Sv. Barbora, život a legenda
Kult světců
Od nejstarších dob hráli svatí klíčovou roli v komunikaci věřících s Bohem, a také byli původci zázračných uzdravení a ochránci před zlem. Právě zázraky jsou v procesu kanonizace nezbytným důkazem. Mnoho světců z dob minulých je uctíváno i nadále a jsou uznáváni jako ochránci a patroni. I přesto, že velká část z nich byla v roce 1969 odstraněna z oficiálních římských kalendářů svatých, jejich příběhy a kult nás nepřestávají fascinovat dodnes. Mnoho svatých má dnes už své pevné místo v západní lidové kultuře (zejména sv. Mikuláš nebo sv. Valentin), mnoho dalších bylo a je mocným zdrojem inspirace umělcům.[i] Kult svatých je tedy nedílnou součástí křesťanské víry, ačkoliv jeho intenzita se v průběhu věků měnila, například v době reformace, kdy je kult svatých zcela odmítán.
S kultem světců ve středověku souvisely mimo modliteb a chvalozpěvů i legendy čtené při mši, jež se posléze přeměnily v legendy vyprávěné mimo bohoslužbu. I díky tomu se také zobrazování světců stalo ve středověku velmi oblíbeným.
Podobizna světce nebyla fyziognomická – v podstatě nebyla vůbec známa – důraz byl kladen na oblek, insignie a atributy. Teprve v malířství 14. století najdeme pokusy o vytvoření portrétu.[ii] Světecké postavy jsou i přesto mnohdy zbaveny své individuálnosti a izolovány od prostoru a času.[iii]
Fakta o sv. Barboře
Sv. Barbora byla ve středověku jednou z nejoblíbenějších světic a od dávných dob je Barbora také jedním z nejpopulárnějších ženských jmen. Od 14. století patřila k nejčastěji zobrazovaným světcům a v 15. století byla mučednice přiřazena ke skupině Čtrnácti pomocníků v nouzi.
Jako u většiny světců je i život sv. Barbory opředen mnoha legendami a její existence není podložena žádnými historickými ani písemnými prameny.[iv] Stejně jako u sv. Kateřiny, Cecilie a Markéty, není jasné, zda je její jméno skutečné, tedy není ani jasné kdy a kde žila.[v] Předpokládá se, že žila někdy ve 3. století, a její mučednická smrt bývá datována do doby kolem roku 303 – 306 n. l., tedy do doby pronásledování křesťanů za císaře Galeria Valeria Maximina, zvaného Daia.[vi] Její řecky psané Skutky, jež nejsou historicky podloženy, pochází až ze 7. století. Další zarážející skutečností je i fakt, že za místo jejího rodiště je považováno více míst: Nikomédie, Heliopolis, Toskánsko a Řím. Všeobecně se však za místo jejího narození považuje Nikomédie, dnešní Izmir v Turecku. I přes tento nedostatek informací a zřejmé nepřesnosti a nejasnosti je její kult už od středověku jedním z nejsilnějších až do raného novověku.[vii]
Nejstarší písemný pramen, který líčí život sv. Barbory je v Menologionu[viii] Simeona Metaphrasta,[ix] pocházející z 10. století. Tento hagiografický soubor sestává z deseti knih a líčí životy východokřesťanských světců. Legenda sv. Barbory byla následně několikrát přepracována, zejména v pozdním středověku nabývá velké popularity. Ve 13. století ji do své Legendy Aurey zahrnuje i Jacob de Voragine. Právě tento expresivní přepis obnovuje zájem o sv. Barboru, který je silný v celém středověku. Právě Legenda Aurea nás informuje o tom, že se celý příběh odehrává v Nikomédii, pojmenován je i její otec Dioskuros. Voragine zde popisuje i její soukromou zbožnost a meditaci během uvěznění ve věži. Zmíněn je i Origenes, se kterým Barbora komunikovala.[x]
