Hornické parády a hornická hudba
Horníci březohorských a bohutínských dolů i příbramských dolů (Lillka, Jarošovka, Ferdinandka, Květná, Svatá Hora a j.) se od dávných dob zúčastňovali z povinnosti některých církevních a státních slavností v různých dobách ročních. Účast horníků na slavnostech byla nazývána všeobecně hornickou parádou. Parády se začínaly o veliko-nocích večer na Bílou sobotu, o svátku Vzkříšení. Tohoto svátku bylo povinni se zúčastnit všichni horníci z Příbrami s rozsvícenými kahany (původně byly pro horníky zhotoveny kahany ze železa, pro dozorce a úředníky z mědi nebo mosazi, svítilo se lojem při vlněném knotu, později měli horníci kahany plechové, svítili řepkovým olejem na bavlněném knotu, olej nosili v plechovce, vzadu připojeném koženým páskem na “fleku”. Dnes svítí horníci v dole karbidkami), vybílenými kalhotami a lesknoucími se knoflíky na kytlích kráčeli havíři po stranách církevního průvodu. Druhá paráda byla o Božím těle. K ní se vysílalo hornictvo Mariánského dolu. O týden později, kdy byla konána slavnost Božího těla na Svaté Hoře, rukovalo zase mužstvo Anenské šachty, kde již o sedmé hodině ranní bylo shromážděno. Čtvrtá paráda se konala při korunovaci mariánské sošky svatohorské. Podobně 15. srpna byla pořádána zase svatohorská paráda, které se zúčastnilo hornictvo bohutínských dolů. To byly hornické parády při církevních slavnostech.
Ostatní havířské parády měly ráz více německo-rakušácký. Německé velení, černožluté barvy, všude byl odznakem rakouský orel, hornictvu byly dávány k ozdobě čák a klobouků dubové větvičky. Šestá paráda byla 4. července, tzv. prokopská (sv. Prokop, patron horníků), které se účastnilo mužstvo ze všech dolů často až pět tisíc osob. V předvečer toho dne se konalo “čepobití”. Hornická hudba, 60 hudebníků a na 20 bubeníků, vyšla z horního ředitelství ve čtverhranu, který věnčili horníci v krojích s rozsvícenými svítilnami na tyčích. Hudba za účasti četného občanstva procházela městem. Po návratu před horní ředitelství se rozestavila v kruh a koncertovala. Nadějní kluci, synáčkové účinkujících hudebníků, měli přednostní právo držeti muzikantům noty. Horničtí hudebníci měli pestrou uniformu: černé perkytle se žlutočernými šňůrami, bílé kalhoty, červené žíněné ozdoby a žluté šňůry na čákách. Byli to horníci, bývalý členové vojenských kapel, z nichž mnozí byli výteční odborníci s populárním kapelníkem a skladatelem hornických písní, Františkem Skočdopolem.
V den slavnosti již o šesté hodině ranní zahřměly s prokopské haldy rány z moždířů. Nato bylo slyšet hornické tambory a pak hudbu, která městem vyhrávala “budíček”. Horníci seřadili se na příbramském náměstí, praporečníci přinesli z horního ředitelství prapory a stříbrné odznaky. Oba hornické prapory byly kdysi svěceny na zvlášť zhotovené tribuně před příbramským kostelem. Stuhy praporů jsou bohatě vyšívány příbramským stříbrem a opatřeny nápisy “Glück auf”. Svěcení byli přítomní horníci ze všech dolů. K této slavnosti byli předem cvičeni na vojtěšské haldě nejen pochodování, obratům, nýbrž i poklekům a pod. Úředníci s přednostou v čele přehlíželi řady horníků, při čemž hudba hrála rakouskou hymnu “Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem”. Kněžstvo s korouhvemi se připojilo a průvod se ubíral na Březové Hory k “dolu Prokop”.
