Stříbrský rudní revír 1183 – 1975
Jednou z prvních zpráv o založení města Stříbra v roce 1113 nás seznamuje známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. Jeho „Kronika Czeska“ (1541) se o událostech roku 1131 zmiňuje násle-dovně (překlad z roku 1925): „Kníže Soběslav, vida jednu ves v dobrém položení, ježto bylo jméno Miza, i rozkázal tu města založiti. Tu ke zdem městským grunty kopajíc nalezli rudu stříbrnou a odtud dáno městu jméno Stříbro. Jedná se vlastně o listinné falzum ze 13. století a kníže Bedřich v ní v roce 1183 potvrzuje, že jeho manželka, Alžběta Uherská daruje johanitům faru Sv. Marie ve Stříbře. Pro existenci této hornické osady svědčí mimo jiné i velmi staré důlní práce ve skalním podloží v prostoru dnešního historického městského jádra.
Pokud i jen některé z těchto zpráv, by bylo možno považovat za věrohodné, patřil by stříbrský rudní revír v českých zemích zřejmě k nejstarším, historicky doloženým těžebním oblastem.
Vždyť i nejstarší dokumentované zprávy jsou z roku 1183 a 1186 jsou starší než zprávy o dolování v Krušných horách a v Sasku. Weizsäcker v „Geschichte des Bergbaues in den Sudetenländern „ z roku 1928 připomíná, že listina uváděná Dobnerem, pokud by skutečně existovala, by reprezentovala nejstarší výkup pozemků k horním účelům v Čechách.Zajímavé je, že tyto nezaručené zprávy hovoří o stříbrných dolech, zatím co zprávy pozdější uvádí pouze doly na olovo, při čemž stříbro je vedlejším produktem malého významu. F.A: Schmidt (1833) uvádí listinu krále Václava IV. z roku 1410. Z této listiny se dá usuzovat, že zde již dříve musela být nějaká nákladnictva a tedy i doly. Stříbrskému olovu se naskýtala již v době předhusitské volná cesta do Kutné Hory. Olovo bylo hlavní přísadou nutnou při hutnění stříbra. V městské knize je dochováno vzdání se městských hutí ve Stříbře měšťanům Lvovi rychtáři, Fridlinu Rotelovi a Alblinu horníkovi. Jmenovaní jsou povinni vzdát se hutě po uplynutí šesti let městu Stříbru se vším zařízením. (20.listopadu 1392). Ke konci 15. století nejsou zachyceny již o stříbrském dolování žádné zprávy i když je nepochybné, že provoz dolů neustává, naopak se podstatně rozvíjí, neboť v 16. století dosahuje značného významu, což se projevuje i na množství zachovalých zpráv.
Z doby na počátku 16. století se zachovalo 8 knih „ Register na příjem a vydání peněz hor olověných u města Stříbra „z let 1501–1524. Tato registra obsahují vedle významného dokumentu právního „Řádu jakým se propůjčky na horách olověných Královské milosti u města Stříbra dávají „z 23.5.1513 i cenné obchodní údaje o obchodním spojení stříbrských nákladníků s Kutnou Horou, Jedna z propůjček určuje datum zahájení prací na dědičné štole 27.9.1513.
Vydání samostatného horního pořádku, jako důsledek rozvoje hornických prací, vneslo pořádek také do udělování propůjček, dosud libovolně prováděných perkmistrem a městskou radou, i do odvádění desátku, což velmi nelibě nesli kvekrové.
V polovině 16. století se silně zajímá o stříbrské doly král Ferdinand I. v souvislosti s dodávkami olova do Kutné Hory.
14.1.1555 vydal král Ferdinand I. dekret, kterým povoluje obnovu dolů. V roce 1558 povoluje král Ferdinand I. hraběti Šlikovi volný prodej vytěžených olověných rud a na dvacet let jej zprošťuje povinnosti odvádět desátek.
V archivních pramenech následuje mezera zabírající cca 150 let (1565 – 1700). Válečná léta dolehla na město Stříbro obzvláště těžce. Po dlouhé době úpadku dolů opět ožívá hornická činnost. První znovu otevřený důl je Reiche Seegen Gottes v roce 1696. V roce 1717 vydává úřad nejvyššího mincmistra nařízení, kterým se otvírkové práce ve stříbrském rudním revíru podřizují hornímu úřadu slavkovskému. Je celkem pochopitelné, že zkoušky rud ve Stříbře ukázaly nejlepší výsledky, v Jáchymově nejslabší výsledky, ve Slavkově byl zjištěn průměr. Rychlý vývoj událostí vyvolal stavbu nové huti, která byla dokončena v září 1720. V roce 1730 se opět oživuje hornický provoz na místních dolech. Stoupá počet propůjček, zvláště na kopci Ronšperku na žíle Reiche Seegen Gottes. Podle zprávy z roku 1770 je možno konstatovat, že práce se koncentrují na královskou dědičnou štolu Prokop a doly Jan Baptista a Reiche Seegen Gottes.
V roce 1801 je ve Stříbře zřízen samostatný horní úřad, a v roce 1804 dokonce horní soud pro kraj plzeňský a klatovský. Je to začátek největšího rozmachu a prosperity, město Stříbro bylo tehdy známé nejen v odborném báňském tisku a literatuře, ale drželo si i vysokou společenskou prestiž. Prvním perkmistrem byl Antonín Alis. Prvním správcem soudu byl Jan Fakund Hald.