Zásadním dílem je spis augustiniánského poustevníka Jana van Wackerzele,[xi] Compilatio de Sancta Barbara, který vzniká zřejmě v roce 1397. Jedná se o hagiografický spis, který si u něj pravděpodobně objednává jeho přítel Jan von Visbach, tehdejší převor augustiniánského převorství v Gentu. Jan z Visbachu se každý den modlil ke sv. Barboře a právě k této příležitosti nechává sepsat její skutky. Compilatio sestává ze 4 částí: prolog, život, přehled překladů života sv. Barbory a konečně řada 23 zázraků sv. Barbory. Někdy bývá doplněn i pátou částí, jejímž autorem měl být sám Origenes a má být oslavou Barbořiny zbožnosti a oddanosti. Původní dílo dnes již není známo, ale z průběhu 15. století se nám dochovalo asi dvacet kopií, většinou pocházejících z dolnorýnské oblasti. Právě tento spis měl za následek, že se v 15. století rapidně zvedá zájem o postavu sv. Barbory.[xii]
Legenda o sv. Barboře
Zlatá legenda praví, že Barbora byla dcera zámožného pohanského kupce Dioskura, známá po širokém okolí díky své kráse, učenosti a moudrosti. O její přízeň se ucházelo mnoho mužů, ona však cítila, že v životě musí být něco důležitějšího než je láska k muži, a proto všechny zarputile odmítala. Byla velmi vzdělaná a už ve své době odmítala uctívání lidských podob pohanských soch. Uvažovala nad podobou boha a došla k závěru, že je-li člověk z hlíny a bůh je člověk, tak musí být něco, co stvořilo hlínu, proto za boha považovala stvořitele všeho. Poznala tedy, že ve dřevě a kamenech bůh není, modly jsou dílem lidské ruky.[xiii] Neustále odcházela ke skupince křesťanů, kteří se tehdy skrývali díky neustálému strachu před císařskými pronásledovateli. V dlouhých hovorech se snažila pochopit jejich víru a učení a stále častěji si uvědomovala své životní poslání a svou další cestu. Její otec však byl fanatický nepřítel křesťanů a všiml si zápalu své dcery pro víru. Chtěl jí zabránit ve styku s křesťany, proto u svého domu nechal postavit věž, do níž hodlal Barboru uzavřít. Během jeho nepřítomnosti však Barbora navázala spojení se známým teologem Origenem a nechala se pokřtít knězem, který k ní vstoupil v převlečení za lékaře.[xiv] Když se otec vrátil z cest, viděl, že Barbora přikázala zedníkům vezdít do věže tři okna, místo plánovaných dvou. Barbora mu přiznala, že je to symbol Nejsvětější Trojice, což otce rozlítilo a posléze mu přiznala, že přijala svátost křtu. Chtěl ji zbít, ale najednou se v zemi, na které stáli, objevila trhlina a dívku ukryla.[xv] Její úkryt byl prozrazen až pastýřem, jehož stádo ovcí bylo za trest proměněno v kobylky a on sám v mramorovou sochu.[xvi]
Dioskuros tedy dovlekl dceru před soudce Marciána, známého nepřítele křesťanů. Ten ji nechal prve bičovat, na což Barbora prohlásila, že to je, jako by byla hlazena pavími pery. V noci se jí zjevil Kristus a zhojil jí rány. Ráno ji soudce nechal bít kyji, pálit pochodněmi a nechal jí uříznout oba prsy. Když chtěl nechat Barboru, takto znetvořenou, hnát ulicemi, objevil se náhle anděl z nebe a zahalil Barbořino tělo bílým rouchem. Na základě tohoto zázraku Marcián rozhodl o jejím okamžitém stětí, které měl vykonat její otec. Barbora tento rozsudek přijala s radostnou vidinou věčného života, kterým měla být za své skutky odměněna. Na hoře ji otec ihned sťal. Poté co odložil meč, byl okamžitě zabit bleskem.[xvii] „Svatá mučednice Kristova Barbora ukončila svůj život se svatou Juliánou 5. prosince za císaře Maximiana a místodržícího Marciána.“[xviii]
