Stříbrský rudní revír

1183 – 1975

Jednou z prvních zpráv o založení města Stříbra v roce 1113 nás seznamuje známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. Jeho „Kronika Czeska“ (1541) se o událostech roku 1131 zmiňuje násle-dovně (překlad z roku 1925) : „ Kníže Soběslav, vida jednu ves v dobrém položení, ježto bylo jméno Miza, i rozkázal tu města založiti. Tu ke zdem městským grunty kopajíc nalezli rudu stříbrnou a odtud dáno městu jméno Stříbro

Jedná se vlastně o listinné falzum ze 13. století a kníže Bedřich v ní v roce 1183 potvrzuje, že jeho manželka, Alžběta Uherská daruje johanitům faru Sv. Marie ve Stříbře. V latinském textu tato pasáž zní: „parochia Ste Mariae ad argentaria „. Pojem „Argentaria „ ve volném překladu „Stříbrnice“, budeme-li jej akceptovat jako název sídliště, byl původně zřejmě používán pro označení kutiště či hornické osady, které byly v těchto dobách zakládány přímo v dobývacím prostoru vlastního ložiska. Pro existenci této hornické osady svědčí mimo jiné i velmi staré důlní práce ve skalním podloží v prostoru dnešního historického městského jádra.

Pokud i jen některé z těchto zpráv, by bylo možno považovat za věrohodné, patřil by stříbrský rudní revír v českých zemích zřejmě k nejstarším, historicky doloženým těžebním oblastem.

Vždyť i nejstarší dokumentované zprávy jsou z roku 1183 a 1186

jsou starší než zprávy o dolování v Krušných horách a v Sasku.

Weizsäcker v „Geschichte des Bergbaues in den Sudetenländern „ z roku 1928 připomíná, že listina uváděná Dobnerem, pokud by skutečně existovala, by reprezentovala nejstarší výkup pozemků k horním účelům v Čechách. Zajímavé je, že tyto nezaručené zprávy hovoří o stříbrných dolech, zatím co zprávy pozdější uvádí pouze doly na olovo, při čemž stříbro je vedlejším produktem malého významu.

F.A: Schmidt (1833) uvádí listinu krále Václava IV. z roku 1410. Z této listiny se dá usuzovat, že zde již dříve musela být nějaká nákladnictva a tedy i doly. V listině bohužel není žádná zmínka o dolech na stříbro.

Stříbrskému olovu se naskýtala již v době předhusitské volná cesta do Kutné Hory. Olovo bylo hlavní přísadou nutnou při hutnění stříbra. Při jeho poměrném nedostatku se není co divit, že o stříbrské olovo měli zájem horní podnikatelé kutnohorští a zejména sám královský mincmistr. V městské knize je dochováno vzdání se městských hutí ve Stříbře měšťanům Lvovi rychtáři, Fridlinu Rotelovi a Alblinu horníkovi. Jmenovaní jsou povinni vzdát se hutě po uplynutí šesti let městu Stříbru se vším zařízením. (20.listopadu 1392).

Ke konci 15. století nejsou zachyceny již o stříbrském dolování žádné zprávy i když je nepochybné, že provoz dolů neustává, naopak se podstatně rozvíjí, neboť v 16. století dosahuje značného významu, což se projevuje i na množství zachovalých zpráv.

Z doby na počátku 16. století se zachovalo 8 knih „ Register na příjem a vydání peněz hor olověných u města Stříbra „ z let 1501 – 1524. Tato registra obsahují vedle významného dokumentu právního „ Řádu jakým se propůjčky na horách olověných Královské milosti u města Stříbra dávají „z 23.5.1513 i cenné obchodní údaje o obchodním spojení stříbrských nákladníků s Kutnou Horou, kam bylo jenom za jediný rok 1524 dodáno kolem 10 tun olova a přes pět tun olověných rud. Velmi důležitým dokladem je určení pravděpodobného začátku ražení dědičné štoly na Ronsberku, pozdější Královské dědičné štoly Prokop. Jedna z propůjček určuje datum zahájení prací na dědičné štole 27.9.1513.

Vydání samostatného horního pořádku, jako důsledek rozvoje hornických prací, vneslo pořádek také do udělování propůjček, dosud libovolně prováděných perkmistrem a městskou radou, i do odvádění desátku, což velmi nelibě nesli kvekrové.

V polovině 16. století se silně zajímá o stříbrské doly král Ferdinand I. v souvislosti s dodávkami olova do Kutné Hory. Dodávky olova dosud byly nepravidelné a nekryly veškerou potřebu království. Byl to důsledek nesystematické těžby malých nákladnictev, která nejen, že neměla dostatečné finanční prostředky, ale ani nebyla schopna exploatovat rudní bohatství ve větším rozsahu pro naprostý nedostatek technického vybavení a hornických zkušeností. V roce 1554 navštívila město Stříbro komise vyslaná králem za účelem intenzivnější exploatace a zvýšení dodávek rud. Komise doporučila soustředit veškeré práce na pozdější Prokopskou štolu, která byla centrem revíru, s níž jsou spojeny všechny ostatní doly.

14.1.1555 vydal král Ferdinand I. dekret, kterým povoluje obnovu dolů, schvaluje veškerá opatření navržená komisí, včetně finanční podpory od královské komory. Dědičná štola je ražena po důležité žíle a podchází všechny opuštěné doly. V roce 1558 povoluje král Ferdinand I. hraběti Šlikovi volný prodej vytěžených olověných rud a na dvacet let jej zprošťuje povinnosti odvádět desátek.

V archivních pramenech následuje mezera zabírající cca 150 let (1565 – 1700). Válečná léta dolehla na město Stříbro obzvláště těžce.

Po dlouhé době úpadku dolů opět ožívá hornická činnost. První znovu otevřený důl je Reiche Seegen Gottes v roce 1696. V roce 1717 vydává úřad nejvyššího mincmistra nařízení, kterým se otvírkové práce ve stříbrském rudním revíru podřizují hornímu úřadu slavkovskému. Ten bude podle jáchymovského horního pořádku povolovat propůjčky, dbát na dodržování pořádku a na dodržování všech nařízení královského regálu. Otvírkové práce během prvních dvaceti let přinesly dobré výsledky a byly impulsem k dalším důlním pracím nejen na starých opuštěných štolách a šachtách, ale i na jiných nových místech. Nové doly jsou obdařeny nadějnými žilami. Bohužel městská obec si přisvojila právo povolovat propůjčky a rozhodovat v horních záležitostech. Na zásah perkmistra J.A. Frölicha je městská obec upozorněna na zásah královského regálu. Potvrzuje se, že na vrchu Ronsperku se pracuje na otevření nové šachty a na čištění zabořené hluboké štoly. Je celkem pochopitelné, že zkoušky rud ve Stříbře ukázaly nejlepší výsledky, v Jáchymově nejslabší výsledky, ve Slavkově byl zjištěn průměr. Rychlý vývoj událostí vyvolal stavbu nové huti, která byla dokončena v září 1720. Bylo provedeno zkušební tavení a výsledkem zkoušek byl stanoven průměrný obsah dobývaných stříbrných rud ve Stříbře a to 1 000g/t, a přes 30 % olova. Obsah stříbra byl velmi malý, naproti tomu 30% olova představuje velmi dobré rudy. Dobývání takových rud je výnosné a výhodné. V roce 1720 se provádí hornická činnost pouze na dolech Jan Nepomucký, Reiche Seegen Gottes, Čtyři bratři a Všech Svatých.