Podobný obřad byl i o sedmé parádě, konané vždy 18. srpna o narozeninách císaře Františka Josefa I. Hornictvo bylo nuceno pod výhružkou trestů se zúčastnit této parády. Ráno o sedmé hodině bylo na všech šachtách provedeno ověření přítomného hornictva, tzv. cáchování. Kteří horníci neměli dosud kroje, byli zařazeni zvlášť a k nim dán dozorce, aby nikdo neutekl. Kdo se na parádu nedostavil , nebo utekl, měl v zápětí trest 80 krejcarů pokuty, což na tehdejší dobu byl trest značný. Tak krutým donucováním byl oslavován den vznešeného zeměpána. Po cáchování a seřazení jednotlivých oddílů, vedených mladšími úředníky, spojily se tyto útvary a velení, ovšem německé, převzal vrchní úředník. Šlo se do Příbrami třemi proudy: Mariánskou silnicí, prokopskou cestou a Anenskou silnicí. Průvod uzavírali mladší mladí dělníci z úpraven, tzv. “vošveráci”, vedení svými přísnými dozorci. Polovina mužstva stála frontou celým náměstím před okresním soudem, druhá polovina před hejtmanstvím. opět byly přineseny z horního ředitelství prapory a hornické odznaky. Mezi tím se konaly bohoslužby “ za našeho mocnáře. Slavnost trvala až do poledne. Pak bylo defilé před hejtmanstvím, kde byli shromážděni zástupci (přednostové) všech úřadů. Za parného dne byla tato paráda velmi únavná. Němečtí úředníci se jí účastnili s nadšením, ale čeští a mužstvo z 90 % z pouhého donucení.
V prvních dobách se za parády horníkům neplatilo, ač hornictvo samo si kroj opatřovalo a po parádě často ještě utrácelo. Horníci byli v kroji podle různých odvětví práce.
Vlastním jádrem parády byli havíři. Ti nosili kytli zdobenou mosaznými knoflíky, na rukávech třepení a “fajstlíky”, bílé kalhoty, vzadu černý “flek”, který se vpředu zapínal bronzovým dvouhlavým orlem. Na hlavě měli čáku s rakouským orlem a na ní pernatý chochol (fedrpuš).,v ruce měli hůl, tzv. švancaru se zvláštním kováním s hornickými motivy.
Oddíly řemeslníků (truhláři, tesaři, zámečníci) měli kroj poněkud odchylný. Na hlavě nosili klobouk, na jehož levé straně byl podélný chochol per z kohoutích ocasů. Hutníci nosili bílé kabáty, myškové kalhoty, kožené zástěry a v rukou vidlice. Kováři měli kroj podobný, na ramenou nesli kladiva. Uhlíři, kteří pro huť pálili dřevěné uhlí, nesli špice, jichž při pálení milířů užívali. Důlní tesaři nesli sekyry. “Šlomárové”, kteří usazovali hřeblem rudoviny na stojatých, nehybných žlabech, tyčí, zvanou kysel, nesli tuto “kýsli”.
Mladí horníci, “perkáři” (perky – jalové kusy skal, hlušina) měli dřevěné necičky, hornicky až posud nazývané “troky”. Kroj měli z lněné látky, tzv. satynglu, čáku bez štítku a na ní kladiva v kovovém věnečku. V pozdější době se kroje měnily a pokrokem ve výrobě mnohé zanikly (uhlíři ). Úředníci měli kroj přepychový, podle hodnosti zlaté pásy na čákách, kalhotách, zlaté šavle, později zlaté kordy.
Úřadování u c.k. horního závodu bylo německé. Veškeré velení o parádách také německé. V roce 1891 o parádě při Božím těle velel tehdejší vrchní správce Václav Pokorný – česky. Proti tomu se hned ohradili němečtí úředníci a žádali přednostu závodu Exeliho o okamžitý zákaz této troufalosti. Exeli jim vyhověl, navrhl však ministerstvu orby ve Vídni, aby vůči českému obyvatelstvu Příbrami bylo povoleno české velení. To se nestalo a úředník Václav Pokorný byl z trestu z Příbrami přeložen do německého území, do Jáchymova. Když byla vydána jazyková nařízení, domáhala se veřejnost zavedení českého velení při parádách. Bylo to sice povoleno, i za parády se horníkům platilo, ale v krátké době byly parády zrušeny. Nějaký čas za nekonané parády ještě hornictvu placeno, ale i to zanedlouho přestalo. Samozřejmě příbramské doly hrály v 19. století v českém hornictví prim. Ale tyto parády se konaly i v jiných krajích a rudních či uhelných revírech. Ovšem nedosahovaly při svém vystoupení takového věhlasu a počtu hornictva v průvodech.
Převzato z internetu.