Patrocinia sv. Barbory
„O Bože! Který jsi sv. Barboru dvojí palmou panenství a mučednictví ozdobiti ráčil: propůjč nám na přímluvu její, abychom po skončeném boji pozemském se svátostmi zaopatřeni jsouce, cestu do věčnosti bezpečně nastoupili a k Tobě se dostali. Skrze Ježíše Krista Pána našeho. Amen.“[xix]
Tradice a uctívání
Konec 3. a počátek 4. století je doba, kdy osobnosti světců byly do velké míry formovány společenskými a politickými okolnostmi doby, ve které žily. 4. století je převratným obdobím ve vztahu ke křesťanství. Na počátku tohoto století císař Dioklecián potlačoval křesťanství tzv. krvavým ediktem (r. 304). Není proto překvapením, že právě z počátku 4. století existují „svědectví“ o křesťanských martyriích. Ani ne o deset let později nastává zlom, kdy do historie křesťanství zasahuje císař Konstantin Veliký. Ten svým tolerančním ediktem milánským tvoří přelom v uznání křesťanství jako oficiálního náboženského vyznání. Tento akt je upevněn v roce 380, kdy císař římské říše, Theodosius Veliký, prohlašuje křesťanství za státní náboženství a bourá pohanskou víru spolu s jejími svatyněmi. Právě ve 4. století vzniká typ světce-mučedníka, kterým je i sv. Barbora, která je ještě typově označována jako sv. Panna.[xx]
V 5. – 8. století vznikají legendy, které tyto osobnosti oslavují a jsou sepisovány jako obrazy morálky. Světec je prostředníkem mezi vůlí Boží a světským hrdinou historie. Oslavován je i světcův příkladný život a prohloubení víry u ostatních křesťanů. Tyto legendy mnohdy vycházejí ze smyšleného základu, kde se nedá předpokládat ani to, že světec skutečně žil. Tímto vzniká i potřeba ostatků svatých pro nově zakládané kostely.[xxi]
Téměř všechny východní církve slaví svátek sv. Barbory 4. prosince, a to už od 12. století. Podle juliánského kalendáře je její svátek slaven 17. prosince, který odpovídá našemu 4. prosinci. Stojí tedy na počátku adventu jako posel přinášející naději a mír nastávajících vánočních svátků. Kolem svátku sv. Barbory se rozšířilo několik lidových zvyků. Nejznámější je uřezávání tzv. Barbořiných větviček – barborek.[xxii] V den jejího svátku je tradicí dát větvičku z ovocného stromu, nejčastěji třešně, do vody a čekat na květy, které by se měly objevit na Štědrý den.[xxiii] Květy byly požehnáním na příští rok. Tato tradice se rozvíjí zejména od 15. století, kdy jsou již obydlí běžně vytápěna, čímž se zvyšuje šance, že větvička vykvete.[xxiv]
Kult sv. Barbory pronikl z Byzance na západ.[xxv] V Římě byla uctívána už od konce 6. století.[xxvi] O její popularitě svědčí i to, že papežové Řehoř Veliký,[xxvii] Štěpán III.[xxviii] nebo Lev IV.[xxix] jí v Římě nechávají zasvětit několik kostelů a oratoří.[xxx] Na západě byla poté hojně uctívána od konce 8. století, i přesto, že její jméno je zde známo už od 7. století. Na východě je v některých oblastech dodnes známa jako svatá Varvara, její patrocinia a atributy jsou však v podstatě stejné jako na západě.