Rychlý rozvoj důlních prací byl nad finanční síly stříbrských. Rovněž se projevila nedostatečná odborná kvalifikace a velmi nepříz-nivé pro nákladníky byla nepochopitelná neochota ze strany stříbrského magistrátu. V roce 1720 dochází ke krizi a úpadku stříbrských dolů. K zásahu z nejvyšších míst dochází v roce 1725, kdy nejvyšším mincmistrem je dosazen do Stříbra Josef Pezolt, jako nejvyšší místní autorita pro horní a hutní záležitosti. Zavedl ve Stříbře pořádek a přivedl doly k dalšímu rozvoji. Smrtí Pezolta koncem roku 1725 doly upadají opět do starých nepořádků, dochází k zastavení činnosti.

V roce 1730 se opět oživuje hornický provoz na místních dolech. Stoupá počet propůjček, zvláště na kopci Ronšperku na žíle Reiche Seegen Gottes. Otvírkové a zmáhací práce pokračovaly i za nepříznivých poměrů s městskou obcí i za těžkých finančních obětí nákladníků, poněvadž úložní poměry byly nanejvýš příznivé a velice nadějné, což dokumentují zprávy z roku 1744. Na výchozem hlavního rudního revíru jsou Čtyři bratři a Michael. Tento rudní pruh překřižuje žílu Reiche Seegen Gottes. Dále se těží na dole Jan a dole Antonín situovaný na protilehlém odžilku. V roce 1748 se těží na Teichertově dole později Jan Baptista, na dole Reiche Seegen Gottes. Těžba olovnatých rud je velmi příznivá. Provádí se zmáhání dědičné prokopské štoly, která musí být místy vydřevována.

Podle zprávy z roku 1770 je možno konstatovat, že práce se koncentrují na královskou dědičnou štolu Prokop a doly Jan Baptista a Reiche Seegen Gottes. Tato koncentarce je důsledkem úložních poměrů tehdy známých rudních žil. Podle směrné otvírky, která představuje 1 000 m, patří totiž žíla Reichen Seegen Gottes k nejdelším souvislým žilám celého revíru. Je nepochybné, že i řada dalších dolů se udržela s většími či menšími přestávkami v provozu.

Ústí dědičné prokopské štoly, která je centrálním dílem celého revíru na kopci Ronšperku se nachází těsně na břehu řeky Mže. Štola svým vznikem, pravděpodobně patří k nejstarším důlním dílům v okolí Stříbra. Štola je ražena v pevné hornině převážně směrem h 10 a celkem nepatrnými nepravidelnostmi ve svém průběhu. Asi v 50 m zastihuje významnou žílu Reiche Seegen Gottes, kterou vyřizuje, jak dokazují vyvezené stařiny a zbytky hloubení na jejím spodku. Asi ve180 m je překřížena puklina, která mění směr žíly a štola je dalších asi 80 m směrem h 12. Přibližně 260 m od ústí je žíla překřížena žilou Magdalena a na tomto překřížení je první hloubení dolu Jan Baptista, od něhož se pokračuje štolou původním směrem h 10. Tyto práce dosahují v sedmdesátých létech rozsahu 170 m a vyřizují žílu dvěma čelbami a několika výstupky a sestupky. Cca 30 m od prvního hloubení je první komín a následují po 20 m další komíny. Těsně před posledním komínem je na štolu napojena hlavní těžní šachta dolu Jan Baptista ( Alter Stolln Schacht ), která je hluboká 50 m, štola postupuje dalších 220 m a je již dlouhá 550 m. Hlavní žíla je roztříštěna několika puklinami a další puklinou je zcela odříznuta. Štola postupuje dále a naráží na východní zrudnělou žílu. Z této žíly byl později ražen překop na žílu Flachentrumm. Žíla dosahuje délky 690 m a kolmé hloubky 90 m. K podsednutí dolu Reiche Seegen Gottes bylo potřeba ještě postoupit štolou o cca 220 m. Asi 50 m nad dědičnou štolou byla ražena tzv. prostřední štola, která je hlavní komunikací dolu Reiche Seegen Gottes. Jjeí ústí leží v bezprostřední blízkosti těžní šachty dolu Jan Baptista, je však v délce 350 m zabořena a vyzmáhána teprve od šachty zvané „Fundschacht „ dále na jihovýchod. Na prostřední štole je několik komínů, je vzdálena od šachty 350 m.

V roce 1801 je ve Stříbře zřízen samostatný horní úřad, a v roce 1804 dokonce horní soud pro kraj plzeňský a klatovský. Je to začátek největšího rozmachu a prosperity, město Stříbro bylo tehdy známé nejen v odborném báňském tisku a literatuře, ale drželo si i vysokou společenskou prestiž. Prvním perkmistrem byl Antonín Alis. Prvním správcem soudu byl Jan Fakund Hald.

V osmdesátých a devadesátých létech 18. století byly doly v okolí dědičné prokopské štoly svým významem a rozsahem významnou složkou olověné základny království, což dokazuje příkaz vídeňské dvorské komory nejvyššímu mincmistrovi z 26.1.1779 v němž se nařizuje provedení zkušebních taveb. Důvodem jsou maximální potřeby olova pro vojenské účely. Těžba olova ve Stříbře byla v roce 1770 62 tun olověných rud. Těžba v roce 1778 je 123 tun. V roce 1780 je potřeba království 224 tun olověných rud i když dosavadní těžba je poloviční. Klíčovou otázkou v této době se stává dědičná prokopská štola, která slouží pro odvádění podzemních vod a dopravu těživa. Její ražbu komplikují velké přítoky vod.

V posledních dvaceti létech 18. století dochází k vyvrcholení snah o obnovu dolování v co největším měřítku. Projevem těchto snah jsou otvírky dolů Langenzug v roce 1774, Nový Prokop v roce 1780 a konečně Frischglück v roce 1781. Tyto šachty se v brzké době mají stát nejvýznamnějšími doly a nositeli slávy stříbrského dolování.

Je pochopitelné, že ani úpravnické zařízení se svým dosavadním primitivním způsobem ruční úpravy, nemohla postačovat tomuto rozvoji a musela být nahrazována modernějšími. Za tímto účelem byl v roce 1783 zakoupen tzv. Kaupkův mlýn a v roce 1796 přestavěn na pochverk. Do tohoto období také spadá zřízení bratrské pokladny v roce 1798.

Také vrchní dozor na stříbrské doly prodělával v posledních desetiletích 18. století změny. Po zrušení slavkovského horního úřadu v roce 1772, byly doly podřízeny Jáchymovu a po reorganizaci za Josefa II. v roce 1785 Příbrami. Těmito událostmi vrcholí obnova stříbrských dolů. Celková linie obnovy má vzestupný charakter a dokazuje tak, že úložní poměry v celém rudním revíru jsou značně příznivé. Je to období největšího objemu těžby.

Přelom 18. století a 19. století je předznamenáním dalšího vývoje stříbrských dolů pro období přechodu feudalistických forem podnikání k podnikání kapitalistickému, ve kterém byly překonány technické nedostatky jak v těžbě, tak i v úpravnictví a zhutňování. Celková politická situace dovoluje posun od buržoazních hodnot ke kapitalistickým hodnotám podnikání. Velký vliv v tomto období má na všechny státy francouzská revoluce a Napoleonova expanze.

