Doposud známé údaje o středověkých korporacích pocházejí především z regionální literatury. První hornické bratrstvo vzniklo v královském horním městě Kutné Hoře v roce 1384. Rozhodující význam však mají různě zpracované listinné sbírky městských archivů a Národního archívu v Praze. Způsob dochování stanov literátských bratrstev, které představují pro danou epochu nejběžnější a také často značně unifikovaný typ pramene, nelze nijak zevšeobecňovat, podobně roztroušené jsou další typy písemností a zmínky, které mohou mít větší výpovědní hodnotu než samotné stanovy. Prameny statistického charakteru jsou k dispozici až pro barokní náboženská bratrstva, a to nejen v souvislosti s jejich rušením. Největší výpovědní hodnotu mají tzv. děkanské matriky. Nejde však o systematické údaje jako v případě farářských relací pražské diecéze. Podstatně více údajů, včetně doby založení, poskytuje mladší řada přibližně z let 1771-1772, kde se důraz na evidenci hmotného stavu farností projevil i v charakteru údajů věnovaných bratrstvům. Kromě samotného výčtu bratrstev a soupisu jejich jmění kapitola obsahuje údaje o vzniku a zakladateli, potvrzení a schválení biskupskou konzistoří, někdy také doklady o inkorporaci k některému z mateřských bratrstev. Z druhé poloviny 18. století pochází větší množství pramenů, vzniklých v souvislosti s postupným omezováním a posléze zrušením náboženských bratrstev, přičemž vedle různých restriktivních opatření, dvorských výnosů a nařízení státní správy jsou nejčastější položkou písemnosti hospodářské povahy. Častý nedostatek rukopisných pramenů (matriky, účty), především v případě řádových konfraternit, může z části nahradit množství různorodých tisků bratrstev. Vedle členských lístků nebo výročních zpráv se seznamy zemřelých sem patří také obsáhlé modlitební knihy, členské příručky a výroční tisky. Knihopis v tomto ohledu obsahuje jen zlomek celkové produkce, oproti tomu Dokoupilův Soupis brněnských tisků do roku 1800 na základě archivních materiálů eviduje i nedochované tisky mnoha jihomoravských bratrstev a je zároveň důkazem o ekonomickém významu bratrstev jako zadavatelů.
Na rozdíl od Čech, kde se úspěšně šíří i jiné typy (bratrstva zasvěcená Panně Marii, sv. Anně, Jakubovi, růžencová či kněžská bratrstva) jsou na Moravě 14. a 15. století doložena převážně jen bratrstva Božího těla. V nejstarší knize testamentů, která obsahuje zápisy z let 1511-1541, se objevují tato bratrstva: řemeslnické korporace soukeníků (oltář sv. Severina ve farním chrámu sv. Mořice), nožířských tovaryšů, pekařů, řezníků, rybářů, vinárníků, bednářů, kožišníků, koželuhů, malířů, nožířů, sladovníků, stolařů (v kostele sv. Františka), ševcovských tovaryšů, tkalců a zlatníků.
Jedním z hlavních důvodů, proč se literátská bratrstva obvykle neomezovala pouze na samotné zpěváky a proč se jim podařilo zaplnit výše uvedenou mezeru, byl především důraz na důstojný pohřeb a zádušní modlitby. Ne náhodou jde o společný prvek všech typů bratrstev od středověku až do konce 18. století. Philippe Ariès zdůrazňuje význam bratrstev právě ve městech, kde člověk mohl, na rozdíl od venkovského prostředí, postrádat určitou skupinovou solidaritu v rámci pohřební liturgie. Kromě pohřbu vlastních členů však většina doložených stanov počítá také s účastí bratrstva na pohřbech dalších členů městské komunity. Většinou se tak dělo na požádání pozůstalých, přičemž se počítalo s určitým finančním příspěvkem bratrstvu. V nejstarším období dominuje v zasvěcení bratrstev kult Božího těla a později kult Panny Marie. Patrocinium, podstatný prvek spolkové a kultovní identity, však v případě moravských literátských bratrstev zdá se chybí. V případě nekatolických literátských bratrstev lze absenci konkrétního kultu do jisté míry předpokládat, i když například úcta k Panně Marii a eucharistii zvláště nechyběla ani u utrakvistů. S výjimkou nejvýznamnějších moravských měst jde o dobu, kdy v jednotlivých lokalitách působilo vždy (pokud vůbec) pouze jediné náboženské sdružení, a tak konkrétní patrocinium jakožto odlišující prvek nebylo nutné. Především v 16. století se literátská bratrstva objevují v nejrůznějších pramenech včetně pozemkových knih, jimiž lze doložit častou ekonomickou aktivitu bratrstva, bez jediného dokladu jejich hudební (literátské) činnosti. V Jihlavě s podobným etnickým složením je ve stejné době doložen spolek tzv. meistersängerů. Zde však šlo o ojedinělou nápodobu kulturní úrovně bohatnoucích řemeslníků jihoněmeckých měst. Mistři pěvci v luteránské Jihlavě měli bohaté kontakty s obdobnými spolky v těchto městech, ale v rámci českých zemí zůstali zřejmě osamoceni. V případě samotných literátů, tedy nikoli širšího bratrstva, se také nabízí otázka o jejich „nepostradatelnosti“ při zajišťování liturgické hudby. Česká hudební historiografie často nazývá 16. století dobou literátských bratrstev. V tomto pojetí se pak ale vytrácí význam městské školy, respektive školních sborů. Často se připomíná dohled literátů nad městskou školou, především v případě nekatolických komunit. Domnívám se, že důvod tkví nejspíše v již zmíněné skutečnosti, že představenými bratrstev byli obvykle členové městských elit.
