dlouhé cca 2 sáhy směrem na východ se zdá nenormální. Dále, směrem na východ narazíme nejprve na severním boku puklinové chodby na horninovou žílu, jejíž materiál je identická s materiálem označovaným jako „Ladberge“ nebo „Sandstrich“ (Rücker ji označuje jako jemnozrnný pískovec) a která proniká skrz břidlici. Pokračování této horninové žíly nalezneme na jižním boku posunuté o cca 3 sáhy dále směrem na východ. To jsme již ale v chodbě/žíle známé jako „Francisci“. Na jižním boku najdeme rudnou puklinu spojenou s touto horninovou žilou, která má jméno chodba/žíla „Jan mladší“. Jedná se o zcela samostatnou rudnou puklinu, která jen | v bezprostřední blízkosti příčné chodby (jak je patrné z obrázku), prostupuje nezměněnou masu horniny chodby/žíly Francisci, a sice v její charakteristické vlastnosti, což je důkazem toho, že se rudná žíla vytvořila teprve po vytvoření horninové žíly. Žíla/chodba Francisci je sice zahrabána i severním boku, přesto se zdá, že příčinou tohoto jevu je pouze získání ucpávkové materiálu pro vyvrtané otvory; přinejmenším jsem se nemohl nic dozvědět o rudonosnosti žíly na tomto místě a rovněž jsem nenalezl žádné stopy rudy. O žíle/chodbě Francisci a jejím vedení bude zřejmě zmínka na jiných, označených, blízko poležených místech v protokolech apod. a její směr bude zdůrazněn jako důležitá informace o rudné žíle, protože její pokračování musí narazit na nedalekou rudnou puklinu; – přesto v těchto spisech najdeme často vykřičníky, když je řeč o žíle/chodbě Francisci. Z těchto důvodů lze vyvozovat, že tyto horninové žíly nemají žádný vztah k výskytu rudy ve Stříbře, nýbrž že se k výskytu rudy chovají stejně pasivně jako břidlice, která zavírá rudné žíly. |
| Další žilní pukliny (žíla/chodba Gottfried, Barbara, Bezejmenná), které se dále na východě napojují na I. puklinovou chodbu, nemají pro náš předmět žádný význam, neboť překládají příčnou chodbu stejně jako žílu/chodbu Jan starší a Michael, aniž by se na tomto rozhraní horniny (puklině) ukazovaly nějaké výrazné posuny, a protože žíla/chodba Michael stejně jako chodba/žíla Flachentrümmer a Francisci nemá příliš prudký spád, bylo by nemístné předpokládat posuv části horniny a tím vysvětlovat posunutí žíly Flachentrümmer a Francisci. Ještě je třeba zmínit, že při prakticky stejném směru a sklonu žil Flachentrümmer a Francisci by se musela předpokládat obrovská tektonická porucha, pokud by se mělo protichůdné posunutí těchto obou žilních mas na podloží této příčné chodby vysvětlovat jako posun částí horniny. Protože plochy horniny, které se na této ložné ploše vyskytují, jsou více méně hladké, nelze přepokládat, že by zde kdy došlo k významnému posunu částí horniny. Ostatně nelze pochybovat o tom, že během změn uložení masy horniny, čili i během uspořádávání břidlice u Stříbra – na silně označených ložných plochách a rozhraní hornin by k posunu | sousedících částí muselo dojít mnohem snadněji než uvnitř mezi těmito zavřenými horninovými patry. Pokud bychom však předpokládali posun horninových pater na ložné ploše, o které je zde řeč, pak by se z načrtnutého chování rudních žil na této ploše muselo dojít k závěru, že žíly s olověnou rudou vznikly u Stříbra až po uspořádání břidlice a vzájemném posunu sousedních částí horniny. Aniž bychom zde chtěli resp. mohli činit závěry o stáří žil s olověnou rudou u Stříbra, přesto si dovolím prohlásit za jisté, že rudné žíly jsou mladší než uspořádání břidlice a že jejich vznik velice pravděpodobně nemá žádný vztah ke zmíněným horninovým žilám, které prostupují břidlici. – Pokračování žilní pukliny (žíla Jana staršího) není na sice severním boku otevřená, ale posun žíly Francisci na západ, žíly Flachentrümmer na východ odůvodňuje předpoklad, že zde nemáme co do činění s tektonickou poruchou, nýbrž se dvěma žilními odklony, ke kterým došlo v různých dobách, neboť vznik rudných žil nijak nesouvisí se vznikem horninových žil, jak lze vyvodit z dané situace. |
Zájem, jaký vzbuzuje otázka: zda vrásnění pohoří a tektonické poruchy nebo zda rozhraní hornin a žilní odklony, zvyšuje cena tohoto poznání pro praxi, neboť za předpokladu puklin v důsledku tektonických poruch by rudná žíla vznikala ve stejnorodém prostředí, zatímco při horninových rozhraní by se musela přenést přes změnu horniny a podle zkušenosti by to byla jen náhoda, kdyby žilná výplň před, v a za horninovým rozhraním byla stejná.
Abychom zdůraznili vliv, jaký může mít změna masy horniny na vedení žíly, vyjdu z nám nejznámějšího případu v Příbrami. Jak je známo, vystupují v Příbrami rudné žíly obsahující olovo a bohaté na stříbro ve dvou horninových patrech (obě patří siluru), přičemž jedno z nich je tvořeno křemenitého pískovce a kvarcitových útvarů, a druhé z břidlice. V místě těžby jsou obě patra oddělena jílovitou puklinou. Dlouhou dobu se myslelo, že žíly jsou odříznuty jílovitou puklinou, neboť v blízkosti pukliny se zdálo, že obě žíly zcela ztrácí. Avšak na konci padesátých let se zjistilo, že rudné žíly pokračují ze zóny kvarcitové horniny do zóny břidlice, že v blízkosti pukliny sice výrazně ztrácejí na své mocnosti a bohatosti, ale že se ve stejné vzdálenosti od pukliny objevují žíly i v břidlici, a to se stejným charakterem a stejným vedením žíly. (pokračování příště)