Začátek 19. století je ve znamení intenzivní hornické činnosti v co nejširším měřítku. Byla úplně opuštěna tendence koncentrace na nejdůležitější šachty a štoly, která se ukázala jako jediný hospodářsky zvládnutelný postup v průběhu minulého století, ale další vývoj důlních děl se dává úplně opačným směrem. V roce 1798 se pracovalo na 19 ti samostatných dolech, mezi nimiž byly vedle rozsáhlých a výnosných pracovišť i pracoviště, jak rozsahem, tak i objemem těžby, pokud vůbec nějaká byla, bezvýznamná a nepatrná. V letech 1783 až 1804 bylo dle zprávy od Schmidta pouze v katastru města Stříbra zničeno 3,6 ha luk neustále rostoucími haldami. Značně také stoupl v této době význam havířstva, které tvořilo podstatnou část obyvatel města Stříbra, což bylo podtrženo v roce 1806 povolením zvláštní havířské uniformy a udělením práva používat havířskou korouhev. Mezníkem v tomto vývoji je rok 1809, kdy rakouské mocnářství ztrácí po bitvě u Wagramu ve prospěch Francie mezi jinými zeměmi i Korutany s největšími olověnými doly ve Villachu a je nuceno krýt zvýšenou potřebu olova, jako důležitého válečného materiálu, z dolů v Českých zemích, především ze Stříbra. Tento fakt se projevil příkazem zvýšit produkci na nejvyšší míru, je požadováno 1 000 centýřů měsíčně, které musí být ihned disponovány do Jáchymova k tavení. Ke splnění tohoto příkazu musí krajský úřad v Plzni zajistit potřebné množství dopravních prostředků i z ostatních českých dolů. Z celých Čech je do Stříbra staženo asi 500 horníků.

V roce 1820 byla dokončena stavba kanálu, započatá v roce 1797. Tento kanál, v podstatě umělé rameno řeky Mže přiváděl vodu z této řeky blíže k dolům, situovaným na úpatí vrchu Ronšperka. Tyto přivedené vody sloužily k pohonu těžních a čerpacích zařízení na komplexu královské dědičné štoly Prokop. 60 m od ústí štoly byla vyražena v pevné hornině komora, ve které bylo instalováno žentourové kolo o průměru cca 6 m. K Žentourové jámě (jámě Brokárna) byla vyražena sledná chodba, ve které bylo umístěno soutyčí dlouhé 310 m. Pomocí tohoto soutyčí bylo možno začít těžit i hluboké obzory až do hloubky 150 m pod úroveň dědičné štoly. Takto levně získaná energie dala předpoklady k pokračování porubových prací pod úrovní hladiny řeky Mže, k vyrubání rudních poloh pravděpodobně do hloubek kolem 100 – 150 m. Tato stavba nebyla jediná tohoto druhu, i jiné doly situované v bezprostřední blízkosti řeky si opatřovaly pohonnou energii obdobným způsobem a využívaly spádu řeky. Ing. Pošepný uvádí zařízení s příslušnými údaji pohonné síly u jednotlivých dolů:

Ignác ( 24 HP ), Antonín Paduánský ( 35 HP ), Adalbert a Jan na poušti ( 24 HP ), Všech svatých ( 20 HP ), spodní Langenzug ( 15 HP ), Frischglück ( 15 HP ), Langenzug ( 26 HP ), Nový Prokop ( 10 HP ), což představujespolu s 40 HP královské dědičné štoly Prokop celkovou pohonnou sílu 210 HP. Zároveň, ale upozorňuje, že přenos síly tzv. Schleppgestänge způsoboval značné ztráty, takže se vlastně využívalo jen cca 20 % energie. Tyto stavby byly velice nákladné, vznikaly v průběhu první poloviny 19. století a daly tak předpoklady ke značnému zintenzivnění exploatace rudních poloh, zvětšení objemu produkce a stoupající zaměstnanosti na dolech.

Zachycené údaje z této doby hovoří, že v roce 1821 pracovalo na dolech celkem 332 horníků při produkci 10 955 centýřů olověné rudy, v roce 1835 pracovalo na stříbrských dolech 443 horníků při produkci 16 298 centýřů olověné rudy a konečně v roce 1836 pracovalo ve Stříbře 472 horníků při nejvyšší produkci olověných rud 19 088 centýřů.

V roce 1836 byla povolena českým guberniem stavba nové huti, kterou postavil H.W. Köhler za cenu 7 464 zlatých. Shluk kolem událostí 1848 se do určité míry projevil i na stříbrském dolování a to snížením počtu zaměstnanců. Nejvíce snižování stavu horníků postihlo doly Antonín Paduánský, Barboru a Michael. Reorganizace horních úřadů se projevila v roce 1850, kdy byl horní soud ve Stříbře změněn na hejtmanství, které bylo hned v roce 1855 přeloženo do Plzně a ve Stříbře byl ponechán pouze horní komisariát a i ten byl v roce 1857 zrušen.

Druhá polovina 19. století přináší opět koncentraci důlních prací na menší počet dolů, což ovšem neznamená pokles produkce nebo zaměstnanosti. Údaj z roku 1862 hovoří již jen o 7 dolech zaměstná-vajících 500 havířů. Roku 1863 rakouský báňský erár prodává královskou dědičnou štolu Prokop kvůli neshodám s ostatními těžařstvy třem těžařstvům (Johan Baptist, Reichen Seegen Gottes a Langezug-Krischglück) za cenu 16 800 rakouských zlatých. V tomto zmenšování rozsahu prací nelze ovšem v žádném případě spatřovat známky stagnace nebo úpadku dolování, naopak je důkazem provozu prospěšné koncentrace do rukou kapitálově silných jedinců či společností, které jsou schopny a ochotny daleko větších investic a zhospodárnění provozu, což jim přináší lepší hospodářské výsledky. Stříbrský rudní revír je nadále silně lukrativní pro podnikavé zájemce. Během doby byla prodána řada propůjček a zahájena řada kutacích prací, jejichž výsledkem bylo v roce 1864 objevení silně stříbronosných galenitových žil mezi obcemi Kšice a Únehle. Těžařstvo Marie Pomocnice vyhloubilo jámu sv. Prokopa. Kromě naražení žíly Prokop byly práce prováděny i na dalších třech bezvýznamných nepojmenovaných žilách. V letech 1866 – 1872 bylo vytěženo cca 13 000 q rudy. Nejrozsáhlejší těžba zde probíhala do roku 1872 při roční těžbě 3 120 kg Pb a 480 kg Ag. Žíla Prokop dosahuje mocnosti až 70 cm. Příčinou uzavření dolu byly přítoky vod do díla a doprava rud do huti v Praze nebo Příbrami. Velké náklady si vyžádala i doprava uhlí z Heřmanovy Huti. Roku 1900 byl důl definitivně opuštěn, majitel společnost Société anonyme des Mines de zinc et de plomb de Boheme předisponoval strojní zařízení do Stříbra.

V 60. a 70. létech 19. století byl provoz soustřeďován na stále menší počet dolů. Investiční záměry se soustředily do modernizace úpravnického a hutnického zařízení. V této době jsou v provozu jen doly Reiche Seegen Gottes, Frischglück a Langenzug. V roce 1867 je opuštěn důl Nový Prokop a v roce 1877 důl Všech svatých. Na všech dolech, které zůstaly v provozu, byly instalovány nové moderní parní stroje, staví se nové pochverky, provádí se rozsáhlá stavba úpraven. V roce 1873 je dokončena stavba nové huti. V roce 1870 ve Stříbře pracovalo 360 horníků při produkci 17 000 centýřů olověných rud, v roce 1871 zde pracovalo 395 horníků při produkci 22 725 centýřů olověných rud, v roce 1873 zde pracovalo 410 horníků při produkci 24 124 centýřů olověných rud a konečně v roce 1877 pracovalo ve stříbrském revíru 526 horníků při produkci olověných rud 34 237 centýřů.