I když ve skutečnosti nejsou známy pravé tělesné ostatky legendárních světců, existuje mnoho míst, kde jsou uctívány a kde se věří v jejich pravost. Například k vlastnictví ostatků sv. Barbory se hlásí hned několik měst, kde byl nebo je kult této světice velmi silný. Z větších měst jsou to např. Benátky, Istanbul, Řím nebo Káhira. Z méně významných měst jsou to třeba italská Piacenza a Rieti.[xxxi] Všeobecně se má za to, že její pravé ostatky se kolem roku 1000 dostávají do Benátek, odkud jsou následně převezeny do kláštera sv. Jana Evangelisty na ostrově Torcello.[xxxii] Tvrdí se, že se část ostatků ve 12. století dostává z Konstantinopole do Kyjeva, kde jsou uloženy v klášteře sv. Michala, odkud se stěhují až roku 1930 do chrámu sv. Vladimíra, taktéž v Kyjevě. V roce 2012 byla malá část těchto relikvií odvezena do USA.[xxxiii] Za místo uložení lebky sv. Barbory je považován klášter Mega Spileo v Řecku v severní části Peloponésu. Podle tradice je zde tato relikvie uložena od samého počátku a nikdy s ní nebylo hýbáno.[xxxiv]
Na západě známe její první zpodobnění z 8. Století, a to z kostela Santa Maria Antiqua. Zde byla ztvárněna tak, jak bylo u východních raných památek obvyklé, čili bez specifických atributů. Typické znaky sledujeme až od 13. století. Je také obvyklé, že je zobrazena s malým křížkem. Tento atribut byl typický až do 12. století, kdy byl nahrazen palmovou ratolestí a knihou. V následujících staletích se její kult šíří a stává se oblíbenějším, a to jak v lidovém vyprávění, tak i v mytologii. Hojnost zobrazování jejích ikonografických cyklů končí s 15. stoletím. V době středověku je její oblíbenost také podmíněna četností zázraků, které jí byly připisovány.[xxxv]
Sv. Barbora je velmi uctívanou světicí od středověku až do dnešních dob. Za patronku ji má mnoho dnešních společností a spolků, jejichž činnost nějak souvisí s jejím patrociniem. I přesto byl od roku 1729 na den jejího svátku oslavován Petrus Chrysologus,[xxxvi] čímž se oslava sv. Barbory odsouvá na druhé místo.[xxxvii] V roce 1969 však byla spolu s dalšími světci, jejichž existenci není možné historicky doložit, úplně vyškrtnuta z oficiálního římského kalendáře (Calendarium Romanum), načež díky své oblíbenosti a silné tradici jejího kultu tam byla v roce 1972 navrácena.[xxxviii]
Patrocinia
Barbora je patronkou mnoha oborů i činností. Jednou z jejích nejdůležitějších je přímluva k dobré smrti. Modlitby směřující k Barboře se nejčastěji týkají právě této záležitosti. Z roku 1435 dokonce pochází průpověď ke sv. Barboře týkající se dobré hodinky smrti: „Svatá Barbora může posilovat; neboť kdo stojí v jejích službách, neodejde bez svátosti.“[xxxix] Počátky tohoto patrocinia můžeme sledovat na počátku 15. století, kdy vznikají dva spisy Ars Moriendi.[xl] Ve třetí kapitole, zabývající se 7 otázkami k zemřelému a následně jeho přímluvou ke Kristu, je na druhém obrázku zobrazena právě Barbora u lože umírajícího. Do souvislosti s dobrou smrtí se dostává pravděpodobně díky své mučednické smrti, která pro ni byla naplněním její víry.