V osmdesátých a devadesátých létech 18. století byly doly v okolí dědičné Prokopské štoly svým významem a rozsahem významnou složkou olověné základny království, což dokazuje příkaz vídeňské dvorské komory nejvyššímu mincmistrovi z 26.1.1779. V posledních dvaceti létech 18. století dochází k vyvrcholení snah o obnovu dolování v co největším měřítku. Projevem těchto snah jsou otvírky dolů Langenzug v roce 1774, Nový Prokop v roce 1780 a konečně Frischglück v roce 1781. Tyto šachty se v brzké době mají stát nejvýznamnějšími doly a nositeli slávy stříbrského dolování.
V roce 1783 byl zakoupen tzv. Kaupkův mlýn a v roce 1796 přestavěn na pochverk. Do tohoto období také spadá zřízení bratrské pokladny v roce 1798.
Začátek 19. století je ve znamení intenzivní hornické činnosti v co nejširším měřítku. V roce 1798 se pracovalo na 19 ti samostatných dolech.
Značně také stoupl v této době význam havířstva, které tvořilo podstatnou část obyvatel města Stříbra, což bylo podtrženo v roce 1806 povolením zvláštní havířské uniformy a udělením práva používat havířskou korouhev.
V roce 1820 byla dokončena stavba kanálu, započatá v roce 1797. Tento kanál, v podstatě umělé rameno řeky Mže přiváděl vodu z této řeky blíže k dolům, situovaným na úpatí vrchu Ronšperka.
Tyto přivedené vody sloužily k pohonu těžních a čerpacích zařízení na komplexu královské dědičné štoly Prokop. V roce 1836 byla povolena českým guberniem stavba nové huti, kterou postavil H.W. Köhler za cenu 7 464 zlatých. Reorganizace horních úřadů se projevila v roce 1850, kdy byl horní soud ve Stříbře změněn na hejtmanství, které bylo hned v roce 1855 přeloženo do Plzně a ve Stříbře byl ponechán pouze horní komisariát, a i ten byl v roce 1857 zrušen.
Druhá polovina 19. století přináší opět koncentraci důlních prací na menší počet dolů, což ovšem neznamená pokles produkce nebo zaměstnanosti. V roce 1864 objevení silně stříbronosných galenitových žil mezi obcemi Kšice a Únehle.
Roku 1919 byl přeložen ze Stříbra revírní báňský úřad do Plzně a roku 1920 spojen s tamním revírním báňským úřadem.
V roce 1924 byly rovněž zahájeny práce na hloubení nové těžní jámy nazvané Leo. Jáma Leo dosáhla v červenci téhož roku hloubky 165 m. V letech 1925–1926 byla postavena nová mokrá úpravna.
Použité stroje a zařízení byly v té době velmi výkonné a moderní. Důl byl napojen na tři vlastní vodní elektrárny na řece Mži o výkonu 2400kWh/24 hod. V letech 1925–1927 se začalo s hloubením tzv. Severní jámy a ražen systém chodeb pro nalezení pokračování rudních žil z Ronšperka – bohužel došlo k chybnému geofizikálnímu měření. V srpnu 1926 se začalo s těžbou na dole Leo. Vedení společnosti se rozhodlo spojit oba doly 1700 m dlouhou lanovou dráhou o kapacitě 20t/hod. Stavěla se od listopadu 1927 do června 1928.
Posledním údobím rozmachu hornictví na Stříbrsku jsou léta 1950–1975. Roku 1953 bylo zahájeno zmáhání jámy Göppelschacht, která byla přejmenována na jámu Brokárna. Na všech jamách jsou raženy nedokončené překopy pro rozražení žil. Těžba na díle Brokárna probíhala až do roku 1966, kdy byl dne 28. února vytěžen poslední vůz. Od té doby slouží dědičná štola Prokop již jen jako odvodňovací dílo stávajících důlních děl, které jsou v tzv. mokré konzervaci.
Jáma Prokop ve Kšicích byla prohloubena do hloubky 270 m, následně byly vyzmáhány stará patra a provedena ražba 7. patra a 8. patra. Na lokalitě Jirná byly průzkumné práce zahájeny v roce 1958 a ukončeny v roce 1960 průzkumnou jamou hlubokou 45 m.
Na lokalitě Milíkov se začalo se zmáháním štoly Vojtěch a prohloubením jámy Vojtěch na 250 m.Štola Michael ve Stříbře byla znovu otevřena v roce 1955.
7. patro jámy č. I bylo propojeno s revírem jámy č. II. a jámy č. III. Jáma č. III byla vyhloubena do 387 m, poslední vůz byl vytěžen 31.10.1974. Jáma č. II byla hluboká 350 m, z důvodu velkých tektonických problémů byla její činnost předčasně ukončena v roce 1966. Jáma č. I byla hluboká 360 m, její poslední vůz byl vytěžen v roce 22.12. 1974. Následné likvidační práce na jámě č. I a Dlouhé žíle probíhaly po celý následující rok 1975.
Tímto skončila velmi rozsáhlá těžba olověných rud ve stříbrském revíru trvající osm století.