Velké obtíže se dostavily kolem roku 1890. Příčin bylo několik: zvyšující se konkurence olova ze zámoří, stoupající produkce olova v Příbrami, nedostatek otvírek, velké náklady na odvodňování dolů a trvalý pokles cen olova jako následný důsledek přinesl opouštění dolů, nezaměstnanost. Tvrdý konkurenční boj vydržely jen doly Frischglück a Langenzug. Oba tyto doly zaměstnávaly celkem 460 zaměstnanců, těžba se držela poměrně vysoko, oba doly produkovaly ročně až 800 tun. Těžba klesala a v roce 1895 byl zastaven provoz na Dlouhém dole. Nepomohlo ani krátkodobé spojení s plzeňskou firmou Šimona Hofmanna. Za těchto okolností byl roku 1900 uskutečněn prodej podílů Spojeného těžařstva Nového štětstí, Bohatého požehnání a Michala nově utvořené belgické společnosti Societé anonyme de zinc et plomb de Boheme se sídlem v Bruselu. Tato společnost následně zakoupila i podíly těžařstev Dlouhého dolu, Nového Prokopa, ve Kšicích i v Kladrubech. Stříbrské doly se staly objektem spekulací zahraničních akcionářů. Jedinou vyjímkou byl důl Vojtěch. Poslední práce na Prokopově dědičné štole skončily roku 1905 a potom se dobývalo podle stoupání vody na stále vyšších obzorech. Ruda byla upravována v úpravně na Dolním dlouhém dole. Koncentráty se dodávaly k zhutnění do saského Freibergu. Počet zaměstnanců se pohyboval mezi 200 –300. O nové investice společnost neměla zájem, šlo jen o zisk.

27.7. 1909 došlo rozhodnutím společnosti k opuštění těchto dvou posledních dolů na stříbrsku. Předkládám představu o ceně olova v 19. století. V roce 1810 – 30 korun, v roce 1850 – 50 korun, v roce 1894 – 24 korun a v roce 1900 – 30 korun.

V roce 1916 nabídl starosta města Stříbra Hans von Streeruwizt důlní majetek rakouskému eráru, který však o nabídce nerozhodl. V říjnu 1918 doporučoval znovuotevření stříbrských dolů a dolu Kšice s konkrétními návrhy ve svém posudku J.Lodl z Příbrami. Potřebné náklady na otevření odhadoval na 4,5 – 6 milionu Kč. Po vzniku Československé republiky navrl zmocněnec koupi důlního majetku státu. Vzhledem k nevyhovujícímu stavu zařízení návrh nebyl úspěšný. Roku 1919 byl přeložen ze Stříbra revírní báňský úřad do Plzně a roku 1920 spojen s tamním revírním báňským úřadem.

V letech 1916 až 1922 došlo k pokusům o obnovu dolu Adalbert. Bylo zde vytěženo 6 100 m3 rudy o obsahu 32,01 % Pb, z toho bylo získáno 1 620 tun olova.

Mezi léty 1915 – 1928 je intenzivně exploatovaný důlní komplex Adalberti v západní části tzv. rudního revíru Všech svatých. Dobývání bylo za použití moderních mechanizačních dobývacích i úpravárenských prostředků. Ostatní díla tohoto revíru založená na žilách Ignác, Jan, Jan na poušti, František, Starý František a Všech svatých nedosáhla takového významu jako Adalbert, ať již otvírkou rudních partií anebo rozsahem těžby. Zvláště žíla Všech svatých, východozápadního směru, otevřená na pravém břehu řeky Mže, se mohla jevit jako velmi bohatá a významná, ale otvírkové a porubové práce na ní musely být zastaveny pro značné přítoky důlních vod ještě dříve, než se mohla zjistit povaha a rozsah zrudnění. V roce 1916 přebírá důl Adalbert vojenská správa, která si sama řídí celý provoz. V roce 1916 se zde vytěžilo 2 859 tun rudnin. V roce 1916 dosáhla štola délky 310 m. V roce 1917 pokračují práce velkým tempem, vyvolaným velkou spotřebou olova pro válečné účely – přes 5 800 tun a vyrazilo se celkem 632 m chodbic. V roce 1918 vojenská správa přenecháva celý revír Všech svatých společnosti „Erzbergbau A.G.“ Společnost vykazuje v tomto roce měsíční zisk 10 000 korun. V roce 1919 přenechává společnost revír společnosti „Metall und Erz „. Pro vaši představu uvádím platy některým pracovníků dolu v roce 1920. (horní správce, vrchní štajgr – 350,-Kč měsíčně plus prémie za těžbu 50 – 100,-Kč), (dílovedoucí 375,-Kč měsíčně), (účetní – 450,-Kč měsíčně). Pracovní doba byla v dole 8 hodin, na úpravně 10 hodin. Z hlášení báňskému úřadu v říjnu 1920 vyplývá, že byly realizovány všechny investice, provedeny průzkumné práce, tak aby se těžba zdárně rozvíjela. V roce 1922 je provoz revíru na základě špatných hospodářských výsledků úplně zastaven. Na jaře roku 1923 je opět provoz obnoven za předpokladu, že výtěžek bude alespoň krýt provozní náklady. Celkovou situací se zabývá Schulteova zpráva z 24.6.1923 ve které se dotýká otázky obsahu sfaleritu s přibývající hloubkou a podává zajímavé údaje :

V tehdejší době byla hranice dobyvatelnosti dána mocností galenitu 3 cm t.zn. 218 kg PbS, nebo-li 187 kg Pb na 1 m2 ložiskové plochy. Rubanina je hrubě tříděna po odstřelu na místě a jalovina je používána na zakládku. Na jednom předku pracují 4 muži, kteří postoupí o 18 cm na muže za směnu při mzdě 28,-Kč na muže a směnu. Úprava je plně mechanizována a děje se mokrou cestou. Toto je zhodnocení z konce jara roku 1923. Důl Adalbert zůstává v provozu pod přímou správou vlastníka tj. společnosti „Allerheiligen Blein und Zinkbaugewerkschaft „. I u této společnosti probíhal stejný scénář, z počátku rozsáhlá investice a modernizace těžby, potom krátká krize a konečně zhroucení. V roce 1924 se zahájily pokusné práce na dole u Kšic. V roce 1924 byly rovněž zahájeny práce na hloubení nové těžní jámy nazvané Leo. Jáma Leo dosáhla v červenci téhož roku hloubky 165 m. Byla vybavena opraveným těžným strojem, který byl demontován z jámy Göpelschacht. Těžbě sloužila též úklonná jáma pro skipovou dopravu. Parní stroj měl výkon 255 ks. Výkon kompresorů na výrobu stlačeného vzduchu byl 40 m3 vzdušniny za minutu při 7 atm. Vrtačky se používaly typu Flotmann. Vnitřní dopravě sloužilo 100 úzkokolejných důlních vozíků o obsahu 580 kg. V letech 1925 – 1926 byla postavena nová mokrá úpravna. Počítalo se s úpravou 70-80 t rudy za 8 hodin. Použité stroje a zařízení byly v té době velmi výkonné a moderní. Důl byl napojen na tři vlastní vodní elektrárny na řece Mžio výkonu 2400kWh/24 hod. V letech 1925 – 1927 se začalo s hloubením tzv. Severní jámy a ražen systém chodeb pro nalezení pokračování rudních žil z Ronšperka – bohužel došlo k chybnému geofizikálnímu měření. V roce 1926 se začalo se zmáháním dolu Nové štěstí, bylo vynaloženo značných nákladů na zmožení jámy a téměř 1300 m chodeb. V srpnu 1926 se začalo s těžbou na dole Leo. V roce 1927 těžba poklesla. Na dole Nové štěstí byla zahájena těžba v říjnu 1927. Rubanina z Nového štěstí se dopravovala do úpravny na dole Leo nákladními automobily, což zvyšovalo náklady až o 48 %. Vedení společnosti se rozhodlo spojit oba doly 1700 m dlouhou lanovou dráhou o kapacitě 20t/hod. Stavěla se od listopadu 1927 do června 1928. K jejímu dohotovení nedošlo, neboť nalezené zásoby rudy neodpovídaly nákladům na její postavení. Na dole Nové štěstí se v letech 1927-1928 celkem vytěžilo 562 t rudy, zatímco na dole Leo jen za rok 1928 10 800 t rudy. Mezitím se velmi pronikavě změnila situace na trhu, cena olova trvale klesala., pokles činil 40 – 50 %. Hlavní příčinou byla nová technologie flotační úpravy olověných rud, která umožnila zpracování obrovských rudních odvalů v zámoří. Hospodářská situace stříbrských dolů v roce 1929 nebyla příznivá. Činnost byla výhradně zaměřena na těžbu, neprováděli se žádné otvírkové práce, nebyly žádné investice. Počet horníků v roce 1929 byl 205. Horníci pocházeli z malorolnického okolí města Stříbra. Horníků z povolání bylo velice málo. Již počátkem roku 1930 bylo jasné, že provoz bez pomoci státu se nemůže udržet. Ve prospěch těžařů intervenovali i političtí činitelé. V březnu 1930 definitivně správní odbor státních báňských a hutnických závodů nabídku zamítl. Za 10 měsíců v roce 1930 bylo dosaženo do té doby rekordní výše těžby ve Stříbře, což však za tehdejší situace nemohlo zabránit úpadku. Hospodářská situace byla téměř katastrofální a dělníkům hrozila brzké době nezaměstnanost. V té době se již šířily příznaky hospodářské krize. 20. října 1930 došlo k zastavení provozu. Současně bylo propuštěno 250 zaměstnanců. O těžbě v tomto období je jen několik kusých údajů, jejichž věrohodnost je však problematická. Chybí z této doby hlavně archivní fotografie. Celková pasiva podniku činila cca 10 miliónů Kč. Vzhledem k současné hospodářské situaci a ceně olova, které neposkytovaly žádnou naději na brzkou možnost znovuotevření dolů ve Stříbře, rozhodla se správa Spojených těžařstev pro likvidaci důlního majetku. V průběhu roku 1931 byly pořízeny seznamy majetku. Na jaře roku 1932 došlo k části prodeje vybavení hlavně z úpravny československým státním dolům, lanová dráha skončila v Bohutíně u Příbrami. Vodní elektrárna na Mži byla prodána Elektrárenskému svazu ve Stříbře. V roce 1932 byla zrušena kutací povolení těžařstev. Těžaři nebyli ochotni platit poplatky za udržení důlních polí ve výši cca 5000 – 7000 Kč.

