Jednou z forem, jak ocenit zaměstnancovu příkladnou službu trůnu, představovaly propůjčené řády a vyznamenání. Ne každý se jich ovšem dočkal, ne každému byla udělena na základě skutečných zásluh. Na rozdíl od aristokracie nebo vojáků tvořili státní úředníci po dlouhou dobu mezi dekorovanými početně slabší skupinu. Změna nastala až s nástupem císaře Františka Josefa I. na trůn v prosinci 1848. Během jeho dlouhé vlády se systém odměňování nebývale rozrostl. Odrazil se i v řadách úřednictva. Vysoce postaveným se dostávalo Řádů železné koruny nebo Františka Josefa I., ostatním prestižních individuálních medailí a křížů. Zásluhou dvou císařem založených a plošně udělovaných výročních vyznamenání se dostalo prakticky každému úředníkovi Jeho Veličenstva pocty nosit na levé straně prsou připíchnuté ocenění. Byrokrat opět posílil své výlučné postavení ve společnosti. Když nastupoval do služeb státu, měl před sebou perspektivu několika desítek let, kdy bude tu rychleji tu pomaleji stoupat nahoru. Postupně mohl pomýšlet na jednotlivé pozice s příslušným finančním ohodnocením, objemem práce, povinností a mírou společenské vážnosti. Navenek svůj úspěch demonstroval titulem, chováním a patřičnými styky. Pokud jako vnější atribut svého postavení připojil také určitý typ vyznamenání, obdiv a respekt okolí stoupal. Ke státním úředníkům, se kterými se občan setkával nejčastěji, pakliže se nejednalo o vztah problematického jedince a justice, patřili zaměstnanci okresních hejtmanství. Kompetenční sféra politického úřadu byla široká a každý se dříve či později ocitnul na prahu některé z jeho kanceláří s žádostí či vyřízením. Konceptní úředníci hejtmanství pak nabízeli v běžném životě jedinečnou příležitost, kdy mohl prostý občan spatřit na uniformě se blýskat záslužnou hvězdu či kříž. Než však mohlo k takové situaci dojít, stal se z laureáta zasloužilý správní rutinér, nehledě na skutečnost, že musel mít to štěstí narodit se do druhé poloviny 19. století, která byla na odměňování státních zaměstnanců nejštědřejší. Jak si trůn od nepaměti vážil svých vojáků, tak si na prahu moderní doby začal považovat i svých úředníků. A nebylo tomu jen proto, že díky svému počtu utvořili nepřehlédnutelnou demografickou kategorii. Císař František Josef I. si od počátku uvědomoval, že vyznamenání dodají úředníkům, podobně jako uniforma, punc patřičné společenské úrovně, prestiže a reprezentace. Posílí se tím jejich již i tak dost výlučné postavení a zároveň do jisté míry utlumí sílící hlasy nespokojených uvnitř této masy, volající po nápravě poměrů. Díky císaři vznikl bohatý systém individuálních i plošných ocenění v podobě řádů, vyznamenání a medailí. Nová forma elitářství se zaleskla na hrudích personálu okresních hejtmanství. Vyznamenání mohlo úředníka potkat už na nižších stupních hierarchie, řekněme na pozici okresního komisaře, na řády se, pakliže přišly, čekalo déle. Úředník nemohl s udělením počítat dříve, než získá hodnost okresního hejtmana, a jmenování přicházelo zpravidla na sklonku kariéry, jako forma odměny za vytrvalost, loajalitu a odsloužená léta. Na vrcholu společenské prestiže stály jednotlivé řády. Jejich udělením vstupoval laureát do výlučné skupiny nobilitovaných. Mezi léty 1804-1918 bylo v rámci monarchie povýšeno do šlechtického stavu 8931 osob, z toho 2157 úředníků. Z nich pak 668 získalo predikát šlechtic, 1171 rytíř a 318 svobodný pán. Státní služba posilovala svůj aristokratický charakter, a to přitom úředníci, stejně jako důstojníci, na nobilitaci nárok neměli. Získávali však vyznamenání, která je k povýšení opravňovala. Podle Karla Megnera měli úředníci své řády a s nimi spjatou nobilitaci odstupňované podle hodnostních tříd: rytířem společensky vysoce respektovaného Leopoldova řádu se mohl stát úředník zpravidla V. hodnostní třídy, úředníci o třídu níže získávali 3. třídu Řádu železné koruny. Pro povýšení do stavu svobodných pánů musel úředník zastávat jednu ze čtyř nejvyšších hodnostních tříd a být poctěn komturským křížem Leopoldova řádu nebo Řádem železné koruny 2. třídy. Řady aristokracie, včetně té nové úřednické, se začaly prudce rozšiřovat. Jen mezi lety 1868-1884 se dostalo 587 předlitavským úředníkům cti povýšit do nižšího stavu rytířů nebo šlechticů. Devalvaci výlučnosti panského stavu učinilo přítrž až císařské rozhodnutí z 18. července 1884, které automatické povyšování laureátů zrušilo. Všechny řády se tak staly záslužnými bez nároku na jakákoliv privilegia. Skutečnou revoluci v udělování řádů přineslo v roce 1849 založení Řádu