Společenskému životu horních akademiků dominovaly cechy, a proto se studenti (všichni studenti) organizovali podle tohoto vzoru v „Schachtgesellschaft.“ Kolem roku 1820 se objevily zprávy o myšlenkách bratrství. Funkcionáři báňského spolku byli voleni každoročně na začátku školního roku. Jednalo se o hornický průvod (v Banské Štiavnici tz. Salamandrový průvod) a následnou hostinu. Před přijetím se studentům říkalo fuchsi, členi pak podle ročníku byly zahrnuti pivem a pokřtěni v kádi s vodou a poté dokončily akt pasování tzv. „Sokome přes kůži“ – tento zvyk žije dodnes bez přerušení v každoročním Ledersprung v Leobenu, na střední škole v Příbrami, na VŠB v Ostravě či celostátním „Skoku přes kůži“. Poté museli nově přijatí členové pít se všemi ostatními. Každou sobotu se konal tzv. Šachťák“ – rozsáhlé popíjení piva se zpěvem hornických písní. Stejně jako dnes v Leobenu se hornickým oděvům studentů říkalo „Biberstollen“, na rozdíl od obyčejné „hornické uniformy“. Studenti lesnictví nebyli přijímáni, což neustále vedlo k napětí. Šachtáky byly proto roku 1877 úřady zrušeny, ale Fuchsensprung lze dodnes vysledovat až do roku 1899. V roce 1878 vydala „Schemnitz Academic Society“ v Německu zpěvník, ve kterém byla i velmi zvláštní a těžko srozumitelná pivní hra „Schemnitzer Cerevis“. Říká se, že v hospodě Schemnitzerových chlapců, byly stěny a strop velmi dekorativně vyzdobeny odpovídající nákresy hry.
Zvláštní událostí byl také první „příchod“, tedy první kroky pod zem, prováděné tradičně v dodnes existující štole Glanzenberg. Tomu předcházel slavnostní průvod, ve kterém všichni nesli hořící hornické lampy. Tento průvod oblečených mužů v černé barvě s jasnými (světlými) odznaky připomínaly (ohnivého) mloka, a tak se festivalu brzy začalo říkat „Salamandr“. Zrušením báňské akademie tato tradice zanikla. Až v roce 1935 uspořádalo Státní báňské ředitelství vzpomínkový Salamandrový průvod, na kterém měli zvláštní čestné místo bývalí bánští absolventi. Od té doby se tento zvyk praktikuje znovu (bez přerušení i v době komunismu) dodnes.
Zemřel-li student nebo profesor, pohřeb se konal vždy k večeru, každý ze smutečního průvodu, „smuteční mlok“, nesl hořící hornickou lampu, pak šli do hostince: „Na odkrytých stolech byla pro každého akademika připravena sklenice piva. Ke každému se přiblížil akademik. Ten večer nikdo nejedl. Plameny v hornických lampách byly uhašeny a na pokyn nejstaršího akademika všichni vypili sklenici piva, která stála před nimi. Pak nejstarší akademik začal klepat prázdnou sklenicí o stůl. Po něm se v rytmu dvou dlouhých a tří krátkých zaklepání postupně přidávali ostatní, až nakonec zaklepali všichni zúčastnění. Po tomto poklepání na signál nejstaršího akademika začali účastníci jeden po druhém třít spodní okraje sklenic o stůl. Když to udělal poslední, všichni rozbili prázdné sklenice a nechali si jen držátko. Celý obřad tímto skončil a všichni se odebrali do svých domovů.“
Takže můžeme lehce zbilancovat, co do dnešních dnů zbylo ze Schemnitz (Banské Štiavnice). Byla to první báňská akademie na světě. Jak bylo výše již zmíněno, velmi specifické zvyky, které se zde objevily a které se lišily od jiných hornických univerzit.
- Studenti ze Schemnitz založili v roce 1859 v Leobenu „Schachtgesellschaft“ k pěstování hornických zvyků, který však přijímal pouze německy mluvící studenty. V důsledku toho byly v roce 1861 ve firmě Schacht přijaty různé reformy a následující rok se Schacht prohlásil za sbor (je v tom vidět i Freibergovy vlivy). To byl začátek podnikového systému v Leobenu.
- Černý hornický kroj, který vznikl z pracovního oděvu, je běžný v mnoha důlních oblastech. Ve Freibergu stejně jako v Clausthalu nosí vedoucí místo chmýří horník a v Leobenu velmi podobný tzv. Biberstollen. Od prostého dělníka až po ředitele továrny si každý může obléci hornický kostým. Samozřejmě to také vytváří zvláštní pocit pospolitosti. Patří sem také speciální pozdrav „Glück auf, Zdar Boh, Zdař Bůh“. Asi dnes neexistuje jiná profese, kde by se stále s hrdostí udržoval tak specifický, ucelený zvyk. Zvláštností horních škol v Schemnitz a Leobenu je kromě hornické kytle Biberstollen (jak se také jmenuje nejstarší šachta ve Schemnitzu), která se liší pouze drobnými rozdíly ve střihu a jiným uspořádáním zlatých knoflíků a označení.
- „Ledersprung“ se praktikuje dodnes, ale pouze v Leobenu. Jde o rituální přijetí do řad hornických studentů formou oficiální společné akce celého studentského sboru a univerzity, která se každoročně koná kolem svátku sv. Barbory (patronky horníků, tedy 4. prosince). Akce se koná v největší hale v Leobenu s kapacitou kolem 800 míst. Nikdo nemusí skákat, ale téměř nikdo není vyloučen. Skáčou všichni studenti prvního semestru, tedy po podnikových studentech i dívky a jiní nefiremní studenti. Předsednictvo Ledersprungkommers se každoročně mění Korporace, profesoři a studenti vystupují v kroji horníků, stejně jako hudební kapela, což je v neposlední řadě výrazem komunitního ducha, který je pro Leoben velmi charakteristický a to nikde jinde v Rakousku neexistuje.
- Profesoři a čestní hosté sedí na pódiu; Zastoupeny jsou i zahraniční báňské univerzity, např. Freiberg za éry NDR. Na začátku prezidium požádá rektora o otevření kanceláře, poté fuchsi a studenti zaujmou místa u stolků uprostřed sálu tzv. tablice. Pokud jde o projevy, je tu lišácká řeč co nejvtipnější, slavnostní řeč a řeč rektora.
- Obřad „Skoku přes kůži“ se koná uprostřed haly. Je tam pivní sud a dva horníci, např. nejstarší báňský akademik současnosti a rektor, kteří drží flek. Nabití tvoří uličku, kterou lišák major vede své fuchse k sudu, fuchs vyleze na sud, dostane sklenici piva a poté se ho zeptá: Vaše jméno, váš domov, jaký studuje obor, vaše motto (písnička anebo vtip). Pak se říká: „Tak vypij svou skleničku piva na ex“. Poté se účastníci rozdělí do různých tablic domů, kde oslava pokračuje.
- Štiavnický zvyk salamandrů však zůstává ojedinělým fenoménem a nemá nic společného se všemi ostatními stejnojmennými obřady.
Souhrnně lze říci, že první báňská akademie v Banské Štiavnici (1763),byla první na světě, protože dnes již neexistuje, je nyní nejstarší báňskou akademií Freiberg v Sasku (1765), následovaný báňskou akademií v Clausthalu (1775). Velký význam Banské Štiavnice z hlediska studentské historie spočívá v tom, že se zde vyvinul zcela specifický hornický studentský zvyk, který si s sebou do Leobenu přinesli studenti a dodnes je živou součástí akademického života, stejně jako v maďarské Šoproni.