V roce 1937 projevila o dolování ve Stříbře firma Baťa, dokonce získala i určitý počet vyhrazených kutišť. V roce 1938 nechala otevřít a prohlédnout důl Göppelschacht. Středem pozornosti bylo i Bohaté požehnání. Obnovení těžby ve Stříbře bohužel zabránily politické události podzimu roku 1938.

Bývalý ředitel Spojených těžařstev ing. Wennerscheid brzy ukázal na nedostatek olova v německém hospodářství a doporučoval proto obnovení těžby ve Stříbře. Jednalo se o doly Nové štěstí a Horní Dlouhý důl. Bohužel průzkum ukázal, že obnovení prací by si vyžádalo 2 – 3 let a až 1 milionu marek. V letech 1940 – 1941 se znovu uvažovalo o znovuotevření dolů, o instalaci výkonných čerpadel a postupu alespoň 100 m pod dosavadní těžená patra, ale na průzkumné práce již nedošlo.

Posledním údobím rozmachu hornictví na Stříbrsku jsou léta 1950 – 1975. Nové údobí báňského podnikání ve Stříbře nastalo po více něžli patnáctileté přestávce provozu. Průzkumné práce byly zahájeny 1.1.1950. V roce 1950 bylo započato se zmáháním dědičné štoly Prokop v délce 1823 m a tím začalo zatím poslední oživení bývalé slávy této významné stříbrské štoly celého rudního revíru. Předpokládané problémové zmáhání dědičné štoly Prokop bylo až k jámě Brokárna bezproblémové, problémy začaly až při zmáhání závalů za jamou směrem k jámě č. I. V těchto místech bylo nutno použít velké množství hnané výdřevy. Po vybudování trafostanice bylo dáno do provozu ponorné čerpadlo a bylo pokračováno ve zmáhání jámy a štolového patra od jámy č. I jako protipředek při zmáhání závalů Prokopské štoly. Z Příbrami byli vysláni do Stříbra horníci s naddůlním, aby provedli zapracování místních dělníků.

Následně byla vyzmáhána jáma Langenzug (jáma č.I ), následně vyzmáhána jáma Frischglüch (jáma č.II), v červenci 1950 jáma Leo ( jáma č. III). Roku 1953 bylo zahájeno zmáhání jámy Göppelschacht, která byla přejmenována na jámu Brokárna. Celkem bylo vyzmáháno u všech jam a štol 2 242 m chodeb a jam.

Z původních 7 pracovníků se stav zvyšoval až na 81 lidí. V roce 1951 byl u jámy č.I., vystavěn závod s kancelářemi, v roce 1968 byla postavena nová těžní věž šachty a závod rozšířen a zmodernizován. Kromě ražení se zmáhaly staré chodby z velké části v závalech a zpřístupňovali se čištěním od bahenním usazenin a napadávek. V roce 1953 bylo provedeno 2 130 bm chodeb, překopů a jam. Rudné doly n.p. Příbram závod Stříbro postupně od roku 1957 přebíral od Geologického průzkumu Stříbro jednotlivé lokality, tak jak byly jednotlivé lokality schopny zajistit plynulou těžbu na řadu let. Všechny však byly předány nedořešené, takže bylo nutno provádět současně s těžbou další průzkumné práce. V roce 1953 byla dokončena jáma č. I s hloubkou 340 m. V roce 1954 byla jáma Brokárna prohloubena na úroveň 182,3 m, následně až do 280 m. Původně svislá jáma přechází v hloubce 123 m v úklonnou. Bylo rozhodnuto o prohloubení ve svislici. V roce 1954 je stav osazenstva 307 lidí. Na všech jamách jsou raženy nedokončené překopy pro rozražení žil. Těžba na díle Brokárna probíhala až do roku 1966, kdy byl dne 28. února vytěžen poslední vůz. Od té doby slouží dědičná štola Prokop již jen jako odvodňovací dílo stávajících důlních děl, které jsou v tzv. mokré konzervaci.

Jáma Prokop ve Kšicích byla prohloubena do hloubky 270 m, následně byly vyznáhámy stará patra a provedena ražba 7. patra a 8. patra. Z důvodu soustředění těžebních prací na hlavní lokality a to Dlouhou žílu ve Stříbře a důl Vojtěch v Milíkově, byl důl opuštěn.

Na lokalitě Jirná byly průzkumné práce zahájeny v roce 1958 a ukončeny v roce 1960 průzkumnou jamou hlubokou 45 m. Průzkumem byly sledovány žíly Anna a Ondřej, pro nebilanční zrudnění bylo ložisko opuštěno.

Na lokalitě Milíkov se začalo se zmáháním štoly Vojtěch a prohlou-bením jámy Vojtěch na 250 m. Ložisko je budované žílami Vojtěch a Josef. Nepravidelné zrudnění si vyžádalo ražbu řady komínů, aby bylo upřesněno rozmístění zrudnění mezi patry. Bohužel ani toto ložisko není zcela prozkoumáno jak směrně, tak vertikálně.

Štola Michael ve Stříbře byla znovu otevřena v roce 1955 a práce zde prováděné se jen omezily na vyzmáhání otvírek štolového patra. Překop ražený ke skupině žil Evangelista byl předčasně ukončen. Dílo bylo opuštěno v roce 1957.

7. patro jámy č. I bylo propojeno s revírem jámy č. II. a jámy č. III. Jáma č. III byla vyhloubena do 357 m, poslední vůz byl vytěžen 31.10.1974. Jáma č. II byla hluboká 340 m, z důvodu velkých tektonických problémů byla její činnost předčasně ukončena v roce 1966 . Jáma č. I byla hluboká 340 m, její poslední vůz byl vytěžen v roce 22.12. 1974. Následné likvidační práce na jámě č. I a Dlouhé žíle probíhaly po celý následující rok 1975. Tím skončila velmi rozsáhlá těžba olověných rud. Následně se uskutečnilo i využití odvalů na zbylé suroviny.