Stejně tak je i patronkou náhlé smrti. Náhlou smrt symbolizoval blesk, který už od středověku v lidech evokoval děsivý symbol rychlé a zlé smrti. Blesku byla přikládána tajemná moc a byl považován za projev nejvyššího božstva. Když byl vynalezen střelný prach a střelené zbraně, lidé měli za to, že jsou schopni metat smrtící blesky. Úcta ke sv. Barboře se proto rozšířila hlavně mezi těmi, kteří měli co dělat se střelným prachem, čili puškaři, ohněstrojci, dělostřelci, hasiči atd. Zajímavostí je i fakt, že v italštině výraz „Santabarbara“ znamená právě prachárnu nebo skladiště prachu v pevnostech a na válečných lodích. Je tedy přirozené, že tyto stavby byly vždy pod patronátem sv. Barbory.[xli] Díky smrti bleskem ji mají za patronku také sedláci a farmáři, kteří ji prosí za odvrácení náhlého blesku a požáru.[xlii]
Od konce středověku je také patronkou horníků a hornictví, což má souvislost s událostí v jejím životě, konkrétně s okamžikem, kdy se otevřela skála a poskytla jí tak úkryt před trestem od otce. Jako patronka tohoto oboru byla velmi populární zejména v Sasku, Slezsku, Čechách, jižním Tyrolsku, Lotrinsku a od 19. století i v Porúří.[xliii] Všechny tyto oblasti byly oblastmi těžebními, ale např. regiony Alpské, právě s výjimkou jižního Tyrolska, sv. Barboru začínají uznávat až v období protireformace.[xliv] V Porýní má také Barbora velký význam jako družka sv. Mikuláše, na mnoha místech je to dokonce ona, kdo obdarovává děti na počátku adventu.[xlv]
Díky stavbě věže je také patronkou věží, stavebníků, zedníků, architektů, ocelářů, slévačů zvonů, hlídačů a všech, kteří se jakkoliv podílejí na stavební činnosti. Za patronku si ji zvolili také, zbrojnoši, kuchaři, hrobaři, kloboučníci, řezníci, dívky, zajatci, nemocní v horečce a nemocní morem.[xlvi]
Podoba a atributy
Sv. Barbora bývá zobrazována jako mladá dívka s krásnou tváří, dlouhými, většinou rozpuštěnými vlasy a zbožným pohledem. Na hlavě mívá často královskou korunu a kolem hlavy nimbus. Barboře náleží hned několik atributů. Tím hlavním je věž, meč, pochodeň, kalich s hostií, paví péro a samozřejmě palmová ratolest, která je symbolem mučednické smrti.
Tak jako všechny světice je i ona znázorňována buď v dlouhém oděvu s pásem, nebo ve vznešeném šatě. Někdy má pokrývku hlavy. Plášť, který nosí, má symbolizovat tzv. ochranný plášť.[xlvii] V podstatě se jedná o systém dvojího šatu, který je typický pro období gotiky. S postupujícím 14. a 15. stoletím sledujeme i vývoj, který prodělal oděv. Zatímco do počátku 15. století je šat splývající, většinou zcela zakryt pláštěm, od poloviny 15. století už úroveň oděvu počal určovat střih. Objevuje se více zdobných aplikací a množství našitých klenotů.[xlviii]
Kromě solitérních zobrazení jsou časté i scény z jejího života, a to především v malbě. Často tedy vídáme křest sv. Barbory, stavbu věže, Barbora zadává zedníkům vybourat třetí okno do své věže, útěk před otcem, Barbora před soudem, Barbora ničí modly, mučení Barbory a stětí.[xlix]
Věž
Nejvýznamnějším atributem sv. Barbory je bezesporu věž, která je mnohdy identifikačním symbolem této světice. Barbora byla do věže uvězněna svým otcem Dioskurem, který jí tam nechal vybourat dvě okna. Bez jeho vědomí Barbora nechala probourat třetí okno jako symbol Nejsvětější Trojice. Proto bývá věž spojená s její postavou vždy se třemi okny. Věž často spočívá jako model na jejích rukou, nebo stojí vedle ní. Barbora se o ni také často opírá a mnohdy je i samostatně stojící, avšak vždy v její bezprostřední blízkosti. Model věže bývá zpravidla jednoduchý, ale někdy, a to zejména na deskové malbě, bývá věž bohatě architektonicky pojatá. Ve scénickém zobrazení bývá Barbora zobrazena uvězněna ve věži, koordinující její stavbu, popřípadě při probourávání třetího okna.