Bratrstva byla sdružení věřících, především laiků, pod vedením kněze. Zaměřovala se na nějaký katolický kult (mariánský, Kristův či určitého světce) a sdružovala lidi všech společenských vrstev. Lidé, kteří do bratrstva vstoupili, chápali členství jako důležitý předpoklad k tomu, aby byli spaseni, navíc členství znamenalo určitou společenskou prestiž a jistotu lepšího pohřbu. Bratrstva propojovala společenský život s náboženským prožitkem. Členové se účastnili pravidelných náboženských slavností, ale i jednorázových akcí (vítání při vjezdech panovníků, jednorázová procesí, zakládací slavnosti). Bratrstva, ale také rozvíjela individuální náboženský život jejich členů (pravidelné modlitby během dne, zpytování svědomí) a učila je dobrým mravům. Důležité však je, že bratrstva doby baroka aktivně zasahovala do tematiky smrti a to ve třech oblastech. Za prvé měla připravit na smrt umírající členy, za druhé ukládala těla zesnulých do hrobu a podílela se na barokní pohřební nádheře a v neposlední řadě měla pomoci duším zemřelých členů v jejich posmrtném údělu, především v očistcových trápeních. Vedle náboženských bratrstev působily v barokních Čechách i literátské kůry (literátská sdružení, bratrstva chrámových zpěváků). Úkolem těchto sdružení bylo zpívat v kostele, ale působnost těchto kůrů se stále rozrůstala. Mimo jiné pořádaly honosné pohřby. Některé literátské kůry se postupně přetvořily v bratrstva a od běžných bratrstev se pak odlišovaly jen zpěvem. Takový kůr začal vykonávat pravidelné pobožnosti, procesí a poutě. Pro oficiální přeměnu kůru v bratrstvo bylo potřeba získat papežské odpustkové privilegium. To umožnilo získávat odpustky, a tak naplnit jednu z nejvýznamnějších funkcí barokních bratrstev: přípravu duší členů na posmrtný život. V našem královském horním městě také vzniklo Bratrstvo sv. Barbory při štole sv. Barbora v roce 1695. Toto bratrstvo bylo zrušeno jako všechna ostatní. Náboženská bratrstva byla zrušena za vlády Josefa II. v roce 1784. Bratrstvo bylo funkční 89 let.
Svatá Barbora
Náš hornický spolek sv. Barbory neoficiálně vznikl 29. dubna 2007. Členové tohoto Bratrstva se rozhodli spolek oficiálně zaregistrovat. Spolek se jmenuje podle jedné ze šachet ve stříbrském rudním revíru a to jámě sv. Barbory při cechu sv. Barbory. Šachta se dodnes se svým odvalem nachází při silnici ze Stříbra do Svinné, vpravo od komunikace cca 200 m nad silnicí při odrazovém vysílači českých radiokomunikací. Název spolku je dám podle křesťanské světice, jejíž život legenda se klade do druhé poloviny 3. století našeho letopočtu, nebo na začátek 4. století. Šlo o období, kdy se mezi sebou svářely původní antické helénistické představy o světě a životní styl s křesťanským pojetím. Barbora se narodila v Nikomédii (Malá Asie, dnešní Izmir v Turecku) v rodině bohatého kupce Dioskura, který vyznával helénistické zásady. Měl strach, že se jeho jediná dcera nakazí křesťanskými myšlenkami, proto ji držel v kamenné věži, kde jí dopřál veškerý dostupný komfort. Podle předpokladů, které asi potvrdí všichni rodiče dospívajících dětí, to mělo přesně opačný účinek: Barbora se stala přesvědčenou křesťankou. Údajně díky jednomu ze sloužících, kteří jí přinášeli potravu. O její smrti kolují různé představy. Podle jedné z nich ji sťal vlastní otec, když se dověděl o její konverzi ke křesťanství. Prý jej v té chvíli zabil blesk z čistého nebe. Podle jiné ji otec vydal římským soudům. Po dlouhém mučení a marném přesvědčování, aby se zřekla Ježíše, byla popravena během některé z vln pronásledování křesťanů, které v římské říši občas probíhaly, pravděpodobně za vlády císaře Maximiana Galeria (vládl v letech 305-311). Svatá Barbora je v křesťanské ikonografii zobrazována s kalichem a hostií (ty jí údajně podal anděl před její popravou), křížem, pavím pérem, miniaturou věže, v níž byla držena. Je patronkou všech povolání, při nichž hrozí náhlá smrt, tedy nejen horníků, ale třeba i dělostřelců, hasičů, slévačů a dalších. V minulosti visíval její obraz na válečných lodích nad komorou, v níž se přechovával střelný prach. Jejím velkým ctitelem byl papež Řehoř I. (540-604 n. l.). V 15. století byla zařazena mezi tzv. 14 pomocníků v nouzi, tedy patronů, k nimž je třeba se modlit, když je nejhůř. Její památka se slaví 4. prosince.