Žilný komplex Dlouhé žíly je nejdelší soustavou rudných žil ve stříbrském revíru v délce 2 600 m. Na tomto komplexu žil byly čtyři šachty. Hlavní centrální jáma č.I (Oberlangenzug ), jáma č. II (Frischgük ), jáma č. III (Leo ) a jáma č. IV (Brokárna ). Jáma č. II patřila mezi nejlepší doly v revíru s bohatými rudními odžilky a výskytem velkých dutin.

Dne 16.10.1872 zde byla naražena dutina 2,20 m x 2,50 x 4,0 m s krychlemi galenitu o hraně 10 cm. V roce 1874 byla pod úrovní dědičné štoly naražena dutina 10,0 x5,0 x 2,0 m s velkými krystaly galenitu, krápníky barytu a 2 m mocnou žílou čistého galenitu.

V celém průběhu dobývání se vyskytují drúzy o velikosti 1 m. Přesto se našly takové drúzy, které vyvolaly neobyčejný zájem. Největší drúzy a největší množství jich bylo nalezeno v jižní části Dlouhé žíly, v oblasti dolu Frisch-Glück (Nové štěstí). Nejstarší zaznamenaná zpráva o velké drúze s konkrétní lokalizací se udává z října 1872 na čelbě dědičné štoly Prokop, tedy asi 95 m pod ohlubní šachty Frisch-Glück, a asi 230 m jižně od této šachty.

Použití dobývacích metod ve stříbrském rudním revíru

V historické době byly používány dobývací metody jednak odpovídající vývoji zrudnění v mělkých podpovrchových partiích, jednak známé báňské technologie v daném období. Z důvodů odtěžování rudnin ručním způsobem byla ražena důlní díla v minimálních profilech ( viz. dochovalé pozůstatky starých důlních děl na hornické stezce od hotelu Branka a zahradnictví směrem k železničnímu viaduktu po pravém břehu řeky Mže ( štola sv. Barbora – ražena přímým směrem do vzdálenosti 35 m, štola Gottwill – patří k nejdelším středověkým hornickým dílům, délka chodby je 175 m, štola Josef( Marie Pomocná do roku 1779 ). Dobývací metody byly voleny tak, aby se vylamovalo co nejméně hlušiny a pokud již byla hlušina vylomena, byla dle možností daného důlního díla zakládána na pracovišti. Vedle běžně používané zakládky byly z okoložilných hornin stavěny tzv. suché zdi v komínech. Kámen se bez pojiva dokonale pevně skládal do vertikálních stěn, které sloužily jako výztuž a jejich pevnost a trvanlivost je značná, mnohé z těchto suchých zdí se zachovaly do dnešních dní zcela neporušené. Také dlouhých plochých kamenů bylo používáno na překlenutí stropů chodeb v místech dobývek místo dnešních dřevěných nebo tvárnicových stropů. Podle charakteru vydobytých prostor se převážně pracovalo výstupkovým způsobem s umělými dřevěnými počvami nebo se zakládkou sypanou tak, aby se dodržela potřebná pracovní výška. Můžeme usuzovat, že jich dříve znali dnešní klasické skládkové metody se spodním vypouštěním, nebo s použitím šikmin. Vydobyté prostory jsou ve většině případů ponechány prázdné, v některých případech rozepřeny řídkou sítí dřevěných rozpěr.

V období zahájení opětovné těžby po roce 1950 se používala metoda na skládku s různou obměnou přípravných prací a způsobem vypouštění. Skládkové dobývky byly projektovány na výšku patra tj. 50 m. V případě, že rudní sloupec přechází přes hořejší patro je v některých případech skládková dobývka hnána přes celý horizont cca o 10 – 20 m do vyklínování rudního úseku. Rentabilní délka skládkové dobývky je 12 – 80 m. Na obou koncích je skládka omezena komíny raženými po úklonu ložiska buď v předstihu, nebo souběžně s postupem porubní stěny. Od roku 1965 se zavedla tzv. likvidace skládek, tato metoda spočívala ve vypouštění nastříleného materiálu šikminou do krajního komína. Materiál se shrnuje škrabákem.

Stříbrský rudní revír (distrikt) byl rozdělen na několik zón. Hlavním ložiskem byl Centrální revír, Jirenský revír, Petrský revír, Kšický revír, Kladrubský revír, revír Všech svatých, Čerňovický revír. Všechny revíry lze jednoznačně přiřadit do oblasti vlivu jedné zóny, jsou charakteristické menším počtem žil a zákonitými směry rudních struktur. V prostoru mezi rudními revíry existují metalofobní pásy, z nichž dobře neznáme strukturní stavbu algonkických hornin.

Žíly a odžilky

-Dlouhá žíla ( Unter – Langezung na S a Ober – Langenzung a

Frischglück na J )– šachta č. I. šachta č.II a šachta č. III, otevřena na

délku 3 000 m

-Žíla Bohaté požehnání – důl Magdalena, důl Jindřich, důl jan

Baptista, dědičná štola Prokop

-Podložní odžilky mezi žílou Bohaté požehnání a Dlouhou žílou –

starci razili tzv. Kluftschlag

-jižní nadložní odžilek – sledován štolovým patrem V. a .I.n.p.

-severní nadložní odžilek – identický s žilou Důvěra v Boha

-odžilek Liegengang – neměl ložiskový význam

-odžilek Johan der Altere – ve vzdálenosti 70 m od žíly Bohaté

požehnání

-ležatý odžilek (Flachentrum ) – nejdůležitější žíla Bohatého požehnání

-odžilek Johan der Jungere – jižně od dislokace porušující ležatý

odžilek

-odžilek Bohumír (Gottfried) – 120 m východně od Bohatého

Požehnání

-žíla Barbora – 160 m východně od žíly Bohaté Požehnání

-nepojmenovaná žíla ( Unbenannt ) – mezi žílou Barbora a žílou

Michael

-žíla Michaelis – 260 m východně od žíly Bohaté Požehnání, byl kromě

překopu otevřen i vlastní jamou

-žíla Důvěra v Boha – otevřena jamou č. I, na žíle byla v minulosti i

jáma dnes neznámé lokalizace

-žíla Vůle Boží ( Gottwill ) – otevřena starci štolou bezprostředně nad

hladinou řeky

-žíla Barbora II. – starci otevřena štolou a jamou Leopold

-žíla Barbora I. – 330 m od žíly Bohaté Požehnání, otevřena štolou při

řece Mži a jamou Otto

-jižní Barbora (Josef anebo Mariahilf) –

-žíla sv. Anna (sv. Jan Nepomucký) – otevřena jamou a dvěma

štolami

-žilná skupina Antonín (žíly Antoni, Prokopi, Georgi, Gervasi, Mutter

Anna) – otevřena starci důlem Antoni I. a dolem Verhau II.

-žíla X. – nevýznamná, dolována z jámy č. I.

