Šárka Seifertová
V Brně 31. 5. 2006
ČEŠTÍ ZEMŠTÍ PATRONI V LIDOVÉ KULTUŘE
Svatý Prokop
Od 13. století byl Prokop ve všech vrstvách obyvatelstva považován za významného zemského patrona. Původem první český světec si získal velkou oblibu, zejména u příslušníků hornického řemesla a rolnického lidu. Prokopova popularita se promítla i v projevech lidové výtvarnosti.
Svatý Prokop se podle legend narodil roku 985 v Chotouni u Českého Brodu. Původně světský kněz slovanského obřadu se stal benediktínským mnichem. Po vyvraždění Slavníkovců se rozhodl uchýlit do ústraní a žít poustevnickým životem. Nejprve prodléval v jeskyni v Dalejích u Jinonic, kterou někdy kolem roku 1009 opustil a poté se usadil v jeskyni v lesích na Sázavě. Žil asketickým životem a tvrdě pracoval. Přidalo se k němu několik zbožných bratří i jeho syn Jimram. Založili společně poustevnickou osadu s kaplí ke cti Panny Marie. V té době byl prý Prokop pokoušen ďábly, jež zkrotil tak, že dokonce jeden z nich musel tahat pluh. Při jednom z lovů roku 1030 se náhodně v sázavských lesích setkal s Prokopem český kníže Oldřich. Mnich si získal Oldřichovu důvěru a společně s knížecím synem Břetislavem I. založili na místě poustevny nový konvent a kostel zasvěcený Panně Marii a Janu Křtiteli. Roku 1032 přijali mniši řeholi svatého Benedikta, ale ponechali si liturgii ve slovanském jazyce, jež se tam udržela až do roku 1096. Prokop se stal prvním opatem nově založeného kláštera. Zde také roku 1053 zemřel a za účasti Břetislava I. byl pohřben pod hlavní oltář sázavského chrámu.
V třetí čtvrtině 11. století byl život a zázraky budoucího světce sepsán do Legendy o svatém Prokopu. Roku 1204 vyhlásil papež Prokopa v řádném kanonickém procesu prvním českým světcem. V té době si český král Přemysl Otakar I. vyžádal na sázavském opatovi Blažejovi rámě poustevníka Prokopa a uložil je jako vzácnou relikvii do chrámu svatého Víta. Již od svého zbudování na Sázavě přitahoval eremitův hrob zástupy poutníků, aby se poklonili památce uznávaného českého zemského patrona. Prokopův kult ještě zesílil v době panování Karla IV., který se pokusil oživit tradici slovanské liturgie v Čechách v klášteře v pražských Emauzích a nechal zasvětit klášterní chrám prvnímu sázavskému opatovi, neboť Prokop představoval symbol slovanského křesťanství v Čechách. Roku 1588 nechal převézt arcibiskup Martin Medek ostatky světce ze Sázavy a uložit je do kapitulního kostela Všech svatých na Pražském hradě. Úcta v místě Prokopova působení však neustala. Zvláště po obnovení sázavského kláštera a přenesení rámě světce (roku 1667) na původní místo se začala opět rozmáhat. [1] Barokní umění oslavilo Prokopa mnoha malířskými, grafickými i sochařskými památkami. Významným poutním střediskem svatoprokopské úcty se stalo legendické místo světcova narození – Chotouň, dále jeskyně a kostel v Prokopském údolí u Jinonic a světcův hrob v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Roku 1785 nechal Josef II. sázavský klášter se silným protiněmeckým kultem připomínajícím slovanskou liturgii zrušit. Opuštěný klášter začal chátrat.
Svatoprokopský kult uctívaly všechny vrstvy obyvatelstva. Zvláštní úctě s těšil Prokop – oráč u zemědělců a jako svého patrona si jej vyvolili vedle svaté Barbory také horníci, neboť jeho jméno se v češtině odvozovalo od slovesa prokopati. Okázalé svatoprokopské poutě, tzv. parády, s přehlídkami hornického stavu se konaly zejména na Příbramsku a dlouho se slavily také na Ostravsku. [2] Havíři si v šachtách budovali výklenky, do nichž umísťovali svatoprokopské obrazy a sochy. Byli to vlastně podzemní kapličky s oltáříky, u nichž se horníci modlili a děkovali, že v pořádku vyfárali na povrch. [3] Prokopovi se zasvěcovaly doly, skládali se mu hornické písně a modlitby a ojediněle se v ústním podání dochovaly i pověsti. Svatoprokopské zázraky dramaticky líčily kramářské tisky. Prokop ochraňoval svou přímluvou také uhlíře a řemeslníky pracující s kovem.
Na svatého Prokopa, eremitu a opata, se nezapomnělo ani v rámci Desetiletí mravní a duchovní obnovy národa. Jako svatoprokopský byl určen rok 1995.
Ikonografie benediktínského opata se zrodila ve středověku. Nejstarší zpodobení pochází z 12. století z fasády kostela svatého Jakuba ve Svatém Jakubu u Kutné Hory. Až do 14. století se přebíralo zpodobení Prokopa jako bezvousého či vousatého benediktínského mnicha. Tak jej zpodobili i iluminátoři Velislavovi bible ze 14. století (obr. 120). Eremitu zachytili v boji s ďábly a modlícího se v jeskyni. Svatý Prokop je oděn do chórového roucha benediktínů s kapucí a širokými rukávy. Středověcí umělci zobrazovali mnicha s opatskou berlou nebo knihou a s křížem či důtkami, symboly asketického života. U nohou mívá laň, jež mu podle legendy dávala stejně jako svatému Ivanovi pít svého mléka.
Od středověku vidíme Prokopa také v kruhu českých patronů. Světce tak můžeme pozorovat na již zmíněných příkladech rytiny a devoční grafiky v kapitole o svatém Janu Nepomuckém (obr. 6, 7, 9).
Na rytinách z 18. století zobrazovali grafikové Prokopa společně s dalšími benediktínskými poustevníky, svatým Ivanem, Vintířem a Vojtěchem. Řada cyklů s poustevnickou a tedy i se svatoprokopskou tématikou vznikla v dílnách významných rytců již od počátku 17. století. Grafiky, jejichž autory byli např. Johann Sadeler či Daniel Wussin, na dlouho ovlivnily poustevnickou ikonografii. [4]
Od 16. století bývá Prokop zobrazován již jako opat s mitrou na hlavě a s opatskou berlou. Často drží u nohou ďábla, kterého nutí orat. Tak vidíme Prokopa i na barokní rytině (obr. 121). [5] V pozadí bývá vyobrazen sázavský klášter. Někdy drží Prokop na dlani plamen či model kostela.
Od 17. století vznikají významné svatoprokopské grafické a obrazové cykly a také ilustrovaný životopis zobrazující události a zázraky, jimiž byla postava svatého opata opředena. [6] Velmi početná, ale ikonograficky poměrně nebohatá ztvárnění svatého Prokopa náležejí do oboru barokní plastiky.
Romantické představy o kontemplativním životě poustevníka Prokopa rozvíjeli pod vlivem baroka a rokoka profesionální umělci v 19. století (Antonín Lhota, František Sequens, Josef Václav Myslbek, Max Pirner, Mikoláš Aleš).
V lidové a zlidovělé produkci se zachovalo zobrazení sázavského opata především v hornických oblastech. V soukromých sbírkách z východního Slezska se dochovala podoba Prokopa na podmalbě na skle ze skupiny východoslezské produkce maleb z Frýdecka. Malby hornického patrona aplikované na skle se (podobně jako plastiky) vkládaly do havířských kapliček v šachtách a mimo pobožnosti se zastíraly rouškou proti poškození. V havířských oblastech se dochovaly i plastiky světce umístěné u dolů, u nichž se horníci modlívali, než sfárali.
Osobu benediktýnského opata práce na konkrétním příkladu z lidového prostředí nezachytila. V etnograficky zaměřených statích o lidovém a zlidovělém umění jsou zmíněny památky lidové výtvarnosti, které se dochovaly v oblastech, jejichž profesní orientace směřovala k Prokopovi jako ke svému hlavnímu patronovi. Pravděpodobně se takových památek dochovalo málo oproti profesionální produkci, která byla nejplodnější především v 17. a 18. století.
Čeští zemští patroni představují jen část skupiny světců, jež provázela lidové vrstvy jejich všedním i svátečním životem. Venkovský a městský lid se obracel k svatým osobám z existenčních důvodů. Světci a světice pro ně znamenali pomocníky v nouzi, na jejichž přímluvu se spoléhali. Pramenilo to z prastaré potřeby člověka naklonit si nadpřirozené bytosti a síly a tím se vyhnout nepřízni osudu. Proto se rolníci, pastevci, řemeslníci a mnozí další uchylovali k světcům, kteří se mohli stát přímluvci za zdraví a živobytí jednotlivců i rodin. Uctívaným svatým osobám se podle jejich životních osudů, povahových rysů a tradovaných či dokonce úředně zapsaných činů a zázraků připisoval odpovídající patronát. Kromě obecné přímluvy, chránící český národ, užívali zemští světci i moc ochránit konkrétní profese a pozitivně ovlivnit děje, životní situace apod.
Obliba světců závisela i na jejich patronátu u různých cechovních řemesel. Podle toho se jejich zpodobení objevuje na standartách, korouhvích, plastikách a malbách objednávaných příslušníky cechu (svatý Václav, svatý Prokop, svatý Josef).
V tomto ohledu stálo množství zemských patronů u nás na okraji zájmu a nahradili je světice a světci vyhovující všem zmíněným faktorům více. Takové svaté osoby stály prostému člověku blíže, jakoby více v pohotovosti (svatý Florián, svatá Barbora, svatá Anna, svatý Jan Křtitel a další).