Františka Josefa. Zatímco statuta Leopoldova řádu a Řádu železné koruny chápala členství jako početně omezené, František Josef svůj řád od počátku zamýšlel jako dostupnější formu ocenění. Jeho zisk ovšem nikdy nepřinášel skutečné stavovské povznesení. Nevstupovalo se do něj, pouze se propůjčoval. Chybějící výsada neměla nijaký vliv na to, aby jej společnost nevnímala jako nanejvýš důstojné završení úspěšné úřednické kariéry, jehož nositel mimo jiné získával přístup k dvorním slavnostem. I přes větší vstřícnost při jeho udělování celkový dojem výlučnosti přetrval, laureáti i nadále tvořili zlomek z celkové masy úřednictva. Příznivější situace panovala spíše na poli vyznamenání za zásluhy a službu koruně. Mimo toto pořadí stály výjimečný starobylý Řád zlatého rouna (Orden vom Goldenen Vließ) a Vojenský řád Marie Terezie (Militär-Maria Theresien-Orden), nejstarší a nejvyšší rakouský vojenský řád, udělovaný za vynikající zásluhy ve válce a za udatné činy. Některé z výše uvedených řádů bývaly udělovány bez rozdílu pohlaví. Mezi výlučně ženské řády se řadily Alžbětin řád (Österreichisch Kaiserlicher Elizabeth-Orden) a Řád Hvězdového kříže (Hochadeliger Sternkreuzorden). Úředníci u dvora, na ministerstvech, ve vrcholných orgánech justiční a finanční správy i na místodržitelstvích měli pochopitelně větší naději na zisk jednoho z výše uvedených řádů. Jinak tomu bylo u těch, kterým bylo dlouhodobě dopřáváno důkladně se obeznamovat s nejnižšími patry byrokratické pyramidy. Obecně kladnou referencí býval aristokratický původ, svou váhu měla i národnost, loajalita bývala samozřejmostí. Existovaly rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, i městy. Větší a významnější sídla, hospodářská centra nebo politicky aktivní lokality stály při posuzování žádostí o ocenění výše než poklidná periferie. Jak již bylo řečeno, mezi vyšším úřednictvem převládal rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Řád císař založil na památku prvního výročí svého panování, tj. 2. prosince 1849, a pojal jej jako všeobecný záslužný řád. Návrh na udělení podával vždy nadřízený, který odůvodňoval císaři své rozhodnutí v oficiální žádosti. Obsahovala uchazečovo profesní curriculum vitae vyzdvihující jeho dosavadní zásluhy, schopnosti a znalosti. Ke každému vyznamenání existovaly vyčerpávající instrukce, kdy, při jakých příležitostech a jakým způsobem jej nosit, a také předpisy, definující cílové skupiny. Vše přicházelo na úřady v podobě fermanů. Bezesporu se řadily k těm, které měl každý úředník pečlivě prostudované. Představený úřadu se musel orientovat v agendě, jak má postupovat při vlastním dekorování, pakliže mu příslušelo tento slavnostní akt obstarat. Ocenění v podobě vyznamenání potkalo úředníka ve spodní třetině hodnostního žebříčku zřídka. Bylo to i proto, že neexistovalo žádné nepříležitostné ocenění občanských zásluh. Vstřícnost císaře Františka Josefa I., vyjádřená již dříve vlastním řádem, se naplno projevila v jubilejním roce 1898. Tehdy císař ohlásil založení první plošně udělované medaile, která pokryla také valnou část rakousko-uherského úřednictva. O deset let později oznámil císař zřízení dalšího vyznamenání – Jubilejního kříže pro občanské státní zaměstnance. Kříž byl ustaven vlastnoručním listem císaře Františka Josefa I. ze 14. srpna 1908 a měl upomínat na diamantové výročí panování císaře, které se naplnilo ke 2. prosinci 1908. Z pochopitelných důvodů ztráceli nárok na udělení ti, kteří byli z disciplinárních důvodů ze služby propuštěni, a dále osoby soudně trestané. Na počátku první světové války a během ní se objevila ještě dvě ocenění, která mohli získat také úředníci. Prvním bylo Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (Österreichisches Ehrenzeichen für Verdienste um das Rote Kreuz). Bylo založeno 22. srpna 1914 při příležitosti 50. výročí založení Mezinárodního Červeného kříže. Vyznamenání se dělilo na čtyři třídy a dvě medaile, za zásluhy v boji se udělovala navíc tzv. válečná dekorace. Druhým pak Válečný kříž za občanské zásluhy (Kriegskreuz für Zivilverdienste). Jednalo se o poslední vyznamenání, které založil František Josef I.
Společným znakem všech zmíněných vyznamenání a řádů byl společný způsob nošení. Rytířské kříže všech řádů a všechny čestné odznaky se nosily na uniformě v předepsaném pořadí na levé straně prsou ve vodorovné čáře, jdoucí ve výši prvního knoflíku. Všechna vyznamenání s koncem monarchie zanikla a s nimi i jejich společenský význam. Co do obdivu už napříště stoupala pouze mezi sběrateli.