-trojjediná žíla – malého významu

-žíla Nový Prokop (Neu Prokopi) – naražena štolou při řece Mži a

několika jámami – délka štoly v roce 1871 520 m

-žíla Antonín Paduánský (Anton de Padua) – otevřena dvěma štolami

pod a nad nádražím ČSD a jamou západně od silnice Stříbro –

Ostrov

-žíla Tříkrálová, Lutius,Cecílie – směr žil V-Z, úklon 70 J, rozfárání

cca 700 m

-žíla Cecílie – otevřena dvěma štolami a šachticí

-žíla Heilige Dreifaltigkeit – 100 m východně od žíly 20

-žíla Cecílie (Dreifaltigkristgang Mariahilfe,Cecílie) – bez významu

-žíla Urban – při soutoku Úhlavky a Mže

-žíla Jižní Urban – 100 m jižně od žíly Urban, ústí je zavaleno-

-žíla Trojice ( Dreifait ) – severně od soutoku Úhlavky a Mže u

Červeného mlýna

-žíla Marie Pomocnice (Mariahilf ) –

-protilehlý odžilek Marie Pomocné

-žíla Michael – tvořena dvěma žílami severní žilou – málo mocná,

dlouhá 124 m, nafárána štolou a jižní žíla

-žíly Michaeli, Francis, Leopold, Clements a rafael – chudé žíly

naražené štolou Michael

-žíla Evangelista –

-žíla Novoroční –

-žíla Vincenti – všechny otevřeny jamou a štolou, nejsou bližší údaje,

koncem 70. let 19. století velmi intenzivní provoz

-žíla Maria Gegentrume – na levém břehu Mže otevřena štolou

-žíla Maria – otevřena na pravém břehu Mže štolou

-žíla Juda Tadeáš – otevřena štolou

-žíla Maria Heimsuchung – několik malých štol podél řeky Mže, 850 m

od Dlouhé žíly

-žíly Florián I.,II.,III. – 1 600 m od Dlouhé žíly

-žíla Amálie – otevřena štolou na levém břehu Mže proti štole Florián

-žíla Juda – štola u Hamerského mlýna, průzkumná, nenalezena

-štola u elektrárny Pičman – pokus o nalezení pokračování Dlouhé žíly

na levém břehu Mže

-severní šachta (Nord Schacht ) – jáma nad Stříbrem při silnici do

Kšic, průzkumné práce

-žíla Ondřej (Andreas) – naražena jamou a chodbami na délku 900 m

-žíla Anna – ověřena jamou a chodbami

-žíla Nové štěstí (Neu Glück) – otevřena směrně

-žíla Jirná – krátká 120 m dlouhá, otevřená jamou, ověřena barytová

žíla

-žíly Laurentius, Benedictus, Isidacus, Vicentius a Anna – jedná se

celkově o jednu žílu otevřenou dolem Anna

-žíla U věže (Am Turm ) – otevřena jamou , pravděpodobné

pokračování pásma Nový Prokop

-žíly Trau auf Gott, Cecilie, Ladislav a Jakub

žíla horní Ladislav a dolní Ladislav – otevřeno dvěma štolami

-žíla Ferdinand – mocná 50 cm

-skupina žil Kazimír a Aloisia – považovány za pokračování Dlouhé

žíly, nepotvrzeno

-žíla Prokop, nafárána jamou

-žíla Všech svatých –

-žíla Jan na poušti –

-žíla Josef v Milíkově – otevřeno jamou a štolou

-žíla Nový Prokop –

-žíla Ferdinand – pokračování žíly Ladislav

Myslím, že velmi podrobně, jsem Vás seznámil se všemi žilami ve stříbrském rudním revíru, těmi nejznámějšími a nejbohatšími na Pb, i těmi méně známými anebo úplně neznámými, naraženými a ihned po krátké době opuštěnými.

Historická data o dolování ve Stříbře

1131 – 1186 počátek historických prací

1186 – 1410 není zpráv o dolování

1410 Václav IV. udělil městu kutací práva

1454 Ladislav Pohrobek potvrdil privilegia

1454 – 1501 není zpráv o těžbě

1501 – 1524 8 knih

27.9.1513 začátek ražení královské dědičné štoly Prokop

1554 komise odborníků z Jáchymova , doporučení prací na

Prokopské štole

14.1.1555 dekret Ferdinanda I. povoluje obnovu dolů

Ferdinand I. povoluje prodej rud z ladem ležících dolů

1560 Ferdinand I. povoluje hraběti Šlikovi kutati na všech polích

1565 zpráva komisařů o pracích na štole Jan Baptista

1565 – 1696 chybí údaje

14.8.1696 propůjčka žíly Reiche Segen Gottes

25.5.1700 propůjčka Nálezné jámy

5.8.1743 propůjčka Královské dědičné štoly Prokop

8.1.1750 propůjčka žíly Jan Křtitel

6.5.1774 propůjčka žíly Langenzung

20.3.1780 propůjčka žíly Nový Prokop

5.4.1781 propůjčka žíly Frischglück

1717 nařízení nejvyššího mincmistra o dozoru slavkovského

horního úřadu

22.10.1717 zpráva o centru otvírky na Ronšperku

17.9.1720 dokončení stavby huti

1719 uzavřen provoz dolu Benedikt

1720 v provozu pouze 4 doly

25.3.1725 zřízena funkce odborníka na těžbu a dozor

1726 úpadek provozu

1726 – 1730 doly jsou v neklidu

1730 propůjčení dolu Bohaté požehnání

1744 zpráva o postupu prací na dole Bohaté požehnání

1748 zpráva o pracích na díle Bohaté požehnání

15.2.1779 příkaz ke zvýšení těžby pro vojenské účely

1774 otvírka dolu Langenzung

1780 otvírka dolu Nový Prokop

1781 otvírka dolu Frischglück

1796 výstavba úpravny

1801 zřízení Horního úřadu ve Stříbře

1804 zřízení Horního soudu pro Plzeňský a Klatovský kraj ve Stříbře

1850 osazení dolu pracovníky – 485 lidí

1883 instalace prvních dvou parních strojů

1908 zatavení posledních provozů

1924 ražení jámy Leo na Dlouhé žíle

1927 otvírka dolu Frischglück

1930 likvidace dolu Leo a Frischglück

1950 zahájení těžebních prací Středočeskými rudními závody Praha

1975 definitivní ukončení těžby- uzavření dolů

Horničtí patroni –

svatá Barborka a svatý Prokop

Již od středověku se v hornictví traduje kult jednotlivých světců, tradice se přenášely z jednoho království do druhého království, jedné oblasti do druhé oblasti, z jednoho revíru do druhého. Patronka Barborka je společná pro hornické tradice v několika západních zemích, patron Prokop je typický pro hornictvo v českých zemích a na Moravě.

Horničtí patroni jsou součástí středověké církevní ideologie, která vytvořila celou soustavu ochranných patronů, aby přesvědčila pracující, že jedině pod ochranou svatých a církve se jim bude dařit jejich dílo.

Oslavy svaté Barborky se tradují již ze začátku 19. století. Slavnosti byly organizovány horními majiteli, ale připravena byla tak, aby ji horníci pokládali za svou. Na svátek svaté Barborky tj. 4. prosince se horníci shromažďovali ve slavnostních stejnokrojích na svém dole a seřazeni do šiků, za vedení horních úředníků se za zvuků hudby odebrali na mši. Po mši pak rovnou do hostince, kde se konala taneční zábava. Tento den svou svátečností vybočoval ze všednosti pracovních dnů a tak byl také horníky a jejich rodinami přijímán. Přípravy na barborskou slavnost přinášely do hornických rodin vzrušení a dobrou náladu.

Typickou havířskou oslavou byly domácí zabíječky, které se v tento den konaly v mnoha hornických domácnostech (ve městech, vsích, osadách,koloniích).

Od roku 1863 se stal oficiálním patronem horníků svatý Prokop v den 4. července. Vysvětlení plyne z počešťování uhelných revírů vedoucími hornickými úředníky. Slavnost svatého Prokopa se ujala i proto, že bylo příjemnější vycházet na parádu v létě než v zimě. Prokopské slavnosti byly spojeny se slavnostním ruchem v hornických domácnostech a na dolech. Pomocné dělnice v předvečer slavností vily v cáchovně věnce z květin a zelených ratolestí na výzdobu celého dolu a polního oltáře. Mladí havíři uklízeli nádvoří dolu.