Věž jako atribut byla oblíbená hlavně od 13. století do konce 18. století.[l] V období od poloviny 15. století až do konce 16. století je nejen v českém umění, ale v celé Evropě pomalu vytlačována jejím dalším atributem – kalichem s hostií.[li]
Věž jako symbol není však spojena jen se sv. Barborou. Bývá symbolem Jeruzaléma nebo Babylónu. Ve Starém zákoně bývá ještě spojena také s králem Davidem. Je alegorií cudnosti. Co se týče světců, je atributem Bernarda z Aosty (vždy s jedním oknem), Hildegarda z Bingenu (bývají tři vedle sebe), Leokadie (s jedním oknem), Petronia z Bologne (dvě šikmé) a Vincenza ze Zaragozy (vězeňská s andělem).[lii]
Kalich a hostie
Druhým nejčastějším atributem bývá kalich s hostií. Světice kalich držívá v ruce, nad ním je hostie. Původ kalichu jako atributu je nejasný, někdy je to odvozováno z kališnického náboženství, které bylo v té době rozšířené, ale atribut kalichu byl užíván i v pozdějších dobách, kdy už kališnictví jako náboženství bylo na ústupu.[liii] U nás se kalich s hostií objevuje hlavně od poloviny 15. století, což je podle všeho následkem sílícího vlivu eucharistie (viz kap. 6. IV. Šíření kultu v 2. polovině 15. století, str. 32). Jeho funkcí se upozorňuje na patronát hodiny dobré smrti – díky němu a modlitbě se mohlo umírajícímu dostat posledního pomazání.
Kalich je všeobecně symbolem Kristova vykupitelského utrpení, moudrosti, nesmrtelnosti, duše, vítězství, lásky atd. Je alegorií církve a víry. Díky svému významu je častým atributem objevujícím se v křesťanské ikonografii: Benedikt, Bonaventura, Eliáš prorok, Jan Evangelista, Norbert, Otýlie…
Hostie je symbolem oběti, Kristova těla. Objevuje se v ikonografii poměrně často: Antonín Paduánský, Bonaventura, Ivo, Jan Evangelista, Klára, Kristina…
Spojení těchto dvou symbolů je tedy připomínkou jednoho z jejích patronátů – zaopatření před smrtí.[liv] Hostii nad kalichem má vedle sv. Barbory i sv. Filomena, Jan Evangelista a Onufrius Veliký.[lv]
Meč
Mnoho světců, jež byli sťati, mají za atribut meč (např. sv. Kateřina, sv. Zuzana). Nejinak je tom i u sv. Barbory. Meč je symbolem Božího slova, Božího hněvu, síly a statečnosti, mučednictví i bolesti. Je alegorií spravedlnosti, statečnosti, temperamentu, mírnosti, zoufalství a hněvu. Světice má meč často v ruce a opírá si jej o rameno, nebo mnohdy ho má také po svém boku. V zobrazení legendy bývá mečem sťata.[lvi]
Pochodeň
Sv. Barbora se s pochodní zobrazuje jen zřídka. Oheň je symbolem duchovního světla, Boha samého, nesmrtelnosti, pravdy a spravedlnosti. Je alegorií míru, žádostivosti, hněvu, mučednictví.[lvii] Barbora tento atribut získává díky svému patrociniu k hornictví. Proti neštěstí a smrti v dolech horníci zapalují tzv. Barbořino světlo.[lviii] Vedle Barbory má pochodeň za atribut také sv. Agáta, Dorota, Markéta…[lix]
Paví pero
Ani zobrazení světice s pavími pery není časté. Za atribut je má díky svému prohlášení, že rány bičem jsou pro ni jako pohlazení pavími pery. Paví pera jsou symbolem Božství, víry, duše atd., ale i jako psací náčiní. Je alegorií amerického kontinentu. Barbora bývá zobrazována buď s jedním perem, nebo s celým vějířem. Ve středověku se u nás s tímto atributem neobjevuje vůbec, a to z jednoho prostého důvodu – páv u nás nebyl znám až do počátku 18. století. Za atribut jej má i sv. Anežka, Bernard z Clairvaux, Dorota, Lucie…[lx]