Jak taková slavnost svatého Prokopa vypadala? Havíři šli v průvodu ve slavnostních uniformách. Kdo měl uniformu, šel v čele průvodu, kdo uniformu neměl, šel v pozadí. Všichni šli, staří i mladí, závodní, inženýři, štajgři, havíři, vozíčkáři, šlepři, všichni co na šachtě pracovali i vrchnost. Každá šachta měla svojí hornickou kapelu. Oberštajgři měli u pasu šavle a na hlavách hornické čepice s kohoutím peřím (bílé nebo černé). Horníci nesli na ramennou vztyčené švancary.

Následně proběhla mše. Po mši kněz požehnal všem přítomným horníkům. Při udělování požehnání bylo stříleno z hmoždířů. Po skončení mše hornická kapela zahrála státní hymnu. K večeru se šlo do hospody, tam dostal havíř pivo a kus vuřtu. Tancovalo se tradičně až do ranních hodin. Druhý den byl svátek Cyrila a Metoděje, tož se nepracovalo.

Slavnostní vystoupení horníků mělo pro hornictví zvláštní význam. V těchto dnech se krojovaní horníci stávali pro všechno obyvatelstvo významnou skupinou, postavenou na úroveň společensky významnějších skupin zámožných rolníků a řemeslníků. Hornické parády spojené se svými patrony sv. Barborkou a sv. Prokopem počátkem 19. století upadly. Přes tyto anachronismy můžeme říci, že hornické parády jako stavovské slavnosti, spojené s reprezentací svého stavu, revíru, závodu a úzce spojené s církví začátkem poloviny 19. století zanikly. Bývalé svátky svých patronů zůstaly jen vzpomínkou, někdy nostalgickou, většinou přijímanou jako součást minulosti. Následně jen hrstky hornických veteránů se scházeli i v následujících letech. Pokus o oživení těchto slavnostních parád spojených se svátkem sv. Prokopa se začátkem 20. století neujal.

Jiného druhu byly hornické slavnosti na Slovensku. Spojovaly se dny hornických patronů, sv. Kateřiny, sv. Mikuláše, sv. Klementa, sv. Markéty. Tyto dny byly hornické mše a hornické zábavy. Na mši horníci chodili v krojích s prapory, svícemi a holemi ozdobenými květy lilií.

Jiné hornické slavnosti byly spojovány s výročními obyčeji. Slavnosti hornické mládeže. Mládežnickou slavností byl i akademický „skok přes kůži „při kterém byli přijímáni noví studenti do společenství báňských akademiků. Dobu vzniku tohoto obřadu neznáme, avšak prvními byl prováděn báňskými akademiky v Banské Štiavnici a přenesen pak do dalších míst, kde byly od druhé poloviny 19. století horní akademie, do Příbrami a Leobenu. Uniforma a zvláště její součást, kůže, byla při tomto obřadu nezbytná. „Flek“ byl povýšen z pracovního oděvu na čestný symbol hornictví. „Skok přes Kůži“ se stal trvalou součástí hornických zvyků a udržuje se doposud.

K dalším hornickým parádám a slavnostem 19. století můžeme ještě přiřadit jihlavský průvod, který se konal od roku 1799 vždy na den Jana Křtitele. Byla to připomínka slavných hornických tradic Města Jihlavy. Tato slavnost se konávala až do roku 1941. Slavnost sama, jako připomínka jihlavských hornických tradic, se řadí k podobným slavnostem, připomínajícím v některých našich městech historické události z dob dávno minulých.

Naleziště nerostných surovin

v okolí Města Stříbra

Stříbro

Dobývání stříbrných rud, posléze olovnato-zinkových rud na pravém břehu řeky Mže

Víchov

U obce Víchov byla dobývána železná ruda

Po štolách není již ani památky

Tu a tam se propadá půda

Okrouhlé Hradiště

Severně od obce směrem ke kostelu v Šipíně se dobývala měděná ruda

Začátek ani konec dobývání není znám

Milíkov

Dobývání olovnato-zinkových rud na levém břehu řeky Mže

Jihozápadně od Milíkova směrem k silnici Plzeň-Rozvadov se dobývaly v minulosti sulf. pryskyřice

Nedražice

Dobývání olovnatých rud

Těchlovice

Začátkem 20. století dobývání sirné břidlice

Směr žíly od Svojšína až k lesu Hrádek

Jižně od obce se nachází velké naleziště železné rudy, bylo zde dobýváno koncem 19. století

Pernarec

Dobývání barytu, ukončeno v 70. letech 20. století

U obce Krukenice vyvěrá velmi vydatný pramen minerální vody

Svojšín

Severovýchodně od obce se dobývaly sirné břidlice začátkem 20. století

Vrbice

Dobývání olovnatých rud na pravém břehu řeky Mže

Černovice

Dobývání olovnatých rud od 19. století

Malovice

Výskyt olovnatých rud až na povrchu, provedena jen prospekce ložiska

Křivce

Nad křiveckým mlýnem se rýžovalo zlato

Zhořec

Mezi obcemi Lestkov a Zhořec se v lukách nachází vydatný pramen minerální vody

Kříženec

Vedle obce se nachází důl na slídu, dobýval se zde i těživec a průhledný křišťál

Michalovo Hory

Dobývání olovnatých rud, v odborné literatuře známo dobývání za majitelů panství pánů Šliků

Nachází se zde i velké ložisko vápence – dosud nevyužito

Kšice

Dobývání olovnatých rud a rud stříbra, dobývání ukončeno v 70. letech 20. století

Důl je v konzervaci, a jako jediný v oblasti Stříbra je do budoucna perspektivní pro opětovné otevření

Krtín

Dobývání mezi obcemi Nedražice a Ošelínem

Rozněvice

Nachází se naleziště železné rudy

Lestkov

V 17. století dobývána sirná ruda, nedaleko Válečkova mlýna

Bezdružice

Vedle zaječího mlýna se nacházel důl na tuhu, ukončení těžby začátkem 19. století

Strahov

Dobývání měděné rudy

Nová Ves

V 17. století zde byla úspěšná těžba zinkových rud

Úterý

V minulosti se zde dobývalo zlato již od 13. století

Nachází se zde vydatný pramen minerální vody

Vranov

Dobývání černého uhlí, výchozy až na povrch

Nýřany

Dobývání černého uhlí

Kozolupy

Dobývání černého uhlí

Stod

Dobývání cihlářských hlín doposud

Meclov, Poběžovice

Dobývání

Chlumčany

Dobývání kaolínu, doposud

Horní Bříza, Kaznějov

Dobývání kaolínu doposud

Kladruby

Kamenolom, doposud

Pňovany

Kamenolom, doposud

Použitá literatura:

Stříbrsko – zhodnocení rudního revíru, Geologický průzkum závod Stříbro 1970 – 1971

J.Hřebec – průzkum Pb-Zn-Ag rud Kšice 1959

J.B.Kraus závěrečná zpráva geologických zásob 1957

Olga Skalníková, 5. století hornického kroje 1986

J. Stočes, závěrečná zpráva Stříbro – okolí 1960

J. Stočes, průzkum Pb-Zn rud Jirná 1960

Zd.Vejnar zpráva o výzkumu stříbrského rudního revíru 1950

Dějiny Ostravy 1967

Po stopách utrpení a slávy hornictva na Příbramsku 1936

Tradice v českém dolování na stříbro 1971

Hornická Příbram ve vědě a technice 1971

Štátny bansky archiv Banská Štiavnica 1852

Hornické slavnosti na Ostravsku 1966

Jihlavský havířský průvod 1967

Ústav nerostných surovin Kutná Hora-Zpráva o postupu výzkumu historie dolování, Dr. Šimon – díl I., díl II. 1955

Ústav nerostných surovin Kutná Hora-Zpráva o postupu výzkumu historie dolování, Dr. Šimon – díl III. 1956

Stříbro – okolí závěrečná zpráva Geoindustria n.p. Praha 51100047

Stříbro – vyhledávací průzkum Geoindustria n.p